25.8.2016 | Svátek má Radim






SPOLEČNOST: Střílení na školách

14.1.2014

Tento článek není aktuální, ale neomlouvám se za to. Dokonce bych si přál, aby už nikdy aktuální nebyl. Nicméně čas od času se stává, že nějaký student navštíví svou bývalou školu a postřílí pár spolužáků a učitelů. Když k něčemu takovému dojde, objeví se řada "aktuálních" komentářů, které se snaží danou tragédii nějak vysvětlit. Psát o příčinách takové tragédie vzápětí po ní je ale podobné jakémusi střílení od boku.

To první, co se ozve ve Spojených státech (kde se patrně střílí nejčastěji) a pak i u nás, je, že za tyto tragédie může snadný přístup ke střelným zbraním. Po předposlední podobné tragédii si ovšem Matyáš Zrno dal tu práci, aby našel korelaci mezi dostupností střelných zbraní a výskytem těchto tragédií. Zjistil pozoruhodnou věc: Výskyt střílení na školách je nepřímo úměrný dostupnosti střelných zbraní (Sen o absolutním bezpečí, LN, 19.12.2012). Je-li tomu tak, pak se zbytečně pohoršujeme nad Američany, kteří trvají na svobodě držet zbraň. Mnoho papíru bylo popsáno často zajímavými úvahami, nicméně komentátoři, kteří za příčinu považují snadnou dostupnost zbraní, hledali příčinu na nepravém místě.

Po přečtení Zrnova článku jsem pojal úmysl zamyslet se nad možnými jinými příčinami. Už jen povrchní seznámení se s těmito tragédiemi a jejich protagonisty ovšem zabere určitý čas, a proto článek nemůže být aktuální. Snad mi to čtenáři odpustí.

Druhá možná příčina – hned po snadné dostupnosti zbraní, která již byla vyloučena – je hraní násilnických počítačových her, tzv. "stříleček". Zde se ovšem experti ve svých míněních rozcházejí. Jedna významná část tvrdí, že hraní těchto her opravdu může vést ke snaze si něco takového vyzkoušet "naživo". A pokud studujeme profil střelců, pak skutečně většina z nich – ne-li všichni – tyto často velmi morbidní hry hrála a někteří z nich si dokonce zakládali na tom, že do těchto her úspěšně přidávali další "levely". Existuje ovšem i další skupina expertů, která soudí, že hraním těchto her si lidé uvolňují vnitřní napětí a že tyto hry vlastně nebezpečí střelby na živé cíle snižují. Osobně bych se spíše klonil ke skupině první, nicméně uznávám, že výsledky bádání v tomto směru jsou neprůkazné, a tudíž jimi v tomto článku nebudu argumentovat.

Poměrně brzy jsem zjistil, že na otázku, proč není žádný vztah mezi těmito tragédiemi a dostupností zbraní, existuje poměrně jednoduchá odpověď. Přiznávám, že jsem se nezabýval všemi střelci, nicméně o všech, kterými jsem se zabýval, platí, že se na svou "akci" dlouho připravovali. Zpravidla alespoň několik týdnů, častěji několik měsíců, v některých případech i let. Tito mladí lidé tedy nevraždili impulsivně, nepodlehli chvilkovému emocionálnímu stavu. Naopak, většina z nich akci pečlivě plánovala a promýšlela. Anders Breivik sice nevraždil přímo na škole, nicméně patří do množiny těchto střelců, a to z celé řady ohledů. Byl to člověk, který zabil nejvíce lidí (téměř osmdesát), ale svými vlastnostmi jako kdyby byl kvintesencí všech oněch mladistvých vrahů.

Pokud někdo plánuje podobné vraždění, opatří si střelnou zbraň, i kdyby byly zákony pro držení zbraní sebepřísnější. Nikdo z těchto střelců nebyl hloupý nebo neschopný. Dostupnost zbraně byla zřejmě tím posledním, s čím si dělali starosti.

Zjistit, jaký byl osobnostní profil těchto vrahů a především jejich rodinné zázemí, nebylo jednoduché. Většina případů je popsána na Wikipedii (anglické, ale ledacos najdete i na české). Poměrně snadno zjistíte jména a věk obětí, první reakce přeživších, případně učitelů či profesorů, kteří s oněmi mladými vrahy přišli do styku, sousedů odvedle… Většinou vám nedá práci zjistit, jakou zbraň použili a kde k ní přišli, ba dokonce i jaké "střílečky" hráli. Mne ale zajímalo rodinné zázemí. Byli lidé – zejména ve Spojených státech – kteří se touto problematikou zabývali po léta a třeba o některém z těchto incidentů natočili film. Tito lidé se pochopitelně přinejmenším pokusili kontaktovat rodiče pachatelů, což se ovšem ne vždy podařilo. U některých pachatelů se mi nepodařilo o rodičích zjistit prakticky nic.

Nemám pochyb o tom, že rodinnému zázemí je třeba věnovat velkou pozornost. Než ale budu pokračovat v psaní, chci, aby byla jedna věc jasná: Za střelbu mohli střelci, nikoli jejich rodiče, nikoli jejich profesoři, nikoli jejich spolužáci, nikoli společnost jako taková. Věřím v osobní odpovědnost za lidské činy. I pokud byli tito střelci ve škole šikanováni – a mnozí z nich skutečně byli – nedává to nikomu právo střílet po komkoli, kdo mu přijde do cesty. A tito střelci sice šli v některých případech po konkrétních lidech, ale zdaleka ne vždy. Mnozí z nich neměli ke svým obětem žádný vztah.

Nicméně když o střelbě na školách vydala zprávu FBI, uvedla několik charakteristik, které byly těmto střelcům společné, a na prvním místě zmínila "nedostatečnou rodinnou podporu". Další charakteristiky byly narcistický charakter, pocity nespravedlnosti nebo křivdy, snadná dostupnost zbraně, spojení se satanistickou nebo jinou agresivní subkulturou, pocity bezmoci, nedostatek pocitů viny, vliv médií a slábnoucí mechanismy potlačující agresi. (Výčet je ještě delší, ale uvádím nejdůležitější rysy.)

V některých případech šlo o děti z neúplných rodin. To byl případ Anderse Breivika, který viděl svého otce naposledy šestnáct let před svým činem. Oba Breivikovi rodiče měli již za sebou rozvod a žili spolu jen krátce. Po rozchodu (Andersovi byl tehdy pouhý rok) se matka snažila úspěšně bránit otci ve styku se synem. Norská sociální služba sice registrovala určité problémy, nicméně, jak se vyjádřil otec Jens Breivik (bývalý diplomat, který v té době žil již dlouho ve Francii), "existuje oficiální zpráva, že život s matkou pro syna nebyl dobrý. Ale v Norsku se vždy dává přednost matce." Když se otec dověděl o činu svého syna, byl zdrcen. Matka jakékoli vyjádření médiím odmítala; něco málo jsme se od ní mohli dovědět jen ze sporých informací, které uveřejnila norská policie, před níž matka pochopitelně těžko mohla odmítnout vypovídat.

Pouze tři ze střelců, jimiž jsem se zabýval, vyrůstali s oběma rodiči. Byli to oba střelci z Columbine High School z Colorada, Eric Harris a Dylan Klebold, kteří v roce 1999 zabili 13 lidí, a dále Matthew J. Murray, který zabíjel ve školícím středisku Mládeže s misií (Youth with the Mission) v Arvadě a v jednom křesťanském sboru v Colorado Springs. Ostatní žili pouze s matkou, případně ve střídavé péči rodičů (to byl případ posledního střelce z minulého prosince, Karla Piersena z coloradského Denveru).

Otec Erica Harrise mi připadal velmi odtažitý. Z jeho výpovědí se v podstatě nedalo usoudit, jaký vztah ke svému synovi měl – měl-li vůbec jaký. Otec Dylana Klebolda mi připadal z oněch tří otců nejnormálnější – i on ale přiznával, že o svém synovi věděl vlastně velmi málo.

Výjimečný byl případ třetího vraha, který vyrůstal s oběma rodiči, totiž Matthewa Murraye. Jeho rodiče byli praktikující evangelikální křesťané. Je docela možné, že svého syna nutili účastnit se života své církve. Matthew byl dokonce nějakou dobu frekventantem jednoho z kurzů "Mládeže s misií", v němž později vraždil (z kursu byl ovšem vyloučen pro nevhodné chování). Matthew se dal k satanistům, zřejmě natruc svým rodičům. Ti s ním vedli ostré spory. Tato skutečnost pak vedla protikřesťanská média, aby z obětí udělala vlastně pachatele a Matthewovo vraždění líčila jako důsledek nevhodné bigotní křesťanské výchovy. Matthew Murray měl jedno společné s vrahy z Columbine: soustředil se především na praktikující křesťany.

V průběhu posledních desetiletí došlo ke střelbě na školách mnohokrát. Nejčastěji ve Spojených státech, ale několikrát rovněž ve Finsku, ba i v sousedním Německu. Zabýval jsem se jen některými případy, ale i kdybych se zabýval všemi, stejně by "vzorek" vrahů byl příliš malý, aby umožňoval nějaké statisticky využitelné závěry. Netroufnu si ani označit jednu příčinu jako tu hlavní. Nicméně jednou věcí jsem si poměrně jist: Tito vrahové vyrůstali bez smysluplného vztahu se svým otcem. Někdy to patrně byla vina otcova, jindy chyba obou rodičů, jindy zejména matky (jako v případě Breivikově). Domnívám se, že lze předpovědět, že čím méně synů bude vyrůstat bez smysluplného vztahu s otcem, tím více podobných "střelců" se vyskytne.

Zákaz střelných zbraní by šel legislativně prosadit, byť by asi byl málo platný. Kdo ale nařídí otcům, aby milovali a vychovávali své syny?

Ano, sexuální revoluce a následný rozvrat rodinného života má své důsledky. Někdy i ty nechtěné. Snadná dostupnost slasti není to jediné, co nám tato revoluce přinesla.

A rovněž lze říci, že od chvíle, kdy byl Bůh vykázán z amerických škol (v roce 1963 byly zakázány modlitby na veřejných školách), na nich násilí vzrostlo několikanásobně. Občasná střelba je jen ošklivým květem na této nehezké rostlině.

Článek byl psán pro magazín Christnet

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce



Diskuse


B. Rybák
13:32
16.1.2014

J. Kanioková
23:45
14.1.2014

J. Kanioková
23:31
14.1.2014

J. Kuka
Ehm
19:48
14.1.2014

J. Vintr
14:58
14.1.2014

J. Kanioková
23:35
14.1.2014

P. Krasny
14:51
14.1.2014

I. Teren
16:34
14.1.2014

M. Redivivus
14:35
14.1.2014

D. Drápal
9:29
14.1.2014

P. Lenc
8:51
14.1.2014

V. Kain
14:06
14.1.2014

J. Vintr
15:20
14.1.2014

P. Vaňura
16:24
14.1.2014

B. Hudzieczek
7:21
14.1.2014

J. Němec
5:47
14.1.2014

R. Langer
8:19
14.1.2014

M. Kosejk
14:30
14.1.2014

J. Sinnreich
4:25
14.1.2014

R. Langer
8:17
14.1.2014

J. Sinnreich
16:09
14.1.2014

J. Růžička
13:40
14.1.2014

L. Krajíček 577
3:08
14.1.2014

R. Langer
8:15
14.1.2014

K. Frauknecht
Jo,
8:26
14.1.2014

J. David
9:49
14.1.2014

M. Sedláček
14:06
14.1.2014

J. Charvát
20:02
14.1.2014

počet příspěvků: 32, poslední 16.1.2014 01:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.