28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Tisíc malých trpkostí

6.11.2010

V tomto měsíci si připomeneme jednadvacáté výročí začátku sametové revoluce. Mnohé se za tu dobu změnilo, mnohé k lepšímu, ale co přetrvává, jsou „drobné“ starosti a problémy běžného života. Ty sice byly a budou pořád, mění se ale jejich četnost, skladba a intenzita. Bohužel se zdá, že k horšímu, bez viditelné snahy o nápravu, což obecně vyvolává u občanů jakýsi trpký pocit, po havlovsku blbou náladu, u postižených vztek.

Především je to pocit naprosté bezmoci proti drobné kriminalitě. Poškrábané nebo vykradené auto, ukradená úroda na zahradě, poničený plot, zničené dveře nebo okno u kůlny, odcizené nářadí, stržené okapy, kapesní krádeže, ale i přepadení a oloupení za bílého dne přímo na ulici nebo v bytě. Co s tím? Městská i republiková policie si tyto „prkotiny“ přehazují jako horký brambor, ve většině případů skončí mezi odloženými a pokud se přeci jenom podaří pachatele dopadnout, konstatuje se, že jde pouze o přestupek, který řeší přestupková komise obce. Ta případ projedná, pachatele napomene, uloží mu eventuálně pokutu, ale o omluvě, natož o odškodnění postiženého jsem ještě neslyšel.

Do podobné kategorie patří i obtěžování občanů hlukem, nepořádkem, vandalizmem.

Přitom se ale chraňte vzít zákon do svých rukou. Vždyť i za pouhý výprask zloděje se můžete ocitnout před soudem, neboť jeho lidská práva doznala neodpustitelné úhony, nehledě na to, že byl kvůli pár modřinám „několik týdnů až měsíců neschopný se starat o svou obživu“. Co na tom že vás po několika měsících třeba soud osvobodí? Protože ten řeší pouze míru ukřivdění vůči chudáku pachateli a vaše osoba je zde vnímána jako obviněný, vaše nároky vůči pachateli musíte uplatnit jinde. Vy buďte rádi, když neplatíte soudní výlohy. Mezi tím vás tentýž pachatel nebo i několik jiných mohou znova vykrást či jinak postihnout, třeba jen proto, že jste se ozvali.

Samostatnou kapitolou je výše uvedená trestná činnost mladistvých. Zde je občan, zejména starý, zcela bezmocný a velmi brzy přijde na to, že je nejlepší si mladistvých vůbec nevšímat.

Dá se s tím něco dělat? Myslím, že ano. Policii, ať již městskou nebo státní, posuzovat převážně podle objasněnosti takovýchto drobných přečinů, u dopadených pachatelů požadovat důsledně a prvořadě náhradu škody postiženým a formou pokut nebo třeba nařízeného výkonu veřejných prací eliminovat náklady obce nebo státu. U mladistvých pak důsledně stíhat za delikty jejich rodiče nebo opatrovníky a i to nejlépe výše uvedeným způsobem. Testy odnětí svobody zde nic neřeší, jenom zvyšují náklady státu na jejich výkon, podmíněný trest je takovýmto lidem jen k smíchu.

Pokud se týká porušení lidských práv, prostě vždy klást práva poškozeného před práva škůdce.

Trpkost vyvolává také činnost zlodějů zaměřených na umělecké předměty, automobily ale i stavební materiál nebo kovový „šrot“. I zde je objasněnost nízká, snad kromě partiček mladistvých nebo sociálně nepřizpůsobivých, ale co je snad horší, jsou potíže s náhradou škody. Ukradnou mi třeba okapový žlab. Ve sběrně jej objevím, chci-li jej zpět, musím ho vykoupit. Policie jen bezradně krčí rameny. A tady je asi jádro pudla. Je-li poptávka, je i nabídka.

A co s tím? Důsledně stíhat překupníky. Vždyť přechovávání a prodej kradených věcí je a vždy byl trestným činem. Ať mi nikdo neříká, že pracovník sběrny věří tomu, že deset metrů sice zmuchlaného, ale jinak zachovalého měděného žlabu jsem musel pro stáří vyměnit, že tři prasklé litinové poklopy jsem našel v příkopě, že dvě stě metrů opáleného desetižilového měděného kabelu mi doma zbylo po rekonstrukci instalace. Nehledě na to, že všechny tyto okolnosti a náhody u mne nastaly během posledních deseti dnů.

Nebo proč má občan doplácet na to, že si v legálním autobazaru koupí ojetinu, kterou mu policie po pár týdnech či dokonce měsících bez náhrady zabaví jako původně kradenou, a prodejce je z obliga?

I tady stát občanovi něco dluží.

Další balíček trpkostí zahrnuje vztah občana a úřadu. Sem patří zejména dlouhé vyřizovací lhůty, které se často prodlužují i nad zákonem stanovenou mez, požadavky na další doklady nebo opakované předkládání stejných podkladů, často i u jedné instituce, posílání od čerta k ďáblu, neochota úředníků poskytovat informace nebo poskytování informací neúplných i nesprávných. Jednání úředníků se často pohybuje na samé hranici šikany. Příklady se najdou zejména při aplikaci zákonů o sociálních a daňových záležitostech, ale i zákona živnostenského nebo stavebního.

A zase, co s tím? Zde je podle mne chyba hlavně v tom, že zákonů je moc, příliš často se mění, jsou značně obsáhlé, často není zajištěna jejich vzájemná provázanost a často umožňují více výkladů. Spoléhat se na to, že při různých možnostech výkladu předpisu úředník vybere ten výklad, který je občanovi příznivější, je zřejmě čirá bláhovost.. Zde pomůže místo legislativní smršti asi jenom legislativní dieta, dlouho slibované, vzájemné propojení státních úřadů a výrazné snížení úřednických míst, se kterými je občan nucen jednat. Slibují nám to. Dočkáme se toho?

Jinou skupinou je trpný postoj státu vůči finančním a majetkovým podvodům na občanech. Ve sdělovacích prostředcích je občan přímo vyzýván, aby svým záležitostem věnoval větší pozornost a úsilí (v jiném případě je za tento postoj i trestán). Že by lidé měli u smluv v hodnotě desítek tisíců až milionů korun projevit více prozíravosti a využívat při jejich posouzení či uzavírání nezávislých odborníků, je požadavek nesporně správný. Ale pokud někdo účelově sepsanou smlouvou nebo jiným podobným způsobem poškodí partnera, občana nebo dokonce celou skupinu, měl by být státem tvrdě postižen a důsledně tlačen k náhradě škody. Vždyť v těchto případech není postižen pouze občan nebo skupina občanů, ale i stát, neboť se téměř vždy jedná i o daňový únik. Často nemalý.

Trpný postoj státu se projevuje zejména v tom, že umožňuje podnikatelům takovýchto podvodů prakticky neomezenou možnost v činnosti pokračovat pouze změnou hlavičky a (často fiktivní) adresy, umožňuje jim svěřené hodnoty nekontrolovatelně přesouvat a takto nezákonně nebo i „jenom“ neeticky nabytý majetek nadále používat nebo využívat k prospěchu svému. Důsledná kontrola takovýchto subjektů živnostenskými a finančními úřady by tuto činnost jistě omezila a než by se tak stalo, přinesla by státu i nemalé příjmy.

Čert mne může vzít, když se takovýto případ dostane před soud a ten obviněné osvobodí s tím, že jim nebyl prokázán úmysl a poškození spláčou nad výdělkem. Na co úmysl? Vždyť i za blbost se platí. Když jsem jako kluk rozbil někomu okno, zkoumal někdo, zda to byl nebo nebyl úmysl? Okno jsem musel v každém případě nechat zasklít nebo alespoň zaplatit a byl jsem rád, když jako bonus nepřišel výprask. Celá událost byla vyřízena během několika hodin a všichni takto postižení jsme to brali prostě jako riziko našeho podnikání. Budiž, nebyl prokázán úmysl, nelze trestat. Ale škoda vznikla. Proč ji má nést pouze poškozený?

V této souvislosti je zajímavé, že u legální, ale nevědomé koupi kradeného auta v bazaru k tomu, že u kupujícího rozhodně o úmysl nešlo, přihlíženo není, ale odnese to pouze on.

Jinou trpkostí je to, že někdo může po bůhvíkolika letech vymáhat několikastokorunový dluh. Samozřejmě řádně nakynulý o úroky a „náklady“ na vymáhání. Vždyť i u závažnějších trestních činů jsou promlčecí lhůty jedno až tříleté. Je správné chránit věřitele, ale není to v tomto případě přehnané? Myslím, že by taková jednoroční promlčecí lhůta donutila věřitele, aby vedl svou evidenci pohledávek pečlivěji a staral se o jejich úhradu včas.

Dalo by se pokračovat jistě i dále. Jsou tu problémy s kvalitou zboží a služeb, obtížným uplatněním reklamací, problémy s pojišťovnami, podomní obchod, vymahači smyšlených pohledávek či falešní výběrčí, bankovní poplatky, malý nebo naopak přehnaný zájem zdravotníků o pacienta...

Záměrně nepíši o „velkých kauzách“, které nám předkládají sdělovací prostředky. Stejně mnohdy brzy vyšumí, splasknou nebo se naopak táhnou několik let bez valného výsledku. Jednotlivý občan nemá na jejich průběh žádný vliv, a proto je jako svůj problém většinou ani nebere.

Také nechávám stranou trpkosti způsobené lidmi ze zlé vůle nebo závisti navzájem. Tomu stát ani obec zabránit rozhodně nemůže, zde mohou pouze zajistit jejich nezávislé posouzení a vyrovnání v rámci platných zákonů.

Mohou ale a měly by se snažit odstranit co nejvíc těch trpkostí, které na občana spadnou bez jeho přičinění a s kterými se jejich občané až příliš často setkávají. Máme renovovaný parlament, radnice i senát, tak nezbývá než doufat, že si všechny tyto instituce, při plnění velkolepých plánů, s kterými jejich poslanci na svá místa zasedli, najdou čas i na řešení těchto „prkotin“. Občané by to určitě přijali vstřícněji než třeba přímou volbu prezidenta či starosty nebo velká slova a neúčinné kroky v boji proti korupci. Protože však naši zastupitelé mají svých starostí dost, je třeba jim ty prkotiny neustále připomínat. Pro sichr. Třeba se naštvou a něco s tím udělají.