Tak nám vyškrtli nymfomanii (hypersexualitu) z psychiatrických seznamů nemocí. Oznámilo to, s velkou pompou, poslední číslo časopisu Psychologie dnes. A vzhledem k tomu, že paní redaktorka se ve svém textu nad danou skutečností docela rozplývala (zájemce si jistě časopis rád opatří), vkrádá se jízlivá otázka: proč se sama k nymfomanii otevřeně nepřizná?¹

Chci však okomentovat samotnou skutečnost zmíněného počinu. Je vskutku podivuhodné, jakými kritérii se dnešní psychiatrie (a sexuologie) řídí při posuzování toho, co je ještě nemoc a co už nemoc není. Wikipedie, která tyto změny ještě nestačila zaregistrovat², uvádí, že se (v případě hypersexuality) jedná o „závislost“, která vede k „permanentní frustraci“. Proč se tedy odborné kruhy (v čele s Americkou psychiatrickou asociací) takto rozhodly? Hlavní argument zní, že totiž hypersexuálové (resp. ženy „nymfomanky“ a muži „satyriatici“) nepociťují, přes svou závislost, subjektivní újmu, a jsou tedy se svým stavem spokojeni. Důležitá je prý identita a spokojenost se svou sociální rolí. Tečka. K objektivním dysfunkcím (zmíněné frustrace), anomáliím a neschopnosti věrného sexu se nepřihlíží. Zda je většina hypersexuálů s podobným stavem opravdu spokojena, ponechám raději bez komentáře. Ale byť by i byla, jde vskutku o rozhodnutí odborné, lékařsky legitimní? Či spíše o rozhodnutí politické?

Není to totiž vůbec poprvé, kdy psychiatrické „cechy“ sáhly k podobným instrumentům. Svého času vzbudilo značné emoce vyškrtnutí homosexuality z manuálu nemocí. A nalijme si čistého vína: Co jiného než nemoc je tato anatomická a reprodukční nekompatibilita (způsobená genetickou či hormonální anomálií)? Porucha? Sociologická alternativa? Dar shůry? Jaký politicky korektní termín gay lobbistům vyhovuje?

Ano, homosexuální agenda se přesunula z oblasti lékařské do oblasti politické či sociologické. A svým způsobem je to správně. Gayové jsou, jak známo, ponižováni (a v Třetím světě i zabíjeni) pouze kvůli své sexuální orientaci. Sám se ostatně boji proti homofobii aktivně věnuji (viz řada mých článků na Neviditelném psu). Nicméně, je správné, aby se ve jménu ideologie popírala zjevná fakta? Totiž, že reprodukční proces není s homosexualitou kompatibilní? Že tato porucha (nebo raději - aby mě gay komunita nevyobcovala - „biologická alternativa“) má své patologické příčiny? Příčiny, které se dají identifikovat v odklonu od genetické a hormonální normy?

Mohlo by být docela zajímavé zaspekulovat si, kam by podobný subjektivismus (v tom, co je či není nemoc) mohl jednou vést. Analogicky vzato, používají obdobnou metodologii i jiné lékařské obory? Co třeba oftalmologie, tedy oční lékařství? Řekněme takové brýle. Krátkozrakost či dalekozrakost stále na seznamech nemocí figurují. Z jakého důvodu? Mnoho lidí je přece se svou oční vadou zcela smířeno a díky ní má důvod nosit brýle coby módní doplněk. Za módní doplněk jsou taktéž považovány rovnátka (ve stomatologii). Přesto příčiny užívání zmíněných instrumentů nejsou přesouvány z oblasti lékařství do oblasti módy. Proč je tomu v psychiatrii jinak?

Pokud se čtenář ptá, z jakého důvodu stále figuruje zoofilie (za předpokladu šetrného přístupu ke zvířeti) či nekrofilie na seznamech nemocí, pak jsou jeho otázky, jak se zdá, oprávněné. Mnoho sexuálních deviací (jakkoliv pohoršlivých) ve skutečnosti nikomu neubližuje a samotný deviant může být se svou úchylkou (pardon, odchylkou) plně (subjektivně) spokojen. A tak se nabízí, v duchu absolutního relativismu, zvolání: Všechno je normální, měřítko neexistuje, každý je sám sobě měřítkem. Jinými slovy, sexuologie a psychiatrie si vytyčily vizi: samy sebe - dříve či později - zrušit. Buďme rádi, že naši zubaři, očaři či „obvoďáci“ tuto vizi (dosud) nesdílejí. A že se, prozatím, nemusíme smiřovat se svými nemocemi jako plnohodnotnou alternativou šťastného života.

¹ http://www.portal.cz/casopisy/pd/obsahy/-psychologie-dnes-4-2010/40982/
² http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypersexualita

http://tombi21.blog.cz