Úplně prvého střetnutí s touto realitou, a to doslova na vlastní kůži, se mi dostalo, když jsem v listopadu 1989 po dvaceti létech a dvaceti dnech opět zavítal do vlasti. Právě se vymaňující z totality a všeho, co taková totalita značí. Co vše taková totalita značí, jsem totiž za tu dvacítku roků a dvacítku dnů mezitím poněkud pozapomenul.

Záhy po obtelefonování kamarádů jsem překvapivě bez problémů zaparkoval na dolním konci Václaváku (kde jsou ty časy) a vydal se do „sámošky“ (pro exulanta nové slovo) sídlící tehdy v paláci Koruna. Hned u vchodu mne překvapil zástup svrchovaného lidu čekající resignovaně na nákupní košíček.

Usoudil jsem, že vzhledem k tomu, že koupím tak tři láhve, košíček ani moc k ničemu nepotřebuji. Ruče se vydal dovnitř. Vybral ty tři lahvinky vhodné k setkání s obtelefonovanými přáteli a položil je před dámu u pokladny. Následoval řev:
„Kde máte košíček? Jak to, že nemáte košíček?“
Pokusil jsem se dámu upokojit:
„Nezlobte se paní, já jsem z Ameriky, tam nemusíme mít košíček.“
„To mi nevykládejte, že tam nemusíte mít košíček,“ mínila dáma. Nicméně přijala můj peníz a lahve mi prodala. Humanistka.

Čas oponou trhnul, postoj dámy, které pokud jde o Ameriku nebude nikdo nic vykládat, si, pravda, dodnes zachovala hezká řádka našich osvícených žurnalistů, ale jinak i u nás zavládlo pravidlo, že obchod je tu od toho, aby naplňoval společenskou potřebu. Míněno tedy potřebu zákazníka, kvůli kterému existuje. Zaměstnanci mají jmenovky a nesnaží se zákazníku dominovat, ale posloužit. Jsou tam totiž od toho. Podobně jako v našem kalifornském městečku býval vedoucím Safeway pán šlechtického jména Nikolaj Rostow (to jméno známe přece z Vojny a míru). Platívalo tam také pravidlo, pokud jde o frontu u pokladny, že three is a crowd, čili tři jsou nával a supervisor Rostow sám neváhal toho čtvrtého vzít a odvést k nějaké volné pokladně a osobně obsloužit. Jinak se staral také o to, aby v době, kdy lze větší počet zákazníků očekávat, číhali na „ty čtvrté vzadu“ jiní zaměstnanci. Což se v našich supermarketech zatím pravidlem věru nestalo, ale pouhých šestnáct led od času, kdy nám Václav Havel oznámil, že vláda věcí našich se svrchovanému lidu opět navrátila, bychom možná čekali příliš mnoho.

Tuto sobotu, dne 17. června 2006, zjišťuji, že nám došlo žrádlo pro kočky a vydávám se tudíž do podniku Plus na Dobříši. Šesti tisícům a čtyřista jednomu obyvateli (nemluvě o Pražácích chalupařících kolem) tu slouží hned tři supermarkety. Jenže do Lidlu nechodím, skrze podezření na pokácené stromy, a u Penny na náměstí není kde parkovat ani ve všední dny; takže zbývá Plus.

Ouha. Parkovat sic je kde, taktéž na košíčky netřeba čekat, k tomu už jsme se tedy dopracovali, ale nákupu, ba i pouhému pohybu po prodejně, brání třicetimetrové zástupy u pouhých dvou pokladen v provozu. Takže se zvolna pohybuji v pruhu vedoucímu kolem zvířecí krmě a když je mi dopřáno dorazit k ní, mohu se i obsloužit. Nějak mi to však nedá a vydám se (s obtížemi v tom, co je vskutku nával, a nikoli tří, leč set) hledat vedoucí. Vedoucí zde nemají, sděluji všem, jest zde managerka. Dáma korpulentní a bez jmenovky, jen s hrdým znakem PLUS na plášti. Pokud jde o věkovou kategorii, pak před šestnácti léty musila být dosud školačkou. Zřejmě uvědomělou pionýrkou, jak záhy vyplyne.

Vyslovuji návrh, zda by snad nešlo otevřít i další pokladnu, ale dostává se mi poučení, že nejsou lidi. Po vyslovení názoru, že by snad dáma mohla, či dokonce měla jít pomoci problému sama, pak výrazného jekotu, z něhož vyjímám: Nějak jste si brzo zvyknul na kapitalismus, co? Nejsem váš otrok; a když se vám to nelíbí, tak sem nechoďte!

Inu, přiznávám, zvykl jsem si na to, že velkoprodejny naplňují společenskou potřebu, ba i na to, že obsluhující bývají tam opatřeni jmenovkami a nejsou po vzoru socialistickém skryti za anonymitu byrokratické zpupnosti. Vysoko jsem se podíval, holoubek sivý. Proč?

Protože funguje-li vláda způsobem, že nikdo nikdy není za nic odpovědný, protože v obdobné posici máme taktéž policii a justici, proč by mělo cosi fungovat jinak v nějakém supermarketu ?