Internet je nejdemokratičtější sdělovací prostředek.

S touto myšlenkou jsme šli s několika kolegy v raných devadesátých letech minulého století do boje o prosazení zvláštní redakční skupiny v dodnes největším kanadském novinovém podniku, který sdružoval (a dodnes sdružuje) nejrozsáhlejší novinovou síť po celé zemi javorového listí. Tenkrát se to jmenovalo Southam, pak to původní rodinka vlastníků prodala, jmenovalo se to CanWest-Global, a po nejnovější sérii prodejů se to jmenuje Postmedia. Ovšem, jméno té zvláštní redakční skupiny (i těch stránek) zůstalo beze změny: canada.com.

Tak, jak jsme tehdy zavedli internetové zpravodajství, to opravdu bylo velice demokratické: důležité zprávy dostávaly odkazy na veškeré ostatní zpravodajství, které se týkalo tématu; když se objevila zmínka o nějakém dokumentu, byl k němu v textu odkaz, takže čtenář si jej mohl přečíst ve vší kráse, nikoliv pouze námi vybraný zlomek; kdekoliv byla citace nějaké odpovědi patřičného činitele, byl připojen přinejmenším zvukový záznam celého rozhovoru; čtenáři dostali možnost reagovat. Prostě: čtenář dostal vše, co se dalo zjistit o tématu, a bylo pouze na něm, zda půjde do hloubky, kterou jsme mu nabídli, nebo ne.

Po několika letech se pole působnosti rozšířilo: vznikly blogy. Od té chvíle si každý může psát (zveřejňovat), cokoliv se mu zachce. Je to sice poněkud nebezpečné, protože mnohý autor blogu kašle na základní pravidla novinařiny počínaje ověřováním si základních skutečností a konče tím, že je slušno vyslechnout ve sporu i druhou stranu.

Jako starý optimista ale neustále doufám, že však ono se to poddá a že si čtenáři začnou vybírat, takže ti nejzhovadilejší autoři blogů nakonec vypadnou z kola.

Začíná se mi ale zdát, že jak jsem stár, tak jsem hlup.

Ne, nespěchejte a neuklidňujte mě.

V poslední době jsem obdržel elektronickou poštou řadu preposlanych blogů, v nichž se autoři tu více, tu méně úspěšně potýkají s nejpalčivějšími otázkami své společnosti. Vždycky šlo o něco palčivého a rozporuplného a okénko, které obsahuje předmět dopisu, vždycky znělo, že vidíte to, pan ten a ten to říká, takže to musí být pravda!

Žiji v Severní Americe, takže jsem dlouhou dobu dostával návrhy na řešení černošské otázky, které měl údajně šířit jeden z nejznamenitějších a nejoblíbenějších černošských komiků, Bill Cosby. Nebyl jsem asi sám, kdo se ho na to zeptal, takže pan Cosby pak na svých vlastních stránkách autory těchto textů poslal tam, kam patřili.

Nějakou dobu kolovaly dopisy, které nesouhlasily se zdejšími "politicky korektními" úředními rozhodnutími. Všechno by bylo nádherné, kdyby nebyly podepsány jménem před časem zesnulého novináře z pořadu americké CBS 60 Minutes Andyho Rooneyho. Pan Rooney se několikrát ozval, že by si přál se setkat s autorem řádků jemu připisovaných, že by ho řádně nakopal do rozkroku. Ne ani tak kvůli těm názorům jako kvůli tomu, že pod ně nepodepíše sama sebe.

Podobné výstřelky se nevyhýbají ani srdci Evropy. V zajímavém náznaku, že se snad Československo opravdu nemělo rozdělovat, začínají putovat rozbory, většinou v humpolácké češtině, s tím, že vidíte, Milan Lasica to říká za nás za všechny.

Ať už jde o zcela bohapustý útok na právě zesnulého Václava Havla, nebo na otázku bezdomovců, nebo jakoukoliv jinou kritiku současného stavu, zaštiťuje se neznámý autor (nebo se zaštiťují neznámí autoři) velice zaslouženým morálním kreditem jednoho z nejvýznačnějších slovenských autorů a umělců vůbec.

Kdykoliv mi něco takového přistane ve schránce, strašně se naštvu.

Známe se s Milanem Lasicou velice dlouho, čtu jeho práce pravidelně, obdivuji jeho nádhernou slovenštinu, jeho schopnost popsat děj, vyjádřit pocit, zaznamenat myšlenku, a to všechno velice přesně. I když s někým nesouhlasí, neuráží. Ano, je přísný, ale je také spravedlivý. Na rozdíl od těch paskvilů, které mu neznámí připisují. Na rozdíl od nich si Milan Lasica má za čím stát.

Pravidelně si u Milana Lasici ověřuji, zda je správný můj pocit, že tohle či tamto nemohl napsat on. Vždycky mi to potvrdí. A dodá, že už neví, co má dělat. Kdyby to vyšlo v nějakých novinách, mohl by zajít za šéfredaktorem. Ale takhle? Takhle za to nikdo neodpovídá.

A tady si dupnu: ale ano, odpovídá. Každý z nás, kdo něco takového dostaneme a bezmyšlenkovitě to pošleme dále, bychom si měli uvědomit, že odpovídáme za své činy. Včetně rozesílání blábolů.

Osobně to řeším tak, že podobné bláboly nerozesílám, ale žádám ty, kteří mi je poslali, aby všem, komu tu poštu rozeslali, obratem napsali, že šlo o podvrh. A aby se omluvili. Zda tak činí, to opravdu nevím. Ale doufám, že ano.

Protože: ano, internet je nejdemokratičtější sdělovací prostředek, ale demokracie, a na to mnozí, zdá se, zapomínají, je v první řadě o osobní zodpovědnosti.