Pět minut před nedělním polednem, v Den české státnosti a svátku patrona české země svatého Václava, se na Václavském náměstí, na symbolickém místě před romantickou jezdeckou sochou knížete Václava, sejdou, no, jak to jen nazvat, čeští národní socialisté. Sejdou se k podpoře násilné ruské anexe Krymu a dalších částí Ukrajiny. Prezident, prý symbol země, bude právě na cestě na Ruskem pořádanou konferenci na ostrově Rhodos – on svatého Václava nikdy nemusel, a namísto něj kdysi ve Sněmovně žertovně nabízel na stejný den oslavy svých narozenin (potlesk a smích z lavic ČSSD a KSČM). Narozeniny nejlépe oslaví mezi svými…

Jsou věci slušné a neslušné. A je dobré mezi nimi rozlišovat. A tak by demonstranti, chystající se na neděli k soše svatého Václava vyjádřit podporu okupaci Ukrajiny, mohli přejít jen o pár metrů dál k památníku Jana Palacha u kašny pod v srpnu 1968 rozstřílenou fasádou Národního muzea. Aby bylo všem jasno, kdo jsou. Tam by mohli sdělit Janu Palachovi, takříkajíc do očí, a s ním i zbytku národa, že jeho zbytečný čin posloužil jenom imperialistům a americkým štváčům, kteří zneužili těžké postavení mírumilovného sovětského vedení a provokacemi rozdmýchávali plamen kontrarevoluční nenávisti. Došlo to tak daleko, že lidé v Československu začali kritizovat neschopnost komunistů, vymýšlet si pomluvy o jakýchsi domnělých nevyšetřených zločinech z padesátých let, požadovat demokracii a zrušení cenzury – a tím vším donutili sovětský lid vzít na sebe ve jménu míru opět zodpovědnost a poskytnout nepomýleným silám v Československu i vojenskou pomoc. Těch několik stovek mrtvých a zraněných bylo potom smutnou, ale nutnou cenou za udržení socialistického ráje na zemi po dalších dvacet let.

A také by mohli zaskočit rozvinout vlajky Ruské federace a (sláva a hurá) Novoruska o sto metrů dál k Českému rozhlasu, postavit mikrofony a sundat ze zdi jakoukoliv připomínku ruské/sovětské agrese a mrtvých, kteří po ní zbyli. Odtamtud by jejich mírumilovný pokřik proti válečným štváčům ze Západu zněl mnohem hlasitěji…

Ale teď už trochu vážně. V České republice probíhá v otázce neplíživé okupace a pokusu o změnu režimu na zbytku Ukrajiny zásadní střet o budoucnost demokracie a země. Český parlament se pře o slovní obrat „komunistický fízl“ ve chvíli, kdy bezpečnostní situace státu je nejhorší z možných. Vše přehlušuje starost o místní volby. Připomíná to bezstarostný rok 1947. Jenomže pokud to na Ukrajině dopadne špatně, a ruská agrese se nezastaví, nastoupí i u nás, samozřejmě v zájmu uchování světového míru, akční výbory, Národní fronta – a obrozená Státní bezpečnost.

Je nejvyšší čas začít brát probíhající střet vážně. Je jenom dobře, že se nepoučení rozzuření komunisté ve všech stranách sjednocují na podporu takto nemravné věci. Chybí tu však někdo, kdo by tomu v politice oponoval. A to je kritické. Jakmile nenávistná lůza ovládne ulice, bude už na demokratickou diskuzi pozdě. Stalin se prý nikdy za nic nestyděl. Zůstaly za ním desítky milionů mrtvých, agresí změněné hranice – a pro nás, bohužel, i zkušenost, že demokracie se dá zneužít i pro přípravu „vlády lidové demokracie“. Lidé, připravující na neděli v Praze ukázku „vůle lidu“ se také ničeho nestydí.

A Miloš Zeman? Tím, co předvádí v posledních dnech, naplnil všechny podmínky pro zahájení procedury impeachmentu. Je v parlamentu někdo, kdo si toho všimne?

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)