aneb Tři doklady, tři světy a tři filozofie

Během tří dní jsem se setkal se třemi úřednicemi - se třemi světy, se třemi filozofiemi.

První příběh

Včerejší dopoledne jsem strávil čekáním na místě, kde si kratší či delší čekání prožil každý pražský řidič - Kongresová ulice, dříve policejní, dnes metropolitní agenda vydávání řidičských průkazů. Aktérkami byla Zákaznice a Úřednice, občan a stát. Takhle napsané to vypadá hrozně dlouhé, ale šlo to ráz na ráz.

Z: Dobrý den, ukradli mi řidičský průkaz a ráda bych požádala o nový.
Ú: Tak mi dejte vyplněný formulář, fotku s rodným číslem na rubu a doklad totožnosti.
(stalo se)
Ú: Ale to je dočasný občanský průkaz.
Z: Ano, přepadli mne a okradli. Sebrali mi tašku i s peněženkou a všemi doklady.
Ú: Ale bez občanky tu žádost podat nemůžete.
Z: Ale co mám dělat? Občanku mi vystaví až za několik dní a já potřebuji jezdit!
Ú: Tak mi dejte jiný doklad s vaší fotografií.
Z: Nemám, ukradli mi VŠECHNY doklady a docela dost peněz navíc.
Ú: Tak mi dejte tramvajenku.
Z: Já tramvajenku nemám, já jezdím autem a právě na to potřebuji řidičák.
Ú: A já potřebuji průkaz s fotkou, abych věděla, že jste to vy, pani.
Z: Tu fotku mi dělali tady u vás na Polaroidu.
Ú: To nemůžu vědět, musíte mít doklad s fotkou.
Z: Takže jsem tu čekala dvě a půl hodiny zbytečně?
Ú: Když nemáte doklad s fotkou.
Z: Na téhle fotce jsem ale já, podívejte!
Ú: To by mohl říct každý!
Z: To snad není možné!
Ú: To opravdu není možné, oni taky existují předpisy. A zákony, pani, zákony. A těmi předpisy a zákony se musíme řídit ať se vám to líbí nebo ne.
Z: No já vám rozumím, ale co mám dělat.
Ú: Dejte si udělat tramvajenku.
Z: Cože? Já tramvajenku nepotřebuji, já potřebuji řidičák.
Ú: Já se vám snažím jenom poradit. Dojeďte si na Pavlák, tam si nechte udělat tramvajenku s touhle fotografií. Dopravnímu podniku dočasná občanka stačí. A s tou tramvajenkou a s vyplněnou žádostí přijeďte sem a my vám tady tu žádost vezmeme a vydáme vám náhradní dočasný doklad.
Z: Dvě a půl hodiny a pak tohle. Tak vám tedy děkuji.
(zákaznice odešla)
Ú: No slyšely jste to, holky, co si ta paní o sobě myslí? A co si myslí, že tu děláme. Ach jo.

K tomu musím dodat, že paní za přepážkou, která obsluhovala mne, byla milá, ochotná, přátelská a usměvavá.

Druhý příběh

Předevčírem jsem si byl vyzvednout občanku, o kterou jsem žádal před více než třemi měsíci. Vzal jsem si lístek s číslem a za chvilku jsem byl na řadě. Paní za okénkem označím jako Hodnou a sebe jako Bordeláře (nebo hůř), aby nedošlo k mýlce s předchozím dialogem.

H: Co si přejete?
B: Já si jdu vyzvednout občanský průkaz.
H: Tak mi dejte nějaký doklad.
B: Co prosím? Já si pro doklad jdu.
H: Ano, ale to mi musíte dát alespoň to potvrzení o občance.
B: Ahá, to jsem ztratil.
H: Tak řidičák!
B: Ten jsem někam zašantročil.
H: Tak tramvajenku.
B: V září jezdím na lístky a tramvajenku s sebou netahám.
H: Cestovní pas?
B: Pas jsem si zapomněl u kolegy v Brně.
H: Tak jiný průkaz s fotkou!
B: Nemám.
H: Tak bez fotky!
B: To jako co?
H: Rodný list, pojištění...
B: To mne nenapadlo. Ale mám tu svoji fotografii?
H: Cože?
B: Podívejte, mám tady tu samou fotku, kterou jsem vám dával při žádosti o občanku. Já ji totiž chci použít při žádosti o řidičák, který jsem někde doma zašantročil. A připadalo mi logické, že si nejdřív u vás vyzvednu již beztak hotovou občanku a pak teprve takto vyzbrojen půjdu žádat o řidičák.
H: Tak vám to přišlo logické? Já vám ji stejně nedám, ale napište mi jméno.
(Budiž mi ke cti, že jsem neotravoval ještě víc a nezačal generovat různá ženská nebo cizí jména. Třeba Miluška nebo Nabuchodonozor.)
H: To máme tady...
Ukažte se mi.
Takže jste to vy. S vaším obličejem se za vás nikdo vydávat nemůže. To je lepší identifikace, než otisky prstů.
Tady mi to podepište a vezměte si ji. A jaký byl důvod výměny? Propadlá?
B: To jste moc hodná. Děkuji. Ano propadlá. O tři roky.
(zkoumavý pohled)
H: To ale zaplatíte pokutu sto korun.
B: Já jsem čekal mnohem víc.
H: Tak půjdete támhle na tu přepážku, k tomu pánovi, co tam má tu frontu těch, jejda, dvanácti lidí, a tam tu pokutu...
B: Zaplatím!
H: On tam má sice dost frmol... Víte co? Vypadněte a příště se polepšete.
B: Děkuji a nashledanou.
(A dal jsem se na rychlý a spokojený ústup.)

Třetí příběh

Dnes v poledne u nás dvakrát zazvonila pošťačka (pošťák vždycky zvoní dvakrát) a přinesla mi obálku do vlastních rukou s novou platební kartou. Pracuje tu již dlouho, dobře mne zná a něco doporučeného nebo do vlastních rukou mi nosí každý týden.

Já se podepsal, dostal jsem obálku, slušně jsem pozdravil a měl jsem kartu.

A to je konec třetího příběhu.


Závěr?

Závěr je každému jasný a není jej třeba.
Avšak pro úplnost:

Magistrát, který má na starosti řidičáky, ostudně a trestuhodně (tady bych mohl doplňovat adjektiva hodně, hodně dlouho) pohrdá časem lidí. Osm set žadatelů denně jen v sekci řidičských průkazů (P) čeká čtyřikrát týdně v průměru 2 hodiny. To je 1,600 pročekaných hodin denně, 6,400 týdně a tedy 28,000 pročekaných hodin měsíčně. Takovéto sekce jsou v Kongresové dvě, tedy zaokrouhleně 50,000 pročekaných člověkohodin měsíčně. Zodpovědní lidé si zaslouží defenestraci a to, že budou po dobu pěti let stát tyhle fronty místo občanů.

Mimochodem, na kolik úředníků by to stačilo, kdyby si každý žadatel mohl za každou hodinu, kterou nepročeká, zaplatit řekněme deset korun - tedy asi za šest milionů ročně? Kdyby se to stihlo vyřídit do půl hodiny od příchodu, ušetřil by každý žadatel 20 korun za jeden lístek na tramvaj a metro. Takže by nic netratil.

Dříve se řidičské průkazy vydávaly při jedné návětěvě, teď musíte dvě a půl hodiny čekat při podání žádosti a dvě a půl hodny při vyzvednutí řidičáku. Formuláře se posílají do státní tiskárny cenin. Jediným důvodem může být, že se s doklady nadměrně šmelilo.

Buď jsou zákony a pravidla o průkazu s fotkou nesmyslné, nebo je tak úředníci vykládají. Ovšem česká vychytralost si najde způsob, jak nesmysl ochytračit.

Díky bohu existují i úředníci, kteří zůstávají soudnými lidmi. Moje hodná úřednice na úřadu městské části se nejspíš dopustila přestupku, ale zůstala člověkem. Kdežto úřednice v Kongresové lidsky poradila a současně se zachovala tragicky alibisticky, když poslala zákaznici za soukromým subjektem, aby vydal průkaz opatřený fotkou, a tento průkaz bude ochotná akceptovat, i když ví, že k jeho vydání byly poskytnuty tytéž podklady, které má sama.

A konec? V nedohlednu.