Putin je ryzí imperialista a revanšista. Srovnávat ho s vůdcem třetí říše odvádí pozornost

Doby, kdy noviny "prodávaly" obrázky nahých žen, dávno skončily. Asi tak, jako už v 90. letech skončily zápalky s reklamou na magazín LEO. Jestli dnes něco prodává zájem o zpravodajství, jsou to hitlerovské příměry, obrázky či karikatury. Stačí se podívat na noviny nebo časopisy, zvláště některé. Závažnější ovšem je, když této módě propadnou vysocí politici.

Když Putinovo Rusko tvrdě oživuje své imperiální ambice, když obsadilo a anektovalo Krym, aniž by bylo vojensky provokováno, je to voda na mlýn historických příměrů a paralel. Jako první se nabízí přepjatý příměr Putin –Hitler. Jakkoliv je Putinova politika brutální, agresivní, arogantní či jaká ještě, je to politika imperiální. Jakkoliv se opírá o ruské tradice schopné pošlapat celé skupiny lidí, neopírá se o rasově a biologicky podmíněné ideologiemířící k rasově a biologicky podmíněné genocidě. Jasné vědomí rozdílu mezi jakkoliv brutálním imperialismem a nacismem by mělo patřit k základnímu vzdělání, leč nepatří.

Když příměr s Hitlerem padne v debatě na webu či ho použijí blogeři, ba i novináři v zavedených listech, celkem nic se neděje. Tam se toho "nakecá", že? Když se k němu uchýlí politik typu "neřízené střely", vysvětlí se to slovy typu "vždyť víte, co je zač". Ale když ho použije Wolfgang Schäuble, německý ministr financí, důstojný muž, renomovaný právník a zkušený politik, je to na pováženou. Ne proto, že Moskva požaduje omluvu, ale proto, že se tu zamlžuje cosi zásadního.

Až příliš vysoká laťka

Wolfgang Schäuble není blázen. Proto také neřekl, že Putin je Hitler či Hitlerův klon. Řekl pouze tolik, že na Krymu byly použity stejné metody – rozuměj: volání po ochraně soukmenovců –, jaké praktikoval Hitler v československých Sudetech. Na mechanickém srovnání těch dvou situací je samozřejmě hodně pravdy, podobnost chtě nechtě bije do očí a dost lidí s tím souhlasí. Problém je ve výrazu Hitler, který tomu argumentu dává zavádějící přidanou hodnotu.

Řekněme rovnou, že aby toto člověk napsal, nemusí být obhájcem Vladimira Putina. Je důležité, abychom si byli vědomi charakteru Putinovy hrozby, jeho přitažlivosti i pro Zápaďany jistého typu, jeho imperiální doktríny, jeho snahy o revanš za ponížení Ruska Západem (tak chápe ztrátu území po rozpadu Sovětského svazu nejen on, ale i mainstream ruské společnosti), jeho boje za rozšíření sféry ruského vlivu i jeho způsobu uvažování, ale pro to vše nemusíme sahat po srovnání s Hitlerem. Takové paralely mohou být spíše na škodu věci, neboť nasazují laťku hrozby do tak absolutní výše, která pak znemožňuje komunikaci.

Srovnávání s Hitlerem je lákavé. A vůbec neplatí, že ti, kteří je vypouštějí z úst, velebí nacismus či samotného vůdce. Právě naopak, varují. Ale když se po tom příměru sahá až příliš automaticky, když má někdo "kolt s argumentem Hitlera až příliš nízko", váha výstrahy se rozmělňuje. Při rešerši k tomuto článku se sám připomněl rok 2002. Tehdy řekla totéž co nyní Schäuble německá ministryně spravedlnosti Herta Däubler-Gmelinová na adresu Ameriky a plánu na invazi do Iráku: "Bush chce odvést pozornost od svých vnitřních problémů. To je oblíbená metoda. Použil ji už Adolf Hitler."

Archiv dokládá, že v téže době použil hitlerovský příměr i prezident Václav Havel (pro Saddáma Husajna) či v MF Dnes Karel Steigerwald (pro Zdeňka Škromacha za návrh písemného závazku koaličních poslanců hlasovat pro návrhy vlády). A co čert nechtěl, před dvěma dnyměl Steigerwald v MFDNES paralelu s Hitlerem (samozřejmě ironickou) opět.

Aby bylo jasno, to není nic proti Karlu Steigerwaldovi. Hitlerovský příměr (na adresu Putina) vyslovily třeba Julija Tymošenková či Hillary Clintonová. Autor těchto řádek raději ani nepočítá, kolikrát ho v různých situacích použil on sám. Ty příměry lákají proto, že postupy Hitlera jsou natolik vyhrocené, černobílé, široce zdokumentované a stejně tak široce odsuzované, že názornější prostě nenajdeme. Ale právě proto bývají často přepjaté, někdy i urážlivé pro skutečné oběti nacismu.

S takovým se přece nejedná

Leccos o tom vypovídá i německá debata po Schäubleho pondělním výroku. Hájí ho například Berthold Kohler, jeden z vydavatelů listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Hájí ho za vyslovení pravdy a zdůrazňuje, že Putin překroutil realitu víc než Hitler: "Sudetští Němci byli utlačováni, krymští Rusové nikoliv." Myslel to jako nadsázku, nebo je skutečně přesvědčen, že sudetští Němci byli v Československu utlačováni? I k takovým myšlenkovým pochodům mohou vést hitlerovské příměry.

Od Schäubleho výroku či jeho zjednodušeného výkladu se distancuje kancléřka Merkelová. Možná proto, že sama dobře ví, co cítí, když demonstrující Řekové vytahují její portréty s knírkem. Hlavně však proto, že zvlášť z německých úst zní hitlerovský příměr arogantně – ať už je adresátem Putin, Bush, nebo kdokoliv jiný. Dobře to na webu Spiegel Online vysvětluje Christiane Hoffmannová.

Přímé srovnání mezi jakkoliv tvrdým, agresivním i samoděržavným vůdcem Ruska a mužem, jenž způsobil smrt desítek milionů lidí, je chybné. Místo aby nás někam posunulo, sází na emoce. Důležitější je jiný příměr, který u Schäubleho zazněl: dnešní Rusko vykazuje nápadné a zneklidňující podobnosti s Výmarskou republikou. Rusové se po rozpadu Sovětského svazu cítí jako Němci po první světové válce – jako poražená a ponížená země, izolovaná a obklopená nepřáteli, kteří ji chtějí dále oslabit. Jako země vzpomínající na jistoty starého systému. Jako země, v níž se demokracie zdiskreditovala a stala se synonymem politické slabosti, fungující jen pro obohacení oligarchů. Jako země, která na to vše reaguje odmítáním "dekadentního" Západu.

To vše sytí ruskou touhu po satisfakci či revanši za ponížení Západem. Je to doktrína imperialismu, boje za větší sféru vlivu i území státu. Ale – na rozdíl od meziválečného Německa – v Rusku nesílí ideologie, která by hrozila nacismem či komunismem.

Kdybychom hledali nějaký německý příměr, který by vyjádřil roli Putina, mohli bychom ho najít v kancléři německého imperialismu Bismarckovi. Jenže takový příměr by vyzněl spíše lichotivě, a tak nasadíme Hitlera coby laťku absolutního zla. Tím však odvádíme pozornost od konkrétních kroků Putinovy doktríny. Obsadíme-li Putina do role Hitlera, pak už se nesluší ani zkoumat nějaký modus vivendi s Ruskem. To není nadějná cesta.

LN, 5.4.2014