aneb Dal mi „Vuittona“. Chce sex, nebo je to láska? 

Dávat dárky, a nejen vánoční, je věda. Nebo spíše umění. Opravdu to není nic tak snadného, jak by se mohlo zdát. Myslím to zcela vážně.

Dárek je vlastně určitý vzkaz. Vzkaz toho, kdo dává, obdarovávanému. Každý jsme jiný. Ekonomové někdy doporučují dávat peněžní hotovost. Prostě peníze v obálce. Obdarovávaný sám nejlépe ví, co chce a potřebuje – uvítá peníze více, než třeba knihu, kterou by třeba jen založil v knihovně, nebo láhev vína, když je teď čerstvě abstinentem.

Pravda, dát synovci dva tisíce v obálce mu zřejmě udělá radost. Ale jak se bude na dvě tisícovky v obálce dívat třeba obchodní partner? To by bylo zkrátka směšné. A trapné. Prostě ani hotovost v obálce není univerzálně vhodný dar.

Naopak „škoda“, která podle ekonomů vzniká tím, že dar se netrefí do přání jeho příjemce, nemusí být vždy „škodlivá“. Když koupíte svému blízkému drahý svetr, který on však na sebe nevezme (třeba proto, že je na něm vyobrazen jelen, což je zvěř, kterou nemá rád – což jste však nemohl tušit), vzniká „škoda“. Stejně jako tehdy, když vám blízký zase zaplatí nákladný zájezd na Filipíny, kam vy ale nikdy nepojedete, neboť máte panickou hrůzu z možného zemětřesení. Došlo tedy k oboustranné ekonomické škodě – byly vydány peníze, za něž reálně nebylo nic s užitkem spotřebováno. Přesto lze říci, že dary kýžený vzkaz vyslaly. Kdyby vám nezáleželo na vašem blízkém, koupili byste mu drahý svetr? Utráceli byste tolik peněz? A kdyby jemu nezáleželo na vás, utrácel by tolik za zájezd?

Zato když dáte blízkému dárkový poukaz na 1000 korun a on vám dá certifikát na nákup v některém z e-shopů ve stejné hodnotě, žádná škoda nevzniká. Každý z vás si koupí přesně to, co potřebuje. Jenže dar v takovém případě moc nezafunguje jako vzkaz, že jsme pro někoho výjimeční. Nebo že někdo je výjimečný pro nás. Dar zkrátka tehdy není investicí do vztahu. Zato v případě svetru nebo zájezdu takovou investicí je. Byť při povrchním pohledu vzniká zdánlivá „škoda“.

Také uvažme, že dar je extrémně hrubý způsob, jak něco vzkazovat. Představte si, že chcete prezentem vyslat vzkaz, že je pro vás někdo důležitý. Takže mladík, který usiluje o srdce dívky, se může plácnout přes kapsu a koupit jí něco pravého od Vuittona. Opravdu, přímo v butiku v Pařížské! Co když ale dívka nepozná, že jde o originál? Mladík může pro jistotu při předávání pozornosti vyhrknout cosi v tom duchu, že jde o originál, snažit se třeba i doložit to certifikátem pravosti. Chce darem jemně vzkázat, jak moc mu na dívce záleží, ale ta si to může vyložit po svém – aha, takže on mi chce teď dát vědět, že hodně utratil, a proto se z něj musím „roztéct do kanálu“. Nebo si třeba řekne, že ten zbohatlický týpek se jen snaží dostat ji do postele.

Někdy lidé při dávání daru prostě chybují také proto, že se nechají unést okamžikem. Uhodí mráz věru sibiřských parametrů? Začnou nakupovat beranice a ty nejteplejší kožichy. Jak říkají zkušenosti prodejců, málokteré zboží je tak často vraceno zpět jako oděvy do extrémně chladného počasí. Lidé také při pořizování dárku často mylně předpokládají, že ostatní jsou plus minus jako oni. Tenhle svetr s jelenem se mi líbí, ten se musí líbit každému!

Takže si trochu neskromně dovoluji níže navrhnout pár rad (pro dávající i obdarovávané), jak alespoň minimalizovat nebezpečí určitého rozčarování při rozbalení dárku nebo nebezpečí toho, že dárkem bude vyslán nezamýšlený, nebo dokonce kontraproduktivní, škodlivý vzkaz.

1) Nepředpokládejme, že ostatní lidé jsou jako my.

2) Nekupujme dary podle naší momentální nálady nebo podle momentální situace, třeba povětrnostní.

3) Nemějme přehnaná očekávání – obdarovaní pravděpodobně nebudou reagovat na dar tak entuziasticky, jak si myslíme. Ostatně výzkumy ukazují, že dárek, třeba z předminulých Vánoc, si zpravidla lépe zapamatují ti, co jej dávali, než jeho příjemci. Dávat dar je mnohdy zkrátka emocionálně intenzivnějším (a proto zapamatovatelnějším) prožitkem než jeho přijímání.

4) Zkusme dávat takové prezenty, které se mohou dočkat celkem častého užívání, ne ty, co jen sklidí jednorázový aplaus po rozbalení, aby po nějaké době zmizely na půdě chalupy v jižních Čechách.

5) Jako příjemci vždy mějme na paměti, že svojí reakcí na dárek riskujeme určité rozčarování toho, kdo se nás snaží potěšit. I když půjde o dar, která nás zrovna netěší, třeba ony pověstné bačkory, nikdy nedávejme tento pocit najevo – vždy se snažme reagovat tak, aby se naplnila očekávání dávajícího. Aby měl pocit, že nás opravdu potěšil. Tím, že budeme vlažní nebo dokonce mrzutí, stejně nijak nezvýšíme pravděpodobnost, že příští dárek už bude lepší.

6) Když obdržíme dárkový poukaz, užijme jej okamžitě. Neschraňujme jej na jindy. Jak ukazují výzkumy, dvacet procent poukazů není nikdy využito.

7) Pokud obdržíme peníze v hotovosti, neukládejme je na bankovní účet. Jakmile tak učiníme, stanou se nerozlišitelnou součástí našich úspor. Číslem na bankovním výpise. Zkusme si za ně pořídit něco, co bychom si jinak nikdy nekoupili. Ti, co nám peníze dali, budou nejradši právě tehdy, když si za ně koupíme něco, čím si je zapamatujeme.

8) Nevykládejme si vzkazy, které mohou dary vysílat, příliš zjednodušeně. Když dá vaše matka k Vánocům bratrovi větší dárek než vám, neznamená to automaticky, že má bráchu raději. Také to může značit to, že má raději vás, tíží ji proto jistý pocit viny stran vztahu s bráchou, pročež se snaží tento pocit ve svém nitru kompenzovat nebo dokonce popřít větším darem pro něj.

9) Nikdy nedávejme věci, které jsme dostali darem a nelíbí se nám nebo nám nevyhovují, někomu dalšímu. Jak jsme si řekli, ti, co dávají, si své prezenty zpravidla dobře pamatují, a vzniká tak riziko, že svůj dar rozpoznají ve vlastnictví někoho úplně jiného, než komu jej dali. To je trapné a smutné zároveň.

10) A neposlouchejme tolik ekonomy. Obálka s hotovostí je možná praktická, ale ne vždy splní účel. A rozhodně nesouzní s duchem Vánoc.

Šťastné a veselé!

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s.