Zatímco Václav Havel je v cizině vysoce ceněn, v našem národě měl a stále má dost kritiků. Nemyslím si, že převažují – celonárodní smutek za Václava Havla byl zjevně spontánní. Ukázalo se, že v naší zemi je obrovské množství lidí, kteří si Václava Havla váží, a že je mezi námi patrně i řada jeho kritiků, kteří se při vší kritičnosti dokáží v určitém okamžiku nad svou kritiku povznést a zesnulého prezidenta ocenit.

Sám jsem se pokusil se s Václavem Havlem důstojně rozloučit článkem "Křižovatky a rozcestí Václava Havla" (viz Křesťan dnes, 21. 12. 2011). Dnes bych se rád vrátil k jedné námitce vůči Václavu Havlovi: Prý se v listopadu "dohodl s komunisty" a může za to, že u nás Komunistická strana nebyla zakázána. (Tato námitka byla vznesena proti mému článku Češi rádi narcisy, kde jsem našeho bývalého prezidenta zmínil v pozitivním smyslu.)

Nebudu tajit, že za poněkud pikantní považuji skutečnost, že tuto námitku vznáší příznivec ODS, strany podle jména pravicové, v níž ovšem působí nejeden bývalý komunista. Přesné statistiky neznám, a rovněž vím, že v počátcích této strany se v ní diskutovalo o tom, zda bývalé komunisty přijímat či nikoli. Zvítězil tehdy postoj vůči komunistům vstřícnější.

Rád bych připomenul, že téma zákazu komunistické strany nebylo v roce 1990 vůbec na stole. Mnoho demokraticky smýšlejících lidí – a domnívám se, že možná i sám Václav Havel – očekávalo, že v prvních svobodných volbách získají komunisté možná tři, možná pět procent hlasů. Tito lidé si rozhodně přáli porazit komunisty ve volbách, nikoli legislativním opatřením. Lze říci, že Václav Havel se nikdy vnitřně nesmířil s tím, že komunisté zůstali relevantní politickou silou, a podle toho se k nim choval.

Předně musím zmínit, že na rozdíl od Václava Klause (při jeho první prezidentské volbě) Václav Havel neusiloval o komunistickou podporu ani při prezidentské volbě v roce 1993, ani při prezidentské volbě v roce 1998. A na rozdíl od Václava Klause nezval komunisty do Lán na setkání představitelů demokratických stran.

Vraťme se ale do listopadu 1989. Ano, dá se říci, že tehdy se Václav Havel skutečně "dohodl s komunisty". Uvědomme si ovšem, že alternativou k dohodě s komunisty byla pouze občanská válka. Nemělo-li dojít k dohodě s komunisty, museli by být fyzicky zlikvidováni. Konec konců, i spojenci se museli 2. května 1945 nějak "dohodnout" s admirálem Dönitzem o německé kapitulaci.

Lze namítnout, že dohoda s Dönitzem byla dohoda o kapitulaci. Jistě byla – nicméně admirál Dönitz měl stále ještě k dispozici určité vojenské jednotky, byť zdecimované. Když se Václav Havel "dohadoval" s komunisty, měl za sebou pouze většinu obyvatelstva. Nikoli armádu. Nikoli policii. Nikoli Lidové milice. Veškerý arsenál byl stále ještě v rukou komunistů. A předně neměl ani mandát vzešlý z demokratických voleb.

Domnívám se, že Václavu Havlovi vděčíme za to, že zde nevypukla občanská válka. Po bitvě je každý generálem, ale jsem si jist, že občanská válka byla koncem listopadu 1989 stále reálnou možností. To, co Václav Havel vyjednal, nebylo možná ideální, nicméně umožnilo to klidný přechod k demokracii. Zákaz nebo nezákaz komunistické strany už byl záležitostí demokraticky zvolených orgánů, tedy především Parlamentu. A to je dobře – jakýkoli jiný než demokraticky posvěcený zákaz by byl velmi problematický.

Jistě je možné Václavu Havlovi vyčítat, že se stavěl proti zákazu komunistické strany. V době, kdy tento zákaz přicházel v úvahu, však už Havel nebyl žádným hegemonem. Ti, kdo byli pro tento zákaz, prostě neměli dost sil. To, že komunistická strana nebyla zakázána, není možné "přišít" žádnému jednotlivci, ani Václavu Havlovi ne.

Morální a politické dilema, které řešil Václav Havel – a mám teď na mysli nikoli dobu listopadu 1989, ale dobu pozdější, po ustanovení demokratických institucí státu – provází demokracii takřka permanentně: Mají být zakázány "nesystémové" strany, strany, které dokáží demokracii sice využít, ale jsou bytostně proti ní? Nyní jsme svědky toho, jak se toto dilema řeší v některých arabských státech. A podle mne se tam řeší dosti neúspěšně, ale to je téma na jiný článek.

Problém je v tom, že naši komunisté dokáží – už od první republiky – jednat navenek demokraticky. Jednou měli příležitost ukázat, jak to opravdu myslí, když se dostanou k moci, a také to po únoru 1948 ukázali. Já osobně bych byl pro zákaz komunistické strany, ale vím, že tímto zákazem bychom se nezbavili jejich voličů, a jistě by vznikla téměř okamžitě stejná strana pod jiným názvem, jako se to stalo po zákazu Dělnické strany. Sám bych sice pro zákaz komunistů hlasoval, ale nevidím to jako jakýsi zázračný lék na naše politické neduhy. A uznávám, že jsou i validní argumenty proti tomuto zákazu.

Moje námitka proti ODS v této věci je, že příliš snadno přijímala bývalé komunisty do svých řad. Spokojila se s jen velmi povrchním vyjádřením lítosti nad bývalým členstvím, pokud vůbec něco takového vyžadovala, a řadě bývalých kariérních komunistů umožnila dosáhnout vysokých pozic ve státní správě i v politice. Proto nepřijímám kritiku, že to byl právě Václav Havel, který nese hlavní vinu na tom, že jsme se s tíživým dědictvím komunismu dosud nevyrovnali. Nesu ji o to hůře, že mnozí z jeho kritiků si žili velmi pohodlně právě v době, kdy byl Václav Havel komunisty vězněn. O řadě čelných představitelů ODS ani nemluvě.