17.10.2018 | Svátek má Hedvika


SPOLEČNOST: Už zase ten srpen!

9.8.2018

Nemyslím srpen jako takový, myslím ten srpen, co má letos 50 let. A protože se ten letošní srpen potkává se stoletým výročím republiky, je tak nějak upozaděný. Noviny mají navíc na tapetě Babiše a ministry, kteří nemají dokonalé diplomky anebo nesprávně citovali prameny či vůbec studovali na špatných školách. (Zatímco naši čačtí novináři mají diplomky vždycky výborné a originální, plné skvělých myšlenek.)

Jako bývalý reformní komunista z doby Pražského jara, kterého, jak je čtenářům NP známo, vyhodili z práce v roce 1969 na základě § 53 ZP za „hanobení internacionální pomoci“, tedy v tehdejším newspeaku za veřejný nesouhlas s okupací, mne toto téma zajímá.

A stále se dozvídám nové a nové věci, které ovšem tak nějak nesouhlasí s tím, co jsem v té době zažil. A od lidí, o kterých jsem v té době nikdy neslyšel. Dobře to vystihoval ten starý vtip z dob komunismu:

Príde starý Fero za Jožkom a hovorí: „Počúvaj, Jožko, pôjdeš tento rok na to stretnutie partizánov z Tatier?“
„Nepôjdem,“ hovorí Jožko.
„A prečo nie?“ doráža Fero.
„Čo by som tam robil?“ hnevlivo hovorí Jožko. „Som starý a chorý. A hlavné je, že já tých mladých a nových už ani nepoznám!“

Tak, tak, Jožko, máš pravdu. Ani já tých nových už nepoznám! Ale jsem zvědavý, kdo zase co, jak jsme říkali jako kluci, „vybleje“.

První článek na toto téma jsem objevil nedávno. Kde jinde než v Respektu (č. 31/2018). Paní Jitka Pánek Jurková napsala článek „Dopis z Belgie – Studentská revolta šedesátých let naruby“.

Vážená paní ředitelka Českého centra v Bruselu, jak se zdá, ví o osmašedesátém asi tolik jako já o chovu koz na andských svazích v Peru. Tedy že to snad existuje.

Článek je zpočátku dosti zajímavý, až ke konci paní ředitelka cítí potřebu složit intelektuální politicko-korektní „desátek“ a tím tomu dá na pr... na zadek.

Paní ředitelka píše v úvodu o rozdělení Belgie na valonskou a vlámskou část. To začalo skutečně bublat v roce 1968. Její výklad roku 1968 dále je však skutečně neotřelý.

Ke konci článku píše: „Zatímco se v roce 1968 v dalších evropských metropolích demonstrovalo za všeobecnou rovnost – za práva etnických i sexuálních menšin, za lepší postavení žen, za ohleduplnost k jiným kontinentům, zkrátka za inkluzivitu (tento novotvar v roce 1968 nikdo nikde neznal, natož aby ho používal!) -, Belgie prošla diametrálně odlišným procesem.

Jako pamětník vím, že v „dalších evropských metropolích“, tedyhlavně v Paříži, se demonstrovalo hlavně a na prvním místě za povolení neomezené návštěvy mladých pánů na dívčích kolejích. Což, jak to vidím já, zajímá vždy a na celém světě - bez ohledu na třeštění dnešních nazi-feministek hlavně z USA - mladé pány a mladé dámy nejvíce. Protože, jak říkala v kanceláři moje kolegyně Maruška, „chuť je hrozný svinstvo“.

Tyto plakáty požadující uvedené sexuální vymoženosti stávkujícími studenty v Paříži 1968 jsou na fotografiích zdokumentovány. A mávají jimi nejen mladí muži, ale i rozdychtěné dívky. Těm to moc slušelo. Tehdy byla móda dlouhých vlasů, jak zpíval Michal Prokop v Bitvě o Karlův most: „Má vlasy do pasu a jen tak pro radost, nabízí ortel nebo spásu.“

Připočteme-li k tomu skutečnost, že se tehdy nosily neuvěřitelně krátké minisukně (a pod nimi bílé kalhotky, jak nešlo nevidět) a nahoře bílé tričko, pod kterým nebyla podprsenka, je jasné, že to byl jiný svět. Dnešní kyselé feministky, ba povadlé „meetoočky“ by dostaly ze svých babiček infarkt. A zakázaly by jim přístup na Instagram a Facebook.

Doba byla tak zvrhlá, že v amerických firmách, známých využíváním „open space“ a plných mladých žen, byly plakáty: „Milé dámy, když vám něco upadne na zem, raději posečkejte, než vám to někdo podá!“

Představte si, že se za našeho mládí veřejně zpívalo v písničce od Karla Kahovce:

Až nám věčnej pánbu holky přidělí,
to se budem príma mít,
všechny budou krásný, žádný kyselý,
- to se budem príma mít.
Holky budou na nás víc než medový
to se budem príma mít.
Holky budou jak červený kamna hřát,
to se budem príma mít,
přitom nebude se žádná toužit vdát,
to se budem príma mít.

Kolikrát já to hrál po večerech na kytaru (D, G, D, A7) a jak jsme to nadšeně zpívali! A holkám svítily oči…

Za práva sexuálních menšin, jak vykládá paní ředitelka, se nestávkovalo. Nebyly „menšiny“, jediná sexuální menšina, o které se mluvilo, byli tehdy homosexuálové. Že někdy přijde doba, kdy bude podle „odborníků“ existovat asi sto dalších „sexuálních menšin“, nikoho ani nenapadlo.

V „moderní“ Francii to měli „hoši“ těžké. Na homosexuály byl často uplatňován známý zákon proti exhibicionismu, který Francie přijala v roce 1960 a zrušila o 21 let později. A u nás, tedy v komunistickém „zaostalém“ Československu, byla obecná trestnost homosexuality zrušena v roce 1961. Což dosvědčuje to, že již v roce 1965 byl králem majálesu vyhlášen známý homosexuál s americkým pasem Allen Ginsberg. Ona ta doba byla poněkud jiná, než se dnes většina později narozených domnívá. A hledat fakta? Na co? Dojmologie je dnes základní vědeckou disciplínou, že?!

Co se týče „boje za lepší postavení žen“, tak to se u nás projevovalo obráceně než dnes. Dnes feministky ječí, že každá uvědomělá žena má nacpat co nejdřív dítě do nějakého zařízení a jít „rozvíjet své schopnosti“. Tehdy si naše dívky a ženy přály hlavně to, aby se zrušila pracovní povinnost. A mohly zůstat alespoň nějakou dobu s dětmi doma. Což jim komunisté v rámci normalizace zajistili, viz „Husákovy děti“. No a ty studentské revolucionářky na Západě chtěly, vášnivě a z celého srdce, hlavně „make love, not war“. Tedy chlapy do postele, jak nejvíc to půjde. A bez keců mravokárných rodičů.

To hlavní, co paní ředitelka vynechává, bylo, že odnikud se vynořivší západní „vysokoškoláci“, většinou v rámci „reformy školství“, bez intelektuálního základu z domova, propadli šílenství bolševismu. Nad hlavami demonstrujících trčely plakáty s tvářemi Marxe, Engelse, ale hlavně Trockého, megavraha Mao Ce-tunga, masového vraha Pol Pota, ikonického hromadného vraha (vraždil nejraději „vlastnoručně“) Che Guevary atd.

Naši studenti, kteří se dostali v té době do Paříže, se vraceli zděšeni: my jsme chtěli pryč z bolševismu a tihle novo-vysokoškoláci (kvalita morálky a vzdělání podobná jako mnohde dnes u nás) požadovali likvidaci „buržoasie“. I fyzickou. A zákaz politických stran s výjimkou té pravé marxistické atd. atd. No, však dnešní „bruseláci“ jsou jejich ideové děti a takový evropský pokus o Pol Pota – Daniel Cohn-Bendit - dokonce ještě žije.

Paní ředitelka, dokonalý mimoň, také píše o dění v Belgii v roce 1968 a později jako o věci, která se údajně nikde jinde neodehrála: „Výsledkem turbulentního léta 1968 … byla přeměna Belgie k federaci… tímto rokem začíná (v Belgii) postupná, ale důkladná separace mezi belgickými jazykovými komunitami. Dnes je i na kulturní úrovni mezi nimi jen minimální průnik – každá má své národní divadlo, svůj knižní trh a média. A své univerzity…“

Kdyby se paní ředitelka zajímala o československé dějiny, tak by věděla, že v roce 1968 se slovenská část obyvatel Československé socialistické republiky nezajímala ani tak o nějaký socialismus s lidskou tváří (Slováci byli vždycky vlažní k českým ideologickým záchvatům), ale o Alweg, tedy vysutou dráhu z Bratislavy do Tater (peníze měli poslat Slováci z Kanady a podobně), a hlavně měla velký zájem o uvolnění od Čechů. Což se povedlo, když za hlubokého nezájmu české veřejnosti proběhla federalizace. Ta byla uzákoněna od 1.1.1969 (viz zde).

Takže, milá paní ředitelko, to byl ten první a zásadní krok k rozdělení Československa, ten urputný sen německých, rakouských, maďarských a svého času i polských nacionalistů o zničení ČSR. Co se stalo po roce 1989 a realizovalo domluvou mezi pány Klausem a Mečiarem, bylo jen dokončení toho, co začalo v roce 1968. Když jsem se pokoušel zeptat Gustáva Husáka, jak to bylo s jeho nápadem připojit Slovensko k Sovětskému svazu, zamluvil to. Když jsem se ptal otce, který za války a po ní s Husákem spolupracoval a pak spolu seděli v Leopoldově, pravil, že to byl jeden z desítek tehdejších nápadů Slováků, jak se vykroutit z maléru, že pomohli Hitlerovi a Stalinovi přepadnout Polsko a pak bojovali proti SSSR (viz Fronta.cz - Slovenská armáda v Polsku 1939).

A oproti belgickým Vlámům a Valonům vycházejí Češi se Slováky stále dobře. To se taky málokde na světě vidí, není liž pravda?!

Rok 1968 byl pro většinu národa úžasný. I tím odporem proti sovětům. A to žvanění o „zbabělém podrobení se“? No, někdy mám pocit že to píší dětičky členů prověrkových komisí z let 1969-1970. Jak stojí v materiálu ÚSTR: „Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistů bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ se tak na konci roku 1970 ustálil na 1 217 246, ve srovnání s rokem 1968 klesl početní stav strany o 28 %. K uváděným číslům je potřeba podotknout, že nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek. Tito komunisté byli příliš svázáni s reformním procesem a rezignací na další členství ve straně reagovali na nástup Husákova vedení v dubnu 1969. Od srpna 1968 do konce roku 1969 vystoupilo ze strany kolem 150 tisíc lidí.“

A desetitisíce lidí bylo pro nesouhlas s okupací, který veřejně vyhlásili, vyhozeno z práce anebo zbaveno svých míst. To jsem zvědav, kdy si na tyto statečné lidi někdo z dnešních euro-intošů vzpomene.

No a tady si můžete poslechnout staré fláky:

1) 

2) 

nebo s rozvernějšími obrázky



Diskuse


J. Novak
21:28
9.8.2018

J. Schwarz
19:29
9.8.2018

Š. Hašek
22:20
9.8.2018

R. John
18:55
9.8.2018

F. Houžňák
15:33
9.8.2018

J. Slavíček
16:07
9.8.2018

V. Vlk
17:28
9.8.2018

R. John
18:59
9.8.2018

Š. Hašek
21:34
9.8.2018

J. Mikeš
14:37
9.8.2018

V. Povolný
13:20
9.8.2018

Č. Berka
16:52
9.8.2018

P. Kersch
12:59
9.8.2018

D. Stirský
12:15
9.8.2018

D. Stirský
12:12
9.8.2018

M. Moravcová
12:10
9.8.2018

J. Fridrich
11:48
9.8.2018

J. Kanioková
21:39
9.8.2018

Š. Hašek
21:47
9.8.2018

M. Pivoda
10:06
9.8.2018

F. Houžňák
15:38
9.8.2018

J. Jurax
17:13
9.8.2018

S. Ševeček
9:29
9.8.2018

M. Klas
9:03
9.8.2018

F. Houžňák
15:55
9.8.2018

T. Kohout
7:54
9.8.2018

I. Novák 763
13:21
9.8.2018

F. Houžňák
15:35
9.8.2018

počet příspěvků: 64, poslední 9.8.2018 10:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.