Sýček je od antických Římanů symbol smutku a neštěstí. Existovalo úsloví, „bát se něčeho jako valchař sýčka“, protože sýček věštil neštěstí, smrt a valchaři měli na starosti bílé tógy občanstva. Spokojenost občanů se stavem věcí i dnes zpochybňují sýčkové. Jedni scestně blouzní, jiní varují před blouznivci. A když ti první dostávají hodně prostoru v médiích, která upřednostňují apel zprávy před její věrohodností, mohou napáchat dost škod. To se teď patrně děje v případě Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), jenž se sice nestal unikátem ohledně badatelských výkonů, zato v míře bulvárnosti diskreditačních zpráv ano.

Má jít o badatelskou instituci navazující na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Přitom těžko vynajít větší magnet pro politizaci bádání, u nějž se v našem prostředí – hlavně po neblahých historických zkušenostech – zdůrazňuje přísná apolitičnost. Takovou míru profanace základní demokratické teze o nezávislosti akademického světa nevyvolává ani diskuze kolem české Akademie věd, která se právem obává likvidačních přístupů při rozdělování státních peněz pro vědu a výzkum. Právě od akademiků vzešly nejvážnější pochybnosti, když se mnohaleté teoretizování okolo nové historickovědné formace pozvolna přesouvalo do praktické roviny.

Všichni jsme jenom lidé, takže mezi motivy nesporně čněla obava z upozadění kvalitního akademického Ústavu pro soudobé dějiny. Vážnějšími se ovšem jevila varování před nežádoucí ideologizací rodící se „konkurenční firmy“. Nejsilnější důvod vycházel ze zkušeností na Slovensku, v Polsku či jinde v postkomunistické Evropě.

Houkání sýčků, skutečných dějepisných autorit, které zpravidla argumentačně převálcovaly zastánce vzniku bohatě dotovaného úřadu, bohužel nevyznělo na prázdno. Stalo se dosti zjevným, že dějiny se tak v orwellovském duchu zopakovaly do té míry, až signatáři Charty 77 vynalezli nebo propagovali nová pojmenování: „ÚSTRk“ či „Institut George Orwella“.

Záhy poté totiž, co mravně nevěrohodné volební vítězství ODS v roce 2006 umožnilo zahájit činnost vedenou Pavlem Žáčkem, vzděláním žurnalistou, strhla se lavina podivností. Novopečená autorita vyprodukovala horkou jehlou šité senzace. Autor hry Ptákovina, ve Francii žijící spisovatel Milan Kundera, byl v podstatě denunciován coby donašeč komunistické bezpečnosti. Byly zveřejněny „neznámé zásluhy“ tehdejším premiérem vyznamenaných bratří Mašínů. Náměstí velkých měst obsadily panely s fotografiemi a profily dávno mrtvých či stařičkých estébáků a tak dále. Výsledkem se staly útěky mladých badatelů jinam, pološeptem se hovořilo o podněcování k „dobře znějícím“ výsledkům studia pramenů druhé poloviny minulého století.

Další výběrové řízení vyhrál zkušený docent Jiří Pernes, brněnský patriot, člen partaje Moravané a předák tamější pobočky výše zmíněné složky AV ČR. Personální zemětřesení hnedle zvedlo tsunami zaručených zpráv, jak si zadal s minulým režimem. Studoval prý VUML, což je směšné „modré“ kádrování; nikoliv neočekávatelné třeba od lidí, co na vysokých školách minulého režimu skládali státnice z tzv. marx-leninismu. – Hned se začalo mluvit o kukaččím mláděti ČSSD, dračím vejci KSČ(M), perné totalitě. Tohle trapné nálepkování ale mělo jeden pozitivní účin: ukázalo se, že stejně, ne-li více se se systémem jedné Strany zapletl bývalý studentský vůdce, o generaci mladší doktor Žáček.Poněkud hloupě, „ahistoricky“ překvapený z náhlé nepotřebnosti politickým patronům. Odstraněný nejspíš také proto, že pro mnohé je nejspíš lepší nadále spravovat Ústav pro studium totalitních režimů, než s Žáčkem v čele jej po volbách zcela ztratit.

V krácené verzi publikoval deník E15