Státní svátek připomínající 98. výročí vzniku našeho svobodného státu je za námi. Opravdu důstojně byl připomenut mnoha setkáními v menších městech a obcích, ale i poledním setkáním na Vítkově a poté odpoledním koncertem. Bylo nabito. Nikdo nepískal, nenadával, nepoužíval sprostá přirovnání, žádné osmileté děti se nevyjadřovaly, že Zemana nemají rády (viz Parlamentní listy 29.10.).

Miloše Zemana jsem nevolila. Nevolila jsem ani Karla Schwarzenberga. Jednoho jsem volit nechtěla, druhého jsem volit nemohla. Voleb jsem se ale účastnila a do volební urny jsem vhodila prázdnou obálku. Takových prý v této první přímé volbě bylo velké procento. Neměli koho volit, a proto neměli na vybranou. Ani jeden z tehdejších kandidátů mi není blízký svými názory. Chytrý, ale populistický levičák oproti důsledky nedomýšlejícímu eurounionistovi. Přesto nemohu říkat, že Zeman není můj prezident. Je prezident naší republiky. Řádně zvolený v první přímé, populisticky prosazené volbě. Tak si to přece „lid“ přál. Část poslanců, kteří pro tento způsob volby zvedli ruku, později řekla, že to udělali proto, aby nevypadali, že odporují demokracii. A teď se dozvídáme (opět Parlamentní listy, reportáž ze Staroměstského náměstí), že Zemana volili hloupí venkované a Moraváci. To říkají ti, kteří zpochybňují výsledek volby, de facto referenda. Prý nejvyšší možné formy demokracie. Ale to si přece všichni ti, které vídáme v různých rolích na jevištích našich divadel a na obrazovkách televize, také přáli. Nebo se snad mýlím? Jsou oni lepší občané než ti venkované a Moraváci?

A tak shromáždění, svolané (kým?) na Staroměstské náměstí, posloužilo jako kulisa pro začátek volební kampaně pro další přímou prezidentskou volbu. Pod dojmem křivdy – skutečné nebo domnělé – spáchané na jednom starém, úctyhodném pánovi, se sešlo několik tisíc lidí. Účastnili se někteří představitelé politické scény i akademické obce. Ví ten starý pán, čemu a komu tato křivda či „křivda“ posloužila? On odjede a naše rozdělená země zůstane. Ti „venkované a Moraváci“ si budou urážky „nafoukaných Pražáků“ pamatovat. Vždyť ten pán, který takto neformálně oznámil svoji kandidaturu na prezidenta, je vlastně také venkovan. Líbilo se mu takové shromáždění? Užíval si ho? Je toto cesta, jak budovat stát, jehož chce být prezidentem?

A dozvíme se vůbec někdy, jak to s neudělením vyznamenání tomu starému pánovi z Kanady vlastně doopravdy bylo?