Kdyby nešlo o zdraví, člověk by se chtěl smát. Představte si, že by před měsícem ministr zdravotnictví nabídl, že našel díky různým organizačním opatřením v systému navíc jednu a půl miliardy. A to že je ochoten dát ze dvou třetin na zvýšení platu lékařů a jednu třetinu na zvýšení platů středních zdravotních kádrů, zejména sester. Zdravotničtí odboráři by vehementně trvali na tom, že chtějí celou částku, tedy jednu a půl miliardy, pouze pro lékaře. Zrovna tak jako tvrdí, že nyní chtějí celé dvě miliardy. Kdyby náhodou pan mistr nabídl částku tří miliard, chtěli by ji také celou. Takže žádná promyšlená akce, pouze jediný apel: DEJTE PENÍZE.

Nikdo se všech zúčastněných aktérů nezeptal, co budou dělat (tedy především vláda a autoři petice na podporu lékařských odborů), jestliže Jiří Hrabovský vymyslí za dalších deset milionů podobnou akci dejme tomu pro učitele. Tam by již nemohla pomoci ani armáda, ani přesun učitelů, protože některé školy by prostě byly nějaký čas definitivně zavřeny. A mohou přijít soudci, policisté, úředníci a další. Nakonec i poslanci, jak jsem četl, jsou nějak nespokojeni,

Výše uvedenými řádky nechci vůbec zpochybnit situaci ve zdravotnictví, v níž jsou lékaři skutečně nesystémově a špatně placeni. Nemohou za to, že na zdrojích, kterých je v systému více než dost, vydělávají především nejrůznější distributoři léků a prodejci předražených, mnohdy nepotřebných zdravotnických přístrojů a jiných zařízení. Byť se na nákupu tohoto podílejí často i jejich profesní kolegové. Ten, kdo za to může, je pochopitelně politická reprezentace toho státu v horizontu asi tak dvaceti let zpět. Ergo kladívko – přidáme-li lékařům jednostranně, nic se v systému nezmění a všechno bude opět na ministru Kalouskovi. Aby nějak kulantně zdůvodnil zvýšení našeho zadlužení v roce 2012 a v letech dalších.

Stranou všech debat zůstává velice důležitá věc a tou je úloha odborů vůbec. Po dlouhé době, v níž odbory plnily úlohu převodové páky jedné strany, sloužily jako levná cestovní kancelář a zajišťovaly distribuci vánočních kolekcí, nalezly v naší nové situaci bohužel novou, ale naprosto zcestnou polohu. Být zásadně proti všemu a používat pár výhružných, opakujících se frází o sociální spravedlnosti. To je současná filozofie odborů. Tím se totiž dá dokonale zakrýt i jejich nízká vyjednávací úroveň a totální neschopnost používat analytických rozborů té či oné činnosti, která by jasně ukázala na možnosti a rezervy. Říkat zaměstnavatelům vždy totéž - "to je málo" - je opravdu málo.

Odbory v této zemi se vrátily někam do let druhé poloviny 19. století, když někdy v roce 1865 založili odborovou organizaci čeští typografové nebo když v roce 1897 vzniklo Odborové sdružení českoslovanské. Ale je to naše vina. Kdyby státní úředníci měli kariérní řád, byly by odbory ve státní správě zbytečné. Po roce 1918 bylo odborové hnutí zglajšachtováno Rudými odbory, které označovaly ostatní odbory za „žluťácké“. Za protektorátu byly odbory decimovány nacisty a po roce 1948 komunisty. Co jsou to skutečné odbory, nikdo v této zemi již nepamatuje. A dnešní pseudoodborové hnutí je na vedlejší koleji (filozofie: to je málo!) a politické strany (alias vláda) nejsou schopny alespoň poukázat na to, že původní a správná myšlenka odborového sdružování byla uplatňována v této zemi naposledy tak před sto lety. Předáci dnešních odborů, když už chtějí mluvit i jménem lékařů, učitelů a státních zaměstnanců, neumějí definovat termín „zájem zaměstnanců“. Atavismy v nich evokují onen „zájem pracujícího lidu“. A v zájmu lidu této země není přece to, že si na „nepříteli“ (vláda) vyvzdorujeme vše tak, aby nastal tzv. sociální smír. Osobně bych neměl nic proti tomu, kdyby lékařské odbory a další organizace s nimi spolupracující zpracovaly perfektní ekonomickou analýzu a řekly: vládo, tohle děláš špatně. I když na druhou stranu si myslím, že prof. Thomayer by do odborů nikdy nevstoupil. Neboť říkat "vládo, ty to děláš špatně, protože nás málo platíš", by mělo být pod úroveň vůdců, kteří by měli dát v prospěch odborového hnutí své mimořádné schopnosti a vzdělání. Mají-li je, ovšem.