Mluvíme-li a vzpomínáme-li na srpen 1968 a dobu normalizace, je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Normalizační komunismus v letech 1969 až 1989 u nás neměl nikdy za sebou fanatické mládežníky, jaké má dnešní „liberální demokracie“. Kdy téměř celý veřejný prostor ovládají většinou mladí političtí šílenci. Hlásající gender, inkluzi a ekologismus, tvrdí, že islám je náboženstvím míru, a vyzdvihují homosexualitu. A hlavně nenávidí ty, kteří si myslí něco jiného, každého takového „jiného“ zuřivě pronásledují a ekonomicky a společensky likvidují. U nás se jim to tolik nevede, ale pokrokáři z USA a orgány Unie se snaží, abychom i my (už opět!) nastoupili tu správnou cestu.

Takové nápady odvrhla normalizační KSČ velice rychle po roce 1970 a snažila se vyjít (až na zlobivé opozičníky a osmašesátnické humanistické intelektuály, kteří by mohli být nebezpeční) s národem celkem po dobrém. Tedy v rámci sovětské říše. Dnešní „pokroková“ levice se většině lidí jeví jako daleko agresivnější, mstivější a šílenější. Štěstí je, že neovládá celé hospodářství a dá se před ní utéct za hranice. Ovšem pomalu začíná být otázka „kam“.

Vyjádření Jiřího Švehly, u mnohých tak oblíbené, o „komunistické sběři v Československu“ svědčí o poněkud špatném chápání reálné situace. Kdo byl a kolik bylo té „komunistické sběře“? Doufám, že mne dnes nikdo nebude podzírat z nadšení pro komunismus. Ale pravdu měl trockista Petr Uhl (moji kritiku jeho politických názorů čtenáři NP dobře znají), když někdy v roce 1990 reagoval na výkřiky právě se ze zahraničí navrátivších signatářů Charty 77, požadujících tvrdé zakročení vůči všem komunistům: „Jsou nesmysly! Co takhle přemýšlet a počítat?“

Takže to zkusme i my: Podle rozhodnutí Moskvy musela mít KSČ počet členů odpovídající 10 % z počtu obyvatel. V lednu 1968 měla KSČ 1 700 000 členů, po čistkách v letech 1969 a 1970 jich zbyl jen jeden milion. Někdy v roce 1975 už jich bylo zase milion sedm set tisíc. Zajistit správný počet členů KSČ bylo úkolem každé vysoké školy, každé fabriky a vůbec každé organizace. Byl to „úkol, který se musel splnit“. Tak se splnil. Konec vlády komunismu se zdál v nekonečnu a velká část pracovních pozic, možnost vyjet za hranice na studijní stáž, touha dostat děti na vysokou školu, to je pochopitelná reakce. Je doba, kdy je potřeba být statečný. a je doba, kdy se sytém uklidní a je potřeba žít.

Moskva byla ráda a lid si jinak celkem dělal, co chtěl. Až tedy na nás chartisty a dočasná sovětská vojska.

Fascinuje mne také posedlost emigrantů a mladých intelektuálů tehdejší „kvalitou kádrů KSČ“. Cituji Jiřího, ale četl jsem to už milionkrát jinde: V partaji zla byli jen proto, že jim anebo jejich blízkým z toho plynul nějaký prospěch, komunistické ideály je však nezajímaly. Byli to zpravidla různí intelektuálové, akademici na univerzitách, umělci i neumětelové ve filmu, divadlech a v „zábavné kultuře“ (omyl, nejen neumětelové, často i velice talentovaní lidé), zpěváci či vedoucí pracovníci v průmyslu.“

Tohle není jen oblíbená mantra emigrantů, kteří vyčítají KSČ, že nebyla „stranou přesvědčených komunistů“. To vykládají i pravdoláskaři a tzv. „progresivisté“ dodnes.

Je mi líto, ale „bolševik v nás“ tady řve úplně nahlas. První, kdo tyto výtky vůči KSČ a vůbec Československu přinesl, byli sovětští poradci z KGB letech 1947/48. To byl Stalinův a Trockého sen, „permanentní revoluce“. Vedená nadšenými a přesvědčenými kádry. Jak taková Strana vypadá v praxi, u nás ukázala padesátá léta - politické procesy, stovky popravených a dvě stě tisíc lidí v kriminálech. To byla Stalinova teorie zostřujícího se třídního boje a následné miliony mrtvých. Fakt by se vám to líbilo? Anebo byla lepší politická cesta zahájená Antonínem Novotným (za jehož vlády byl můj otec v kriminále), anebo intelektuálně nechutné, ale nikoli stalinistické řešení krize Gustáva Husáka po roce 1968 (kdy jsem byl „disident“) za pomoci „státostrany“? Všechny si trochu zavázat, tiše, ale přehlédnutelně jim vyhrožovat a přitom zlepšovat pomalu, ale reálně sociální situaci a životní úroveň obyvatel a tím zajišťovat co nejdéle sociální smír? Což se reálně nadlouho povedlo. Od roku 1956 jsme se měli nejlépe v celém východním bloku. A po roce 1970 taktéž. Je na tom v zásadě něco špatného?

Ostatně „státostrany“ používaly po válce mnohé státy ve střední Evropě. Třeba Rakousko dvě (lidovci a sociální demokraté) do roku 1986 a pak po koketerii FPÖ až do roku 2016. Německo má dvě a půl „státostrany“ dodnes (SPD, CSU a CDU). Mimochodem, nápad Václava Klause a Miloše Zemana z roku 1998 vytvořit dvě státostrany – ODS a ČSSD - by nám zajistil daleko klidnější politický vývoj. Tedy podle mne. A nějaká česká FDP by se taky našla, že?!

Že myšlence bolševismu už od šedesátých let v KSČ nikdo nevěřil? No tím lépe! Když se nedá Sovětský svaz porazit a nikdo nám nepomůže, jak se ukázalo v roce 1938 i v roce 1968, tak co je lepší? Fanatičtí bolševici, anebo „gulášový“ a případně „chatařský socialismus?“

To pochopil v šedesátých letech i Gustáv Husák. Který, jako Slovák a marxistický intelektuál zpočátku, po několika letech v kriminále, vůbec nechápal, co se to tady děje. Pamatuji se na svoje rozhovory s právě z lágrů v šedesátých letech propuštěnými československými marxisty (viz politické procesy). Naprosto nechápali, jak ten systém funguje. Podle nich a podle přísných ekonomických výpočtů hospodářských výsledků měli občané trpět podvýživou a nedostatkem. A oni si tu lidé žili slušně, dokonce moc tloustli a stavěli si přitom baráky a chaty!

No, dneska mi trochu připomínají představy o ekonomické realitě nápady velkopodnikatele Babiše a jeho party.

Ty výtky o tom, jak v partaji zůstali jen gauneři a žádní revolucionáři, to je ukázka základního nepochopení systému „reálného socialismu“ a jak to fungovalo.

Takže KSČ měla v letech 1967 až 1975, včetně vyhozených, celkem cca 2,5 milionu členů. Každý z těch lidí měl nejméně čtyři, ale spíše pět rodinných příslušníků (včetně prarodičů a dětí). Těch „zločinců“ a jejich nejbližších příbuzných bylo něco mezi 10 až 12,5 miliony lidí. ČSSR měla něco přes 15 milionů obyvatel. Jak chcete válčit s většinou národa? A poznámka pro krajany. Je dobré jim nadávat? Když o nich jinak nic nevíte? Záleží na vás…

Nakonec mi nezbývá než se trochu zamyslet. Je velice snadné býti hrdinou, když „morálním gigantům“ bylo v té době, kdy mnozí údajně tragicky selhali, pár let anebo ještě nebyli na světě. Anebo byli, ale někde daleko, kde na ně bolševik nedosáhl. To je pak velice laciná statečnost.

Co takhle situace dnes? Kolik existuje statečných lidí, kteří veřejně, tváří v tvář „prověrkové komisi“, ať se dnes jmenuje „mediální mainstream“ anebo „personalista“ (dříve kádrovák) v „pokrokové západní organizaci“, má odvahu na Západě veřejně říci, že MeToo je jen jiná forma totality? Že genderismus je pomatená teorie a vítání muslimů je zločin? Kdo se to dnes odváží? Kolik jich je?

Právě teď leze Srpen 1968 odevšad. Každý vykládá, jak byl tehdy statečný a rozhodný... Mě ale spíš fascinuje, že po tom, co došlo na lámání chleba, po obsazení země sovětskou armádou, půl milionu těch „hnusných komunistů“ dokázalo face to face všemocným říci, že to nebyla internacionální pomoc, ale okupace.

Už čekám na následné články o roce 1969, jak jsme jako národ zklamali, a ti, co u toho nebyli, nám budou všem morálně kázat. Mimochodem, „prověrky“ musel absolvovat kdekdo. Nejen komunisti. A i ti různí technicko-hospodářští pracovníci (úředníci, mistři, technici atd.) se ukázali často nezlomní. Podle nepřesných údajů dalších nejméně půl milionu lidí se odmítlo sklonit a ponížit a přišli o svá pracovní místa. A vystavili své děti nebezpečí pomsty brežněvovských stalinistů. Přesto to udělali. Vědomě.

Nikdo jim nikdy nepoděkoval a neocenil je. Jen se po roce 1989 vynořila vlna pseudohrdinů a otravuje ovzduší dodnes.

To, že pak mnozí v dalším běhu času podlehli tlaku, beznaději, starostem o děti a celkovému bezčasí, to už je jiná věc.

Asi mne nebude mnoho lidí mít rádo. Ale zásadní jsou pro mne slova Adama Michnika: „Nebyl jsem s vámi v minulosti zbabělý, a proto s vámi dnes nepotřebuji být statečný.“

Také proto mám pocit, že je vše jinak, než jak jsme si to kdysi představovali.

***

Od srpna 1968 uběhlo už padesát let. Ale že nám to uteklo, co? Už před mnoha lety, když jsme byli mladí, napsal Kocáb jednu geniální písničku - Stáří. No, kdo má štěstí, toho také potká. Jako nás.