Polemika o neomarxismu

Nejen, že zloději občas křičí „chyťte zloděje“. V našem zamotaném světě jsme svědky i toho, že jeden protestuje proti tomu, že jeho protivníci demagogicky kouzlí s termíny, aby jeho stranu poplivali, a nabádá je ke hře s otevřenými kartami. A přitom sám používá velmi podivné slovní finty, které mu umožňují blafovat jako ten nejprotřelejší mariášník.

Komentátor Deníku Referendum Petr Bittner se rozhodl ve svém textu Pouť bájného neomarxismu českým slovníkem zúčtovat se všemi, kteří používají pro nejrůznější pokroková hnutí současnosti termín „neomarxismus“. Důvodem popularity slova je podle něj to, že nevzdělaným lidem cokoliv spojeného s Marxem připomíná gulagy, a tento strach si prý uživatelé tohoto termínu „berou jako rukojmí“.

A metodou kopírování textu nám Bittner představil všechny ty verbální únosce, kteří začali používat „hanlivou terminologii neonacistů“. Ve jmenovitém výčtu pachatelů, kteří zhřešili vyslovením zakázaného slova, je uveden mimo jiných šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, herec Jiří Bartoška, dále Martin Konvička, představený jako „lidový odborník na islám“, a k tomu samozřejmě všechny „pologramotné proruské dezinformační stoky“. Ti všichni prý používají „neomarxismus“ jako nadávku pro lidi, kteří jsou ve skutečnosti „kulturními liberály“, a tím unášejí chudáky obávající se návratu komunismu.

Panu Bittnerovi je evidentně nepříjemné, když mu někdo připomíná, že cesty pokrokových ideologií vedou často do převýchovných táborů a že je to právě státní teror, co spojuje všechny radikálně levicové režimy, bez ohledu na jejich ideologické nuance. Od marxismu-leninismu v SSSR a jeho satelitech, přes maoismus v Číně, polpotismus v Kambodži, ale třeba i titoismus v Jugoslávii.

Člověk by ale čekal, že se v textu s ambicí polemizovat s užívanou terminologií aspoň pokusí o nějakou osvětu. A vysvětlí kuchaři Pohlreichovi nebo herci Bartoškovi, pro které definice společenskovědních doktrín nejsou chlebem, v čem se tedy mýlí. Co že to ten „neomarxismus“ vlastně znamená a v čem se liší od „kulturního liberalismu“, jehož je prý Bittner ve skutečnosti stoupencem.

S ničím takovým se kmenový autor webu Deník Referendum nezdržoval, ale zato všem vysvětlil, že on tomu rozumí lépe, protože sepsal diplomku o „Pojetí praxe u Karla Kosíka“, a blýskl se, že zná „Waltera Benjamina, Theodora Adorna, Herberta Marcuse, Maxe Horkheimera, Ericha Fromma a další“. Takže pravdu ve sporu o neomarxismus má proto, že není žádný trouba, co skončil u telecích líček na víně.

O neomarxismu a kulturním liberalismu tedy polemizovat nemohu. Zato pan Bittner ve svém textu představil fascinující kategorizaci konzervatismu a liberalismu, v jejímž středu je slovo „svoboda“. A k tomu bych tedy pár slov podotkl.

Liberálové jsou „ti nejsvobodomyslnější“

Konzervativci podle něj jen „přikazují“ lidem, jakou mají mít společenskou úlohu a kdo si může koho vzít, na jejich adresu padnou ještě slova jako „autoritativní“ nebo „tmářství“, to vše fikaně maskované jako „obrana přirozeného stavu věcí“.

Zato liberálové, včetně Bittnera samotného, jsou „ty nejvíce svobodomyslné společenské proudy“. Důkazy této maximální svobodomyslnosti kosíkovský diplomant rovněž opomněl uvést, zkusme se tedy dobrat toho, jak na to přišel, vlastní cestou.

Připomeňme si, co ti kulturní liberálově vlastně dělají.

Ve jménu svobody nabádají k aktivní a co nejširší roli státu, snaží se měnit legislativou všechny možné oblasti lidské činnosti, v minulosti ponechané na libovůli mezilidské dohody. Jednoduše řečeno - lidi převychovávat a tím ovládat.

Ve jménu svobody diktují firmám, kolik mají přijmout žen, jaké mají mít záchody a na co se smí ptát adepta při pohovoru.

Ve jménu svobody sám pan Bittner jako zaměstnanec Sobotkova Úřadu vlády podřízený ministru Dienstbierovi obrážel se svou kolegyní Lucií Zachariášovou republiku, aby vysvětloval školákům, penzistům i mnohým jiným, jaký má být správný pokrokový vztah muže a ženy (vznikl o tom televizní dokument Teorie rovnosti, barvitě ukazující, jak to fungovalo v Dienstbierově sekci ÚV).

Přemýšlel jsem, zda tito lidé skutečně věří, že regulace a státní zásahy přinášejí svobodu. A přitom jsem si vzpomněl na scénu z Černých baronů, kde politruk kapitán Ořech udělal uprostřed nejbrutálnějšího teroru padesátých let pétépákům přednášku na téma „Svoboda dříve a dnes“. V ní jim vysvětlil, že svoboda před Mnichovem a svoboda po Únoru se vůbec nedá srovnávat. „Když tehdy někdo zakřičel ´Ať žije Sovětský svaz´, mohl za to dostat až dva roky vězení. Dnes tato slova voláme na náměstích všichni, často celé hodiny, a není mi známo, že by za to kdokoliv skončil ve vězení,“ objasnil.

Obávám se, že tohle je přesně ono. V tomto pokrouceném vidění světa je za svobodu považováno to, že nějaká skupina, která kdysi byla diskriminovaná (nebo třeba ani nebyla, ale myslí si to o sobě), posiluje svou pozici oproti ostatním a chová se přitom podle hesla „Teraz, kurva, my“.

Takže lidé jako Petr Bittner vnímají svobodu jen jako posilování práv vybrané skupiny proti jiným skupinám a klidně i proti ekonomické racionalitě nebo lidské přirozenosti.

Svůj úzký cíl hájí naprosto fanaticky - bojují přece za „svobodu“. A v boji za tak velkou věc jsou samozřejmě podle hesla o lese a třískách povoleny jakékoliv prostředky. Když to jde, tak státní aparát, jinak aspoň nástroje veřejné debaty jako manipulace, demagogie nebo maskování skutečných cílů a jejich schovávání za stále nové a nové termíny a teoretické koncepty, ve kterých se už běžný člověk nemá šanci vyznat.

Třeba jako když Petr Bittner stírá své oponenty terminologickým kouzlením s neomarxismem a kulturním liberalismem.

Jenže ta jejich svoboda znamená současně omezování svobody jiných. Osvobozování tu má podobu skupinového či třídního střetu, prostě Marxovy „ztráty okovů“. Nejdříve oslabují a decimují ty, jejichž svoboda se s vyvolenou skupinou střetává, později útočí proti všem, kteří její práva zpochybňují. V konečné fázi tato revoluce sežere své vlastní děti. Jak tyto historicky doložené praktiky fungují i dnes v kulturním liberalismu, o tom by nám mohla ledacos povědět spousta liberálů, které semlel i jimi roztáčený mlýn antišovinistického MeToo.

Nezpochybňuji, že rolí státu je napravovat nerovnosti a chránit slabší, aby se společnost nerozpadla. Ale je podle mě hrozný omyl říkat této podpoře jedněch na úkor druhých „svoboda“. Protože když upřednostníme svobodu jednoho před svobodou druhého, dostaneme se jednoho dne do situace kapitána Ořecha a svobody vyhrazené pouze pro fanoušky SSSR.

A takováhle „svoboda“ skutečně končí v táborech generálního ubytovatelství. Nebo jako ve Formanově filmu Goyovy přízraky, kde otec Lorenzo (Javier Bardem, zjevně inspirovaný naším Josefem Urválkem) vynáší ortel: „Ve jménu svobody vás odsuzuji k smrti.“

Takže žádná svoboda. Pokud by pan Bittner skutečně chtěl hrát s otevřenými kartami, musel by přiznat, že stojí na straně regulace, státní buzerace a autoritativních zásahů do ryze soukromých záležitostí.

A v takovém případě by asi skutečně bylo zcela zjevné, kdo je tu větší autoritář.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz, v textu vyjadřuje své osobní názory