29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Tance kolem kuřete v hrnci

17.9.2013

Jestliže se tu rýsuje vláda, která bude mezi občany nalévat více veřejných peněz, nevyřeší to naše základní civilizační dilema

Zanechte vší naděje, kdo si ještě myslíte, že se dá proinvestovat k nové velké prosperitě. Tak by se dala parafrázovat formulace z Dantovy Božské komedie, konkrétně nápis nad bránou pekla… Takovou ekonomickou nadějí může žít jen ten, kdo se nechá vláčet zástupnými tématy, která zdejšímu prostředí dominují.

Politika západních demokracií, levicová i pravicová, se již desítky let obecně nese v duchu fráze z volební kampaně amerického prezidenta Herberta Hoovera z roku 1928 (tedy z doby těsně před velkou hospodářskou krizí): "Kuře v každém hrnci, auto v každé garáži."

Automobil, původně znak luxusu, učinil věcí každodenní spotřeby, něčím, co je dostupné širším vrstvám a parkuje v každé garáži, Henry Ford svým modelem T, který byl díky pásové výrobě levný, a tedy také dostupný. Ford nepochybně, jak se tvrdí, "postavil Ameriku na kola". Ale americký průmyslník se stal též jedním z otců konzumní společnosti. Sice kladl velký důraz na neustálé snižování nákladů a jistě si uvědomoval, že z hlediska efektivity samotné výroby by jistě bylo dobré tlačit mzdy dolů, avšak pak by také nemusel nic prodat. Nabídka zkrátka bytostně potřebuje poptávku. Vyjádřeno Fordovými vlastními slovy z jeho knihy Dnes a zítra: "Motiv mzdy vyžaduje, aby byla vyplácena nejvyšší mzda, neboť jinak nepřijde do chodu okruh kupní síly. Nemůže být pravého blahobytu, dokud si nemůže dělník, vyrábějící obyčejné zboží, koupiti svůj výrobek. Vaši vlastní zaměstnanci jsou částí vašeho publika."

Lidé od Fordových pásů tudíž ve své době dostávali velmi slušné platy, zhruba dvojnásobek tehdejší průměrné mzdy v USA. Stroj blahobytu se však musí neustále točit, nabídka musí neustále vyvolávat poptávku – a naopak. Ekonomika musí neustále růst, jinak se civilizační mašinérie zadrhne a konzumní "reálný ráj" se zhroutí. Moderní západní civilizace tak připomíná křečka běžícího v kole, přičemž naivně věří, že nastartovala perpetuum mobile. Tato víra přetrvává navzdory skutečnosti, že západní společnosti demograficky stárnou, a křeček se tudíž začíná povážlivě zadýchávat. Což zdánlivě nemusí tolik vadit, poněvadž v západních ekonomikách hraje prim terciární sektor, a skoro každý proto pracuje někde v kanceláři u počítače. Hmotná výroba, dělnická dřina, se přestěhovala kamsi do Asie, zatímco v civilizované a vyspělé Evropě zůstaly jen klimatizované kanceláře, které navenek poskytují iluzi tvůrčí práce.

Globálně nahlíženo, svět se moc neliší od devatenáctého století, ovšem v Evropě i v Severní Americe už hrozivé sociální rozdíly většinou nebijí do očí, neboť se "špinavá" část výroby i života přesunula na jiné kontinenty, zmizela z euroamerické přímé evidence. Tím spíše však může dojít k nějaké nečekané explozi.

Společnost hovniválů

Neutěšený stav západních společností lze dobře ilustrovat na důchodové reformě. Po dlouhá tisíciletí měl člověk jedinou možnost, jak si zajistit relativně bezpečné stáří: zplodit hodně dětí. V devatenáctém století se zrodil průběžný důchodový systém: lidé v produktivním věku platí důchodové pojištění, z něhož se financují důchody starým lidem, a když produktivní lidé zestárnou, bude zase jim na důchod přispívat nová mladá generace. Tedy vlastně jejich děti, i když zde je již vztah rodič – dítě systémově anonymně sumarizován na celostátní byrokratické rovině.

Nejen důchody, ale sociální zabezpečení vůbec (či jeho významnou část) tak převzal od rodiny stát. Průběžné důchodové systémy však postupně počaly kolabovat. Viníků je řada, ale na čelném místě je nutné jmenovat jistou zlenivělost danou rostoucím blahobytem, za druhé nákladnost udržování vyspělé civilizace v chodu – včetně rostoucích časových i finančních nároků na dosažení (úzce specializované) kvalifikace - a za třetí prodlužování lidského věku díky zázrakům (čím dál dražší) medicíny. Mladých a produktivních je příliš málo, musí živit sami sebe, k tomu splácet všemožné hypotéky, financovat děti (pokud je mají) a k tomu i saturovat rostoucí skupinu důchodců.

Podle některých ekonomů (i politiků) má spása spočívat v individuálním spoření v soukromém penzijním fondu, přesněji řečeno v tom, že tyto fondy doplní a inovují deficitní průběžný systém. Takový fond však může snadno zkrachovat, nemusí vynášet ani tolik, aby to pokrylo inflaci, a hlavně – dokončuje dějinnou individualizaci člověka, kterého Aristoteles původně označil za zoon politikon, tedy za společenského, to jest v obci žijícího živočicha. Evoluce tak dospívá do stadia, v němž člověk připomíná brouka hovnivála, valícího si před sebou penzijní úspory s nadějí, že si tak zajistí rajské stáří.

Dalo by se to považovat též za vyvrcholení západního individualismu: i na důchod si nakonec bude muset každý naspořit sám. Nenašetříš-li si, zahyneš, zní premisa dnešní doby, vmetaná do tváří dvacátníků a třicátníků. Nakonec to patrně skončí velkým krachem, anebo přinejlepším deziluzí z toho, že nula od nuly pošla. A co hůř, v systému založeném na penzijních fondech jsou děti, po tisíce let i z ekonomického hlediska požehnání, již vyloženou přítěží, neboť peníze, které do nich rodič investuje, by bylo z hlediska jeho individuálního zájmu racionálnější vložit do penzijního fondu. Rozpočtová odpovědnost zde tedy velí děti raději škrtnout. Civilizace vinou toho ovšem zcela vymře nebo zestárne natolik, že ji snadno pohltí nějací, jak se říká, barbaři.

Sádlovité hovory u bazénku

V listopadu 1989 u nás představovala nejvíce frekventované heslo "svoboda". Ovšem již v prvních svobodných volbách 1990 ho v čele politické hitparády vystřídal výraz "prosperita". Politici se veřejnosti sami nabízeli jako zařizovatelé blahobytu (kuřat v hrnci a aut v garáži) a lidé na tuto hru rychle a ochotně přistoupili. Dvacet let to nějak šlo, byť konkrétní příspěvek politiků se postupně (a přinejlepším) blížil nule – hlavní příčinu vysoké životní úrovně tvořil především příznivý vývoj globální ekonomiky, kam se české hospodářství po pádu "železné opony" zařadilo.

"Přes nemalou řadu osobních i společenských problémů, které kolem sebe každý z nás vidíme a cítíme, dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili," pronesl 1. ledna 2008 prezident České republiky Václav Klaus v tradičním novoročním projevu. Myšlenka, že tehdejší Česká republika představovala "nejlepší z možných světů", v jakém kdy český národ žil, pochopitelně vyvolala, zejména v předvečer prezidentské volby, menší mediální bouři.

Ale něco na ní bezpochyby bylo (a je): jsme státem etnicky jednolitým, a tedy bez výbušných národnostních konfliktů; jsme státem formálně demokratickým, přičemž na obzoru se až donedávna nerýsoval žádný hrozivý drak, rozhodně ne parametrů Adolfa Hitlera nebo Josifa Stalina; jsme státem integrovaným do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. A v neposlední řadě jsme státem ekonomicky úspěšným, jehož hospodářství v letech před rokem 2008 rostlo a sílilo.

V témže roce však propukla světová finanční krize, kterou Václav Klaus nazval chřipkou. Nicméně jako diagnóza domácích dopadů jeho příměr seděl: nás, i díky silné závislosti české ekonomiky na Německu, krize pouze "lízla". Nezažili jsme žádné masové krachy bank ani vynucené stěhování se z rodinného domku do karavanu vinou "toxických" hypoték. Přesto tady panuje nespokojenost, vzhledem k objektivním hospodářským číslům přehnaná. Samozřejmě, jde převážně o nespokojenost s korupcí a s chováním politické elity. Ovšem když nyní například Zdeněk Škromach oslovuje voliče ve svých předvolebních "Hovorech od bazénku", které zavěsil na své internetové stránky i na YouTube, vidíme na jeho upachtěném homevideu typický český (nejen sociálnědemokratický, nýbrž obecně mainstreamový) blahobyt v celé jeho kráse. Zhruba polovinu obrazu zabírá politikův tuk, ale objevuje se i vilka a zahrádka s nafukovacím bazénem.

Řečeno s Hooverem: kuře v každém hrnci a auto v každé garáži. Kde je vidět "řádění Kalouska" neboli znaky bídy a neštěstí? Možná v některých regionech. Ale vysvětluje to onu zbytnělou míru znechucení tuzemské veřejnosti politikou a politickými stranami? Politici navíc nespadli z nebe, ani se neprokutali na zem z pekla: do parlamentu a popřípadě do vlády je dostaly hlasy voličů, kteří se však už den po volbách tváří, že s jejich výsledkem nemají nic společného. Není pak rozčilení nad „bordelem ve vládě a v parlamentu“ jen přestrojenou deziluzí ze života, který si skoro každý v mládí maluje mnohem růžověji, než jak se mu pak vyvede? Není, alespoň zčásti, vzteklým rozbitím zrcadla, v němž nesneseme pohled na vlastní tvář?

Všechny cesty vedou do Řecka

Ve volební kampani 2010 pravice varovala před "cestou do Řecka". Lékem mělo být seškrtání sociálních dávek i jiných státních výdajů. Výsledky "diety" jsou více než sporné. Za vlády Petra Nečase vzrostl státní dluh řádově o další stovky miliard korun. Zatímco v roce 2010 činil podíl státního dluhu na HDP 36,64 %, v roce 2012 se vyšplhal na 43,38 %. Míra zadlužení většiny takzvaně vyspělých západních zemí je sice ještě mnohem vyšší (průměr EU v roce 2011 činil něco přes 80 %), jenže pokud Česká republika stále ještě vykazuje relativně nízký vnitřní dluh, je to zčásti dáno krátkostí působení konzumního demokratického kapitalismu na našem území (tedy kombinace politicky pluralitního státu blahobytu a hospodářského mechanismu, který dosahuje růstu pomocí – často vyloženě umělého – vytváření nových masových potřeb, jež pak následně uspokojuje). Je-li tu nyní na obzoru návrat k politice štědřejší státní kasy, to zadlužení České republiky logicky prohloubí.

Motor západního demokratického kapitalismu šlapal dlouho skvěle; "pouze" produkoval jako zplodiny nejprve málo viditelné a citelné dluhy. Jenže teď ty dluhové zplodiny již dosáhly dusivé koncentrace. Přesto se kardinální otázka – "Kdo ty dluhy jednou splatí?!" – považuje za politicky nevhodnou a společensky nezdvořilou. Připomíná to pohádku o císařových nových šatech: "holou pravdu", že současné dluhy jsou nesplatitelné, popřípadě že splatitelné jsou, ale za cenu rozpoutání hyperinflace, která všechny ožebračí podobně jako třeba československá komunistická měnová reforma z roku 1953, se skoro nikdo neodvažuje říci nahlas.

Další rozhazování sociálních dávek zkrátka nemůže skončit jinak než bankrotem, nicméně pouhé škrty taktéž. Škrty totiž znamenají nižší příjmy, nižší příjmy nižší poptávku a nižší poptávka bankroty firem, které již zúžený trh neuživí. Dosavadní recepty hospodářské politiky – pravicové i levicové – se tedy evidentně vyčerpaly. Kuře v hrnci se zmenšuje a kvalitní auto v garáži již brzy zase nemusí být samozřejmostí. Ovšem: když si někdo zvykne na guláš se šesti, začne vnímat jako krizi, když má najednou na talíři knedlíků jen pět. Zvláště když dospěje k přesvědčení, že ho o ten šestý knedlík obraly trafiky pro poslance ODS, vysoké odměny pro Janu Nagyovou nebo astronomická gáže bývalého ředitele drah Žaludy.

Nicméně za pravé škůdce, kteří nás transportují do Řecka či naloďují na Titanic, třeba paradoxně označit imperativy neustálého růstu, blahobytu, masové spotřeby a dosahování individuálního štěstí (úspěchu) měřeného pouze v materiálním rámci pozemské existence. Tuto hořkou pravdu však masám, bohatým i chudým, žádný politik nejenže nesdělí, ale ani nenaznačí. Přesto masy asi něco tuší a jejich podvědomé tušení se navenek hmatatelně projevuje – u nás například oslabováním míry kritičnosti k předchozímu komunistickému režimu, jež v posledních letech soustavně zaznamenávaly různé sociologické průzkumy. Takzvaný reálný socialismus totiž přinášel devízu, kterou současný systém nenabízí: jistotu. V porovnání se západními zeměmi sice jistotu v nedostatku, nikoliv však v bídě a též s psychologicky snesitelnějšími menšími sociálními rozdíly (ostatně česká společnost zůstává v evropském i světovém kontextu stále jednou z nejvíce rovnostářských a ve světovém měřítku rozhodně náleží ke státům blahobytným). Bohužel, výše uvedené zásadní problémy u nás v podstatě netvoří hlavní téma veřejné diskuse, a už vůbec ne politického zápasu. Ten se odehrává pomocí zástupných témat, například zda je správné, aby první dáma uměla česky.

"Je třeba si uvědomit, že Egypťané nejsou zvyklí mít vliv na věci veřejné, nejsou zvyklí hodnotit předkládané informace či hledat zdroje. Takže i když půjdou k volbám, většina z nich neví, pro co volí, co se platí ze státního rozpočtu, co je smyslem státu jako instituce, co je to demokratický mechanismus. Vidí věci více přes emoce, dost černobíle. Těžko hledat nějaké socialisty versus pravici," shrnula 17. srpna letošního roku v rozhovoru pro Lidové noviny politickou situaci Egypta arabistka a překladatelka Milena Farahatová. Avšak stačí si namísto "Egypťané" dosadit "Češi" a jsme skoro doma. Ostatně jakmile v Egyptě teče krev, což je poslední dobou dost často, dostává i ve veřejnoprávní České televizi před analýzou tamní situace přednost informování o tom, zda je v letoviscích bezpečně, kolik je tam Čechů a jak se jim daří.

Příznačné, ale zároveň depresivní. Neboť co čekat od společnosti, které i hlavní veřejnoprávní médium vlastně návodně napovídá, že jedno z hlavních hodnoticích kritérií vývoje ve světě tvoří vyhlídky na dovolenou? Že bude k domácímu dění přistupovat uvážlivěji? Že bude v referendech uvážlivěji odvolávat politiky, které si předtím méně uvážlivě zvolila?

Základna a nadstavba

Francouzský filozof, sociolog a politolog Raymond Aron kdysi přišel, v reakci na marxistickou interpretaci politického systému jako pouhé nadstavby výrobních vztahů, s tezí o primátu politiky. Právě politická sféra podle něj rozhoduje o tom, jaké budou v dané zemi hospodářské vztahy a normy, jestli bude například soukromé vlastnictví povoleno a podporováno, nebo zakázáno. Hlavní problém současné české společnosti lze pojmenovat i tak, že politiku vnímá v aronovském pojetí, nicméně ona se u nás reálně formuje spíše dle Marxe. A nejen v tom smyslu, že politické strany jsou skrytě financovány různými hospodářskými kruhy či dokonce kmotry a že se politici pochopitelně snaží vyjít zájmům průmyslu vstříc. Že se klepou, aby ta či ona agentura nesrazila hodnocení země z nějakého A minus na B plus.

Závislost politiky a politiků na převládajících hospodářských, kulturních i hodnotových vzorcích je totiž ještě hlubší. Zatímco dříve, tak do padesátých let minulého století, připomínaly strany v západních demokraciích spíše církve, dnes se čímdál tím více podobají firmám. Operují na "volebním trhu" (což je terminus technicus) a oslovují společnost pomocí postupů okoukaných v obchodní reklamě. Každá strana má, podobně jako firma, vlastní "cílovku", na niž zaměřuje svůj marketing (neboli propagandu). Partajní firmy ale neprodávají ani auta, ani jogurty, ani šampony, nýbrž obchodují s iluzemi, za něž nechtějí od voličů peníze, ale hlasy. Když je hlasů hodně, promění se v moc. V moc rozhodovat o velkých penězích, neboť například objem českého státního rozpočtu činí přes bilion korun. A to se na šamponech trhnout nedá. O ideje zde skoro vůbec nejde, ostatně co ideového je na kuřeti v hrnci a autě v garáži?

Nedivme se, že v takovém systému politici tak často obohacují sebe, okruh svých přátel i stranickou kasu na úkor veřejných zdrojů a že svou energii vyčerpávají v nekonečných pozičních válkách bez jakéhokoliv hlubšího obsahu. Nic moc jiného dělat ani nemohou, a i kdyby chtěli, politické prostředí je semele nebo vyplivne dřív, než něco zásadního prosadí.

LN, 14.9.2013

Autor je politolog