Co je presumpce neviny, ví téměř každý. Stejně tak co je šuškanda. Porušuje šuškanda princip presumpce neviny? Trestní zákon ji nezná, jen pomluvu. Porušuje v civilním právu šuškanda právo na ochranu osobnosti? Pokud by tomu tak bylo, byly by zde stovky tisíc žalovaných a žalob na ochranu osobnosti. Stačí si vzpomenout na šuškandu, která provázela naše ministry, premiéry a Václava Klause. Mám na mysli šuškandu politickou. Stanislavu Grossovi se sice nic neprokázalo, ale jeho příběh o bytě s druhým dílem o sto milionech je nejlegračnějším příběhem z Nových pověstí českých. Měl jsem dvakráte příležitost jej v "pokřišťálové" době spatřit. Poprvé s čepicí naraženou hluboko do čela a v tmavých brýlích, podruhé při návštěvě dětského divadla. Celá jeho rodina byla oblečena do konfekce z vietnamských stánků. Možná, že se takto maskuje, aby spoluobčané neporušovali právě presumpci neviny, což by mu jako doktoru práv muselo vadit.

Stejná šuškanda o milionech dolarů provázela MUDr. Martina Bartáka od jeho ministrování až k probíhajícímu hlavnímu líčení před trestním senátem. Obdobně je na tom Marek Dalík. A v řadě stojí další. Až na Hrad. A šuškanda pracuje dál, Topolánka prý od trestního stíhání dělí jen milimetr. Jsou šuškandy lidové (jedna paní povídala) a šuškandy kvalifikované - mediální. Pokud vím, tak žádný sociolog ani právník procentně neporovnával pravdivost a nepravdivost šuškand. Ukradené miliardy, o kterých se šuškandy nedozvěděly, zatím nikdo zkoumat nemohl.

Jenže on je problém zkoumat i jen miliony. Dokonce jen statisíce. U policie existuje totiž delimitace; samozřejmě obvodní oddělení se zabývá maličkostmi – ukradenými koly a peněženkami, odtaženými auty apod. Ale jak jsem si vyzkoušel, ani trestní oznámení v řádu milionů policii nezajímá, teprve stamiliony vzbudí pozornost protikorupční policie. Tento zájem je i ukazatelem, jak daleko či blízko máme k právnímu státu.

Kam mají občané nejblíže, koho z orgánů státu potřebují občané nejvíce? Toho, kdo dává hodně razítek! Své radnice se všemi odbory a odděleními. Jaká tam může být korupce? Radnice privatizují byty a, jak jsem zjistil, mimo ceny kupní, stanovené znaleckým posudkem, je i cena "předkupní" - jakási pojistka bez potvrzení, aby vám byt neutekl -, která se pohybuje ve statisících, konkrétně u zjišťovaného bytu 800 000 Kč. "A to se pak odečte od té kupní ceny?" ptám se naivně. "Kdepak, pane doktore, vždyť přece víte, jak to dnes chodí." V tomto případě již nejde o šuškandu, ale o zažitý fakt. Šuškandou již může být, že je tomu snad u všech radnic, které prodávají byty. Šuškandou ale již není krátká zpráva v novinách, že policie zahájila trestní šetření radnice Prahy 6. Asi mělo být napsáno úředníků z radnice Prahy 6. Vedení v tom jistě nejede, protože před rokem se paní starostka na moji nevinnou otázku, zda na její radnici může existovat korupce, velmi rozčilila, vztáhla to na sebe a otevřela dveře do sekretariátu, aby všichni viděli toho lháře, který ji obviňuje z korupce.

Šuškanda ovšem tvrdí, že nejde jen o malé ryby, byty a bytečky, ale i o podivnou smlouvu týkající se nemovitostí na Dračkách a o velký tunel na Kulaťáku, jak zjistili televizní reportéři. Předmětem zájmu policie jsou i stamiliony radnice, které spolkla společnost Key Investment, kvůli které nosí Stanislav Gross tmavé brýle a obleček od Vietnamců. Konečně nebýt publikovaných rozhovorů mezi Bémem a Janouškem, mohli bychom si myslet, že si šuškandu o poměrech na magistrátu někdo jen vymyslel.

Svoji nejslavnější éru zažila šuškanda v období nacistického protektorátu. Ožila v době druhé totality a jak se ukazuje, má své místo i v demokracii. V té však má mnohdy komické rysy. A to i když se šušká o místech nejposvátnějších a dokonce korunovačních. Otázkou zůstává, kam až se došuškáme.