Minulý týden jsem zažil absurdní situaci. Ocitl jsem se v rozhovoru s jednou dámou a rozhovor se stočil na restituce. Po chvíli jsem s úžasem zjistil, že já, který desetiletí horuji pro samofinancování církví teď hned a kterému se schválená podoba restitucí vůbec nezamlouvá, jsem tyto restituce, respektive právo církví na ně, hájil.

Jak se to mohlo stát? Je to patrně tím, že toto téma je stále velmi výbušné a z obou stran zaznívají často snadno vyvratitelné, leč stále opakované argumenty, které člověka, jenž si myslí, že ví, oč jde, občas nadzvednou.

Marně jsem se snažil uklidnit se biblickým veršem z knihy Přísloví: "Tahá za uši rozběhnutého psa, kdo se plete do sporu, jenž se ho netýká." On se mě ten spor totiž týká – bohužel.

Kardinál Dominik Duka vyjádřil naději, že po výroku Ústavního soudu, který proti církevním restitucím nezakročil, se již církev bude moci věnovat své činnosti. Obávám se, že je to jen zbožné přání. Otázka restitucí bude českou společnost jitřit ještě dlouho, i když příští sociálně-demokratická vláda jen stěží najde cestu, jak restituce zvrátit.

Jeden z Murphyho zákonů říká: If anything can go wrong, it will. To odpovídá českému rčení, že krajíc vždycky padá na zem namazanou stranou dolů. Celá otázka restitucí církev nesmírně poškodila. Skoro bych řekl, že Boží nepřítel tuto možnost vyčerpal do mrtě.

Po "uzavření" celé kauzy je značná část společnosti přesvědčena, že církvi jde jenom o prachy, že udělá vše, aby jich dostala co nejvíc, a že k tomu využívá i nečestných metod.

Přitom po pádu komunismu měly církve značný morální kredit. Myslím na řádové sestry například v psychiatrické léčebně v Bílé Vodě, které za pouhou almužnu s láskou pečovaly o dementní a retardované děti. A jako křesťan věřím, že tam s nimi byl Ježíš. Zrůdnost komunistického režimu se v osmdesátých letech projevila v tom, že straničtí představitelé řádovým sestrám v této péči nakonec zabránili – přestože dobře věděli, že nenajdou téměř nikoho, kdo by těmto dětem věnoval tolik lásky a citlivé péče jako ony. Právě za komunistického režimu se řada kněží, farářů a pastorů projevila z té lepší stránky a vydala o Kristu věrohodné svědectví.

Nepochybuji ani o tom, že pokud se s restitucemi jako takovými vůbec začalo, málokdo měl tak silný morální nárok jako právě církve. Ty byly totiž skutečně pronásledovány, ale nejen to: Zákon o hmotném zabezpečení církví z roku 1949 fakticky znemožňoval samofinancování i oněm církvím, které ho ze zásady pěstovaly po generace. (Mám na mysli zejména dnešní Církev bratrskou, tehdejší Jednotu českobratrskou.) Onen komunistický zákon měl pochopitelně sloužit nikoli církvím, ale komunistickému státu, který si vyhradil právo kontrolovat rozpočet církví do těch nejmenších položek. Nešlo o nic jiného než o prostředek kontroly a ovládání.

Když se začala otázka restitucí projednávat, vycítil jsem nebezpečí a už v první polovině devadesátých let jsem varoval před snahou církví dostat se k ukradenému majetku. Již tehdy bylo zřejmé, že tato věc se obrátí proti církvi.

Je to složitá situace: Nepochybuji o tom, že církve mají na ukradený majetek nárok. Nepochybuji o tom, že je lepší, když stát církve nefinancuje – zvláště v situaci, kdy tomu většina obyvatelstva nepřeje. Nějaké majetkové vyrovnání bylo nezbytné – už proto, že mnoho majetku bylo zablokováno a tato blokace vadila víc obcím než církvím. Nepřátelé církve ale dostali do rukou mocnou zbraň, proti níž vlastně nebylo obrany. Opravdu bylo těžké představit si Ježíše, jak vyjednává s ministrem financí nebo s nějakým parlamentním výborem o restituci církevního majetku – zatímco bylo snadné si ho představit s výše zmíněnými řádovými sestrami nebo v kriminále, kde často spolu seděli katoličtí kněží a evangeličtí faráři.

A o svědectví Ježíšovi musí jít církvím především.

Odpůrci restitucí přinášeli nejrůznější argumenty. Církev prý nikdy nic nevlastnila, pouze své majetky spravovala. Církev se prý svého majetku domohla nečestným způsobem. (Jak se ho mohla domoci, když ho vlastně nevlastnila, jsem dodnes nepochopil.) Náhrada se počítala pochybným způsobem. Naštěstí se tito odpůrci nezačali vrtat ve výši částek, které dostanou jednotlivé církve – tam by se teprve našlo, jací dokáží být někteří lidé experti na vykazování vysokého počtu duchovních. Spíše upozorňovali na to, co je tak trochu optickým klamem: Na výši výsledné vyplacené částky, která se jeví astronomická, ovšem jen proto, že se jedná o několik desetiletí. Kdyby se proti tomu postavila částka, kterou by stát za stejné období církvím vyplatil podle stávajících pořádků, nevypadaly by restituce zdaleka tak nestoudně.

A pak zde byly dojemné starosti o to, aby církve, které neumějí hospodařit, někdo nepodvedl. Nu, jelikož platí Murphyho zákony, určitě někde k nějakému skandálu dojde, tak už to bývá. Hádejte, o čem se bude hovořit v médiích – o stovce případů dobrého investování, nebo o tom jednom skandálu? Smíte dvakrát. (Ano, vyhráli jste.)

Angličtina rozlišuje dvě slova pro bohatství – wealth a riches. To první slovo označuje ani ne tak výši konta, jako stav duše a ducha. Riches označuje to bohatství, o němž říkáme "lehko nabyl, lehko pozbyl". Skutečným bohatstvím církve jsou lidé, kteří následují Ježíše Krista. K tomu státní peníze nepotřebují. Církev, která je odkázána sama na sebe, je dle své víry odkázána na svého Pána v nebesích. Pouští se pouze do projektů, na které má především lidi. Peníze jsou až na druhém místě.

Jako duchovní a jako křesťan jsem zažil řadu finančních zázraků. V osmdesátých letech jsme – byť relativně malé společenství – organizovali dovoz potravin a biblí do Rumunska. Vždycky jsme na to nějak peníze sehnali. Nedávno jsem vezl drobnou pomoc na Kapverdské ostrovy. A víte, kdo pomohl nejvíc? Lidé z nejchudšího okresu Jeseník. Ano, církev je odkázána na svého Pána. Jen to teď bude našim nevěřícím spoluobčanům pár desítek let dost těžko vysvětlovat.