K této polemice mě navedl Astonův text Právo na mateřství ze dne 28.4.2017 (zde). Zmíněný úvodník je reakcí na zamítnutí zákona, který mimo jiné navrhoval legalizovat umělé oplodnění žen bez partnera. Pominu mnohé aspekty poměrně složité problematiky. Soustředit se chci na jedinou, významově zásadní otázku: Má tradiční rodina v dnešní společnosti vůbec nějaký smysl? Pokud ano, jaký?

Aston ve svém textu totiž píše:

...Klasická rodina je oslabena prostě proto, že pominuly ekonomické, sociální a kulturní tlaky, které k jejímu vzniku vedly. Vznikají nové formy soužití – příkladem za všechny budiž sňatky osob stejného pohlaví...

S tím nezbývá než souhlasit.

...Argumentace tradiční rodinou je pláč na správném hrobě, ale přece jen na hrobě. Klasická rodina už není povinnost, nějaká donucovací pracovna. Proto žije tolik párů mimo oficiální sňatek a proto tolik dětí vyrůstá a prosperuje i po rozvodu biologických rodičů – a nezřídka v rodině, kde žádný z rodičů není biologický rodič daného dítěte...

Tradiční rodina dnes není nutnost vyžadovaná vnějšími okolnostmi. Znamená to ale, že pokud pominuly socio-ekonomicko-kulturní tlaky, úplná rodina jako taková pozbývá smyslu? (Astonův text něco takového neříká, ale otázce nahrává). Dnešní doba klade důraz na individualitu a svobodu člověka. Odpovědí dnešní doby by bylo, že tomu, kdo v trvalém svazku smysl vidí, ten ať si ho zvolí, komu příliš nesedne, nechť si zvolí něco jiného, každý dle svého naturelu. Kromě toho, během života se změníme dnes nepředvídatelným způsobem, jak mohu vědět, že to, co mi vyhovuje dnes, mi stejně dobře bude vyhovovat i za 25 let? Tudíž po mně nechtějte něco, co nevím, jestli mohu splnit, například trvalý závazek v podobě slibu své ženě/muži a z toho plynoucí stejně trvalou odpovědnost vůči jí/jemu a svým dětem.

Něco podobného si dnes myslí nezanedbatelná část společnosti, a to včetně lidí, kteří vyrostli v čase, kdy zmíněné tlaky na trvalost manželství byly realitou. Už nejsou, tak spolu s nimi zahoďme i manželství, která nefungují, nikam nevedou, člověku nesednou, případně ho osobnostně brzdí. Nenechme se mýlit, kromě nešťastných svazků, v nichž se objevuje domácí násilí či nějaký jiný způsob poškozování jednoho z partnerů a o nichž tento text není, máme kolem sebe širokou řadu lidí všeho věku, kteří výše popsanou filosofii svobody (zejména své vlastní) žijí v praxi. Tedy pokud něco nefunguje (tak, jak bych si představoval), zahodím to, vyměním za nové. Kecky, mobil, vztah. Upgrade partnerství na 3.0. Trvalý svazek bude něco jako pomalu vymírající živočišný druh. V krajině rozbitých vztahů, které se neopravují.

Neopravují se, protože to neumíme anebo nechceme. Chybí nám totiž rodina, bratři a sestry, a oba rodiče, kteří nás v bezpečném mikrokosmu učí, jak spolu vzájemně vyjít a jak velkou cenu má spolu vyjít místo prásknout dveřmi. Sourozenci se spolu musí naučit řešit vzájemné spory cestou, kterou v naší kultuře považujeme za správnou, cestou smíru, kompromisu, vyjednávání, hledání řešení, které je pro všechny dobré. Učíme se ustoupit i prosadit svou, učíme se odpustit si i se omluvit. A také se v tomto rodinném mikrokosmu učíme, že lidé kolem nás jsou úplně, ale úplně jiní než my sami. Mají jiné hodnoty, jiné cíle. A my s nimi musíme vyjít. A když to všechno dobře dopadne, vyrosteme a zjistíme, že se dokážeme respektovat, že naše jinakost je někdy zdrojem sváru, ale snad častěji vzájemného bohatství. Prošli jsme spolu kus života, který nás připravil na náš vlastní život. Naučil nás též nějak se popasovat s našimi emocemi a frustracemi, s nespravedlností, zoufalstvím, křivdou. A v ideálním případě nás též naučí, že svět se netočí kolem nás, ale že do něho musíme přispět, každý svou měrou. Nebo že se na sebe navzájem můžeme spolehnout.

Neříkám, že všechny rodiny tradičního typu jsou ideálním základem pro rozvoj emočně vyrovnaného a zralého člověka. Samozřejmě, že nejsou. Ale za prvé a za druhé. Za prvé jsme lidé chybující, ale v tom je i naše síla postavit se po každém pádu a zkusit to znovu. Tohle se nám, brácho, nepovedlo, pojďme to zkusit jinak. Za druhé fakt, že neexistuje ideální rodina, neznamená, že její smysl spláchneme spolu s mizejícími socioekonomickými tlaky.

Cituji znovu z Astonova textu: Naše kultura je na tom tak, že bychom měli líbat ruce každé ženě, single nebo vdané nebo rozvedené nebo jakékoli, která je ochotna porodit dítě. Odmítání porodu, to je luxus, který je absurdní a škodlivý. A ideologizovat to odmítání odkazem na typ rodiny devatenáctého století, to je, bohužel, čistá pošetilost.

Ano, naše kultura vymírá. A v tomto kontextu se ptám, jestli opravdu nadřazujeme ekonomické výhody (je jedno, jak jsou velké) plynoucí z možnosti ženy legálně kdykoliv otěhotnět následkům tohoto rozhodnutí v podobě dalšího vytržení člověka z přediva definovaného rámce lidských vztahů, které rodina představuje a nabízí. Já považuji odmítání nutnosti vychovávat děti v úplné rodině za zhoubné nejen pro děti, ale pro nás všechny. Kdo jsou mí kolegové a kolegyně, podřízení a nadřízení, lidé, se kterými denně jednám při každodenních drobnostech svého života? Kdo jsou ti, kteří dělají ta doopravdy významná politická rozhodnutí? Jak vyrostli, jakými prošli zklamáními během svého dětství, kolikrát se jim zhroutil jejich bezpečný rodinný kruh, takže dle všech měřitelných parametrů prosperují, ale v oblasti lidských vztahů se naučili zejména tomu, že měřítkem jejich života je vyváznout ze všech kotrmelců se zdravou kůží a získat pro sebe co nejvíc výhod? Nebo že za rozbité vztahy svých rodičů dostávali výkupné, tudíž se v životě nedovedou spokojit s málem? Ano, děti přežijí všechno, přizpůsobí se světu dospělých, který nemohou ovlivnit. Ale tento svět ovlivní je samé a jejich svět dopadne na ten náš.

Proto si myslím, že bychom měli kromě socioekonomických tlaků do hry pozvat ještě další hráče, například odpovědnost, svědomí, schopnost nadřadit zájmy někoho jiného nad své vlastní. Schopnost naučit se žít mezi lidmi dle zděděných pravidel křesťanské společnosti. A ta pravidla se naučit znovu žít a dýchat. Mně osobně připadá za ideální přizvat do hry Pána Boha, ale to už by se mi okolní lidstvo smálo. Svazek muže a ženy jako obraz vztahu mezi člověkem a Bohem. Kde to žijeme, že? Ví někdo, co to znamená? A jak obrovský smysl má vypít ten kalich, dojít s jedním partnerem od startovní čáry až do cíle? Také si myslím, že pokud ve hře tyto hráče nechceme, nechť z nás zůstane prach a popel. Děti žen bez partnerů, vyrobené na objednávku trošku jako zboží v supermarketu, nás nejspíš nespasí.