25.8.2016 | Svátek má Radim






SPOLEČNOST: Střet civilizací a naděje konzervatismu

24.10.2014

Odpor jiných civilizací ve střetu s civilizací západní je veden nějakou formou domácího konzervatismu, většinou náboženského nebo založeného na tradicích odlišných způsobů života. Samotná existence tohoto odporu není vždy dána jen skupinovými zájmy materiálního charakteru, ale i obavou o osud vlastního společenstva tváří v tvář bezperspektivní čistě konzumní a hédonické podobě západních mravů.

Současné paradigma západní civilizace

Probíhající diskuse o šátcích muslimských žen zase ukázala, že západní civilizace neumí integrovat jiné kulturní modely. Chybí silně působící kulturní vzor, jak to bylo dejme tomu v devatenáctém století, kdy moderní kulturu přijaly všechny odlišné skupiny (křesťané, židé, muslimové v Turecku a p.) a náboženské odlišnosti nebyly napohled patrné, ani se neprojevovaly v civilním životě včetně zaměstnání. Proč to dnes není možné? Vždyť i ta muslimská děvčata, která odmítla ve škole odložit šátek, utekla z muslimského světa před pronásledováním. Přesto je modernitní společnost nepohltila a nestala se pro ně vzorem. V dřívějších dobách by jistě takové děvče chtělo cvičit v Sokole a muselo by šátek odložit, ostatní děvčata by se divila, proč má šátek, není snad nějaká divná? Kluci by se smáli a šátek by jí strhávali. Prostě asimilační schopnost měla společnost sama a adept se musel rozhodnout, zda konvertuje nebo ne (v Turecku konvertoval k modernímu životu celý národ). Přitažlivá byla nejenom kultura svojí úrovní, ale rozhodnost a sebevědomí jejích uživatelů. Odpovědět na otázku, proč je to dneska jinak, není snadné.

Základním faktorem je individualistické myšlení, které vede člověka k jakémusi druhu izolace, pohled se zaměřuje na jednotlivce a odvádí od obecnosti. Na první pohled se dá říci, že individualismus je podstatou problému, protože brání obecnému pohledu na společnost a upřednostňuje zájmy jednotlivce. Jednotlivec je si potom vědom svých práv, nepřizpůsobuje se obecnému modelu a není tlak, který by to dokázal změnit. Ale s tímto odsudkem individualismu bych ještě posečkal, než vysvětlím další části paradigmatu.

Viditelným společenským jevem je postupný, velkou mohutnost prokazující zánik kolektivních ctností – věrnost, jednota, solidarita, svornost, loajalita, úcta k autoritám atd. - vztahovaných k podstatným kolektivům důležitým pro přežití společnosti: k rodině, k obci, k národu, ke státu. Věrnost se už dokonce ve značné míře nevztahuje ani k takovému kolektivu jako je rodina, nemluvě o obci a státu. Bojovat za vlast je směšná výzva.

Jiné civilizace, které nezašly tak daleko ve vývoji k modernitě, se drží svého celonárodního konzervatismu. V Rusku dokonce nastal návrat ke křesťanství a snaha skloubit nějak nevábnou komunistickou minulost s konzervatismem. Navzdory paradoxním výsledkům tohoto netradičního mixu je to jistě trend konzervativního charakteru. O islámském konzervatismu není pochyby a čínský je zatím na rozpacích. Návrat k tradicím je výsledek hledání řešení ve světě, kde není jiný funkční vzor. Západní civilizace se už za vzor nepovažuje nejenom ve jmenovaných zemích, ale i pro přistěhovalecké menšiny v západních zemích. Vzorem může být jen svojí vysokou materiální úrovní, která spíše budí závist a požadavky na přerozdělování bohatství.

Vzpoura proti přirozenosti

Svévole označovaná za svobodu vznikla v šedesátých letech na Západě tzv. revolucí mladých, kteří chtěli rovnost a volnost. Generace těchto lidí postupně vytvořila organizace, které hlásaly různé druhy rovnosti, ale svobodu měly jako prvořadou. Ale pouze neekonomická rovnost (rovnost sexuálních orientací, rovnost muže a ženy, rovnost ras, rovnost náboženské víry atd.) se zachovala do dneška, zatímco svoboda expandovala do svévole. Tato revoluce zbourala tradiční řád a tím zanikla praxí vyzkoušená hranice svobody a rovnosti a rovnováha mezi právy a povinnostmi. Lidská práva se stala bezbřehými. Svévolí bych v tomto případě nazval přesahující míru svobody, která nebere na zřetel zájmy společnosti a celého prostředí, tedy i přírody. Svévole vedená hédonismem, tedy stále se navyšujícími požitky, výhodami, právy, vyústila ve vzpouru nejen proti lidskému řádu, ale i proti přirozeným principům života planety. To není jen nadměrné vyčerpávání zdrojů a ničení prostředí konzumním životem, ale i ničení lidského rodu nízkou porodností a fyzicky pohodlným způsobem života. Svévole je základní famózní fenomén, podstata současné západní kultury. Je to anarchistická vzpoura kosmickým principům, vzpoura přirozenému uspořádání světa.

Takovéto anarchistické jednání má velkou hédonickou přitažlivost. Většina tzv. lidských práv má svévolný charakter, adoruje jednotlivce a nemá reciproční povinnosti ke společnosti (třeba agresivní člověk nesmí být izolován a často během svého života zavraždí několik lidí).

Potřeba konzervatismu

Potřeba konzervatismu vyplývá z obecně pojaté vize pokračování civilizace. Zatím existují dva základní rámce představy o budoucnosti: Jedním je plánování budoucnosti konstruktivistickým způsobem (zaváděním nevyzkoušených teorií - komunismus, nacismus), které katastrofálně neuspělo, a proto přesvědčilo většinu k opačnému extrému - plánovat se nesmí, ale je zapotřebí vývoj ponechat samovolnosti (F. A. Hayek – spontánní řád, K. R. Popper – budoucnost je otevřená).

Z důvodů svévolného charakteru působících sociálních dějů není možno ponechat vývoj samovolnosti jen pod vlivem trhu a peněz, plánovat systém také nelze, je zapotřebí se rozejít s oběma rámci a přijmout experimentální metodu. Protože minulost je jedním velkým experimentem, je jediné východisko: konzervativní návrat k ideálům z doby, kdy zhoubný vývoj nebyl. Jedna věc je ovšem podstatná: žádná stará ideologie není vcelku použitelná, protože se paradigma zásadně změnilo. Není možno použít původní pravidla pro zakládání rodin v době, kdy existuje téměř dokonalá antikoncepce, taktéž není možno stejně zacházet s odpadky a chemizací potravin jako kdysi.

Protože nelze navrátit celé civilizační paradigma, experimentální metoda tedy musí vybírat a aplikovat jen jednotlivé relevantní mechanismy uvnitř nějakého rámce. Ten je v podstatě velmi jednoduchý, je to nadčasové myšlení (viz 3, způsob myšlení zohledňující zodpovědnost za budoucnost lidského rodu a celé přírody) a zároveň uvědomělá kampaň návratů k minulým zkušenostem (obroda).

Mohl bych tuto kontinuitu od minulosti do budoucnosti nějak vyjádřit sám, ale už kvůli výrazovým prostředkům se opřu o Burkův konzervatismus (viz 1), jehož podstata je vyjádřena rčením: „Společnost je partnerstvím nejen mezi žijícími, ale i mezi žijícími, mrtvými a dosud nenarozenými“. Je to opravdu jen obecné vyjádření, neříká v podstatě nic převratného ani konkrétního, nicméně nabízí základní schéma - opozici proti ponechání samovolného vývoje, který je v rukou rozkladných sil a vede k diskontinuitě.

Partnerství předpokládá kolektivní ctnosti, především věrnost a soudržnost. Dovolil bych si zavést výraz sounáležitost, který je obecnější a lépe vyjadřuje podstatu. V rámci partnerství s mrtvými musí ctít tradiční řád. Řád garantuje občanskou svobodu, ale i rovnost umožňující vztah nazývaný partnerství.

Odloučení a sounáležitost – opoziční principy dilematu

Dovolil bych si pokročit dále a objasnit hlubší podstatu vzpoury proti přirozenosti, která se stala základem „nového světového řádu“ šířeného do jiných zemí, hájících svoje konzervativní ideje, „řádu“ tak přitažlivého pro povrchní život v blahobytu, plýtvání, ničení přírody a hédonických požitků bez zodpovědnosti a tak odsuzovaného lidmi, kteří nežijí jen pro sebe a kterým leží na svědomí budoucí existence jejich národa, společenstva, kultury a celé přírody; lidmi, kteří mnohdy bloudí v konstruktivistických fantaziích nebo dogmaticky vyžadují konání podle dávno překonaných ideologií.

Svévole mající počátek v revoluci mladých šedesátých let vzniká na základě pýchy člověka, který se stal bohem, která přisuzuje lidskému rozumu jakési „božské“ vlastnosti. Ideová základna současné společnosti pomíjí lidskou nedokonalost a nedokonalému člověku připisuje morální vlastnosti, které nemá.

Alexandr Tomský ve svém článku (viz 2) píše: „Evropa se sekularizovala… Ve skutečnosti však žijeme v době velkého kultu, zdánlivě bez Boha, ale na rozdíl od taoismu, buddhismu a stoicismu, tato nová fundamentalistická víra ctí a adoruje nadpřirozené božství Člověka – je to náboženství liberálního humanismu“. Dále Tomský odmítá, že se jedná o ideologii: je to víra v „nadpřirozenost lidství“: „Lidství je vlastnost jednotlivých lidí a z toho plyne absolutní nedotknutelnost svobody. Tato posvátná přirozenost je zdrojem veškeré autority a politické moci a hlavní přikázání (lidská práva), se zaměřují na ochranu svobody, rovnosti a nároků jednotlivce.“

K tomu dodávám: Ve smyslu „božství člověka“ existuje i tolerance ke všemu souvisejícímu s jednotlivcem, to znamená postupné uznávání jakékoliv odlišnosti (tedy i šátků muslimských žen), včetně vlastností, činů a produktů, které jsou pro společnost nebezpečné. Zbožňovaný jednotlivec nebude plnit svoje poslání v přirozeném řádu světa a svévolně se proti tomu vzbouří. Vyhne se nepříjemným přirozeným povinnostem, ve svém konzumerismu se nebude ohlížet na ničení přírodních zdrojů, pokud se mu zachce, vyhne se potomstvu, bez činností vyžadujících vůli a námahu bude psychosomaticky degradovat. Mezi nepříjemné povinnosti patří i povinnosti ke společnosti, k rodině, obci, státu, které budou stéle méně vyžadované, protože modle (lidskému jednotlivci) není možno ukládat povinnosti.

Povinnosti jednotlivce jsou pouze materiální, zajišťující obživu a materiální statky, což ve svobodném prostředí vede k soutěži jednotlivců, která je tím tvrdší, čím je prostředí materiálně náročnější. Bez tradičního řádu dostává soutěž svévolných charakter jakéhosi chaotického boje mafií a zájmů skupin, ze kterého lidé hledají východisko v oligarchické vládě, protože se sami bez kolektivních ctností nezmohou na opravdový odpor (nedosáhnou jednoty, nejsou věrni svým zásadám atd.). Nakonec ztrácejí svobodu, protože jsou příliš individuálně svobodní a tím izolovaní.

Spojovat „božství“ s individualismem by mohlo být zavádějící. Izolace od podstatných vazeb a povinností ke společnosti je především hlavní viditelný následek adorace lidského jedince. Izolaci, která „božství“ provází, jsem nazval „odloučení“ (opak partnerství), obecný fenomén (fenomén „odloučení“ označuji uvozovkami) stojící jako esence celé této famózní svévole. Svévole má esenciální podstatu v odloučení od prostředí a zákonitostí kosmu.

„Odloučení“ vytváří soubor (božských) jednotlivců neidentifikujících se dostatečně se společenským útvarem, ve kterém žijí, majících jen požadavky na plnění svých práv; nezajímá je společnost a její osud, mohou odejít kamkoliv za vlastním prospěchem a zanechat svoje rodiče na starosti zchudlému státu, mohou se vyhnout jakýmkoliv občanským povinnostem, zatímco společnost jim musí plnit jejich práva. Kolektivní ctnosti (viz výše) zanikají a tím i šance se nějak domluvit, shodnout, organizovat. Demokratické instituce pozbývají smyslu s mírou „odloučení“, vládnou stále více úředníci státu a nadstátních organizací. Soudy neustále řeší banální neshody, zákony jsou jen eklektickým souborem vzájemně nesouvisejících pravidel, není jednotná idea, od které by byly zákony odvozeny. Byl zpochybněn tradiční řád, který obsahoval pravidla vyzkoušená generacemi, proto nejsou samozřejmá obecná pravidla. Zájmy jednotlivců jsou protichůdné a stále se měnící podle tlaků různých mocenských skupin. Lid nemá rozhodnou vůli si vládnout, ani neví jak, protože „odloučení“ jednotlivců od společnosti nedovoluje najít společnou obecnou ideu, což je jen vnějším znakem odloučení od všeho: od tradic, od rodiny, od přírody, od národa, od státu – od podstatných společenstev, která vyžadují povinnosti a zodpovědnost. „Odloučení“ popírá celou éru humanismem obnoveného antického dědictví, odmítá pojetí lidského osudu, ve kterém je cenné jen to, co se děje na agoře, na fóru, na veřejnosti.

Opakem „odloučení“ je „sounáležitost“ , což je výraz zde ekvivalentní „partnerství“ avšak lépe popisující věcný obsah. Sounáležitost nutně vyžaduje odmítnutí lidského „božství“ a „pýchy rozumu“, návrat k uznávání nadřízených kosmických principů (základní přirozené zákonitosti světa) a lidské přirozenosti nebo alespoň tradičního řádu, ve kterém jsou obsaženy atributy věčnosti, obvykle v postačující formě kolektivních ctností jako předmětu výchovy a morálního působení. Sounáležitost je podle Burka povýšena na vztah k minulosti a budoucnosti (partnerství s mrtvými a dosud nenarozenými).

Problém je ovšem v pochopení doby, kdy Burke hovořil k lidem, kteří rozuměli, co to je občanská sounáležitost, čest položit život při obraně vlasti, loajalita k autoritám a institucím. Společnost byla tenkrát nejenom souborem jednotlivců vymáhajících svá práva, společnost byl živý organismus starající se o svoje přežití, organismus mající sebezáchovné mechanismy. Dnes se takové věci těžko chápou, nicméně bez návratu k tomuto konzervativnímu ideovému paradigmatu není řešení.

Prvořadou záchrannou akcí je obnova občanské sounáležitosti založené na úctě ke státu a národu, k tradicím a všem těm, kteří nezištně pro společnost pracovali a umírali. Obnovit společnost znamená nahradit uctívání lidského jedince vztahy partnerství se společností jako přirozeným mechanismem.

Druhou nutností je nadčasové myšlení, tedy to, co nazývá Burke „partnerstvím s dosud nenarozenými“. Do toho patří práce pro budoucnost, správná výchova dětí k práci, ekologická výchova a péče o rodinu. Pro řešení těchto problémů budoucnosti má být vzorem tradiční řád a jeho dlouhodobě experimentálně vyzkoušená pravidla. Tak vzniká vlastně pro moderní dobu upravená a doplněná verze Burkova konzervatismu, kterou nazývám Nadčasový humanismus (viz 3).

Metodou řešení nadčasové společnosti je obroda v minulosti působících principů. Tato obroda je v této době ono „partnerství s mrtvými“. Přechod k podřízenosti přirozeným mechanismům je naturalizace - obroda přirozenosti – obnova systému automaticky fungujících mechanismů (trh, rodina, obec, stát). Lidství je zde podřízeno přirozeným mechanismům a míra uctívání jednotlivce je řízena pravidly společenstev (rodiny, obce, státu). Naturalizace nemá nic společného s technickou regresí, technika jí v cestě nestojí a může se stát pomocníkem (rodině pomáhá auto, mobilní telefony, internet umožňující práci doma bez dojíždění apod.) a je jen záležitostí správného použití.

Závěr

Nastínil jsem problémy západní civilizace a jejich řešení konzervativní metodou nadčasového myšlení. Jiné civilizace odmítají přijmout současnou podobu západní civilizace, přičemž se obvykle obrací ke svým konzervativním ideologiím, které jsou ovšem zaostalé a do současného světa se vesměs nehodí. Jejich umanuté prosazování je kontraproduktivní. Západní civilizace musí najít svoji cestu ke konzervatismu s vědomím, že na současné úrovni poznání žádná stará ideologie vcelku neplatí.

Nevím, jak dopadnou spory mezi civilizacemi, vím pouze, že v nich hraje roli mnoho aspektů. Na rozdíl od doby, kdy byla západní civilizace přitažlivá pro celý svět, se dnes cizí civilizace brání způsobem, který naznačuje, že nejde jen o nějakou vládu, zisky, ovládnutí trhů a zdrojů, ale i o ideovou podstatu. To z principu není jen na základě nějakého šovinismu, ale na základě pocitu, že stávající kulturní podstata západní civilizace je závadná. Určitá snaha o vnucování západní civilizace viditelná od začátku tisíciletí, je vedena rozličnými metodami vojenskými a mocenskými. Vidíme, že je to bez výsledku. Naopak muslimská kultura se rozvíjí v Evropě, což ukazuje na vnitřní slabost evropské kultury a celé úpadkové paradigma.

Je otázka, za co bojovat a co jiným civilizacím nabízet? Nabízet jim vzor, který nedovede udržet svoji populaci, nedovede asimilovat cizí prvky, žije neudržitelným konzumně-hédonickým životem? Nebo snad je donutit, aby rozklad a demoralizaci podstoupili také a tím se nestaly náhodou konkurenčními ideovými vzory?

Jen obnovená sebevědomá západní civilizace, schopná vést udržitelný život hmotný, kulturní i populační, se může stát vzorem ostatním.

Zmíněná literatura:
1/ Edmund Burke – Úvahy o revoluci….. , CDK 1997
2/ Alexander Tomský – časopis Kontexty 2/2014, článek: Modus moriedy evropských
politiků
3/ Vlastimil Podracký - Nadčasový humanismus,
4/ Marek Belza 2013 Timeless Humanism



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


V. Podracký
10:40
27.10.2014

V. Vaclavik
17:25
27.10.2014

L. Křivan
22:25
24.10.2014

J. Kanioková
19:51
24.10.2014

V. Podracký
20:14
24.10.2014

V. Vaclavik
18:19
26.10.2014

J. Hlubek
19:10
24.10.2014

V. Podracký
20:04
24.10.2014

V. Vaclavik
18:47
24.10.2014

V. Podracký
20:10
24.10.2014

V. Vaclavik
5:49
26.10.2014

M. Košťál
10:55
24.10.2014

V. Podracký
12:26
24.10.2014

M. Košťál
15:22
24.10.2014

M. Košťál
18:32
24.10.2014

J. Kanioková
18:21
24.10.2014

P. Vítek
10:00
24.10.2014

V. Podracký
12:17
24.10.2014

A. Alda
8:54
24.10.2014

V. Podracký
12:44
24.10.2014

R. Langer
8:24
24.10.2014

P. Lenc
8:50
24.10.2014

P. Sulc
3:23
24.10.2014

J. Vyhnalík
4:24
24.10.2014

V. Podracký
12:19
24.10.2014

P. Dvořák
1:07
24.10.2014

počet příspěvků: 33, poslední 27.10.2014 05:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.