Televizní výrok místopředsedy vlády Jiřího Havla o tom, že kapitalismus je sprosté slovo, není odborně uchopitelný. Tento výrok nelze zpracovat standardním ekonomickým instrumentáriem, nějak ho analyzovat anebo zařadit. Je to pouze prázdná politická deklarace odrážející hodnotový žebříček a politický vkus autora.

Co o pojmu kapitalismus píše odborná literatura? Prošel jsem několik standardních učebnic a ekonomických encyklopedií - je to v nich frekventovaný termín, ale nic špatného jsem se tam o kapitalismu nedozvěděl. Tak například Macmillanův slovník moderní ekonomie říká, že “kapitalismus je politický, sociální a ekonomický systém, v němž je vlastnictví, včetně kapitálových aktiv, a jeho výkon z větší části v rukou soukromých osob. Kapitalismus se liší od předchozího ekonomického systému feudalismu zejména v tom, že práce je najímána za peněžní mzdu a nikoli, tak jako za feudalismu, vynucována zvyklostmi, povinnostmi vůči vrchnosti a příkazy. S ohledem na dominantní roli soukromého vlastnictví se též zásadně liší od socialismu, který se vyznačuje společenským vlastnictvím prvků výroby. Za kapitalismu je cenový mechanismus používán jako signální systém, který alokuje zdroje mezi různá užití. Podle rozsahu působnosti tržního cenového mechanismu, stupně konkurence na dílčích trzích a úrovně vládního zasahování je možné rozlišovat jemnější formy kapitalismu.“

Důležitá, a světově rozšířená, vysokoškolská učebnice ekonomie – takzvaná Samuelsonova Economics - hojně používá termínu kapitalismus, nijak se za něj nestydí a naprosto věcně a racionálně vysvětluje fungování tržní ekonomiky. Přitom samotný autor, Paul Samuelson, nositel Nobelovy ceny za ekonomi z roku 1970, rozhodně nepatří k politické pravici a býval poradcem demokratických amerických prezidentů. Zkrátka není mi známa standardní učebnice, pro kterou kapitalismus by byl sprosté slovo anebo alespoň termín „non grata“. Také žádný z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, a připravoval jsem kdysi spolu s Jiřím Jonášem vydání čtyřdílného sborníku o všech těchto laureátech, se nijak nevymezoval vůči kapitalismu. Je to pro ně jednoduše neutrální termín, který je shrnujícím pojmem pro předmět ekonomického zkoumání.

Co ovšem mohu říci, je to, že konání této socialistické vlády – jejímž je pan Havel ekonomickým místopředsedou - je velmi často v přímém rozporu s tím, co v Samuelsonově učebnici je prezentováno jako základní učební látka, prokázaný fakt, o kterém hlavní proud ekonomů vůbec nepochybuje. Jde aktuálně zejména o problematiku nezaměstnanosti, státních zásahů do ekonomiky, dotací, výjimek, míry zdanění nebo deficitu veřejných financí. Jinými slovy, tato socialistická vláda systematicky ignoruje historií nabyté poznatky, ignoruje učebnice, ignoruje doporučení ekonomů a jedná intuitivně i proti zdravému rozumu, pokud takové jednání ospravedlňují průzkumy veřejného mínění. To, čeho jsme v posledních letech svědky, vesměs nejsou racionální ekonomická rozhodnutí, nýbrž lidová tvořivost, ignorující byť i elementární ekonomická doporučení.

Mohli bychom říci, že pouze zvlášť nedůvtipného amatéra, natož stavitele, by mohlo napadnout postavit hráz přehrady naopak, tedy vypouklou stranou ven. Něco podobného ovšem dennodenně provozuje naše socialistická vláda: Například když tvrdí, že chce snížit nezaměstnanost, a přitom opakovaně zvyšuje minimální mzdu, udržuje mimořádně vysoké sociální pojištění placené zaměstnavatelem (dokonce nejvyšší v Evropě), a to ještě bez zastropování (takže znevýhodňuje zaměstnávání dobře placených lidí ve špičkových oborech, zejména ve službách a koncentruje zájem kapitálu o Českou republiku na místa u montážních linek). Dále komplikuje zákoník práce tak, že posiluje postavení už zaměstnaných a odrazuje tedy podnikatele od pružného najímání pracovních sil nových, komplikuje právní řád (zdaleka ne pouze obchodní zákoník) a daňový systém, také dosud odmítá uvolnit trh s byty, a tak zjednodušit stěhování za prací a výstavbu nových nájemních bytů, jak to bylo běžné třeba už před sto dvaceti lety. Vláda také zbytečně stupňuje obchodní nařízení a podzákonné normy a zhoršuje tak podmínky pro drobné podnikatele, čímž rovněž poptávku po pracovních silách snižuje. A tak by se dalo pokračovat.

Mohlo by se zdát, že kapitalistický systém, po čtyřiceti letech hospodářského úpadku a politického útlaku organizovaného u nás komunistickou vládou, nebude potřebovat v České republice morální obhajobu. Ale jak vidíme, není nám to dopřáno. Ani u nás, ani jinde ve světě. Důvodem je možná také to, že ekonomie se poměrně obtížně vysvětluje veřejnosti a také některým ministrům. Jiný nositel Nobelovy ceny za ekonomii (z roku 1987), Robert Solow, kdysi poznamenal, že „rozsah pozornosti lidí, pro něž píšete, je kratší než délka jedné pravdivé věty“. Konec citátu. Dějiny jsou plné talentovaných moralistů, kteří pohrdali spontánním řádem a pravidly, která jej vymezují. A jejich utopie v lepším případě vedly k ožebračení a rozkladu dříve civilizovaných států, v horším případě ke genocidě zasahující hladomorem a terorem milióny nebo dokonce desítky miliónů, lidí. Každý takový věrozvěst dláždí cestu do pekel svými dobrými úmysly, svou umanutostí a zejména skutečnou nevzdělaností. Opravdu, vždy mě fascinovalo, jak jsou komunistické a socialistické recepty – hlásané formálně vzdělanými lidmi - primitivní a evidentně v rozporu se zdravým rozumem a elementární lidskou zkušeností. A fascinuje mě, jak dokonale dokážou ignorovat realitu. Prostě všichni vidí, že padá sníh a marxista-leninista, popřípadě socialista, řekne, že to není sníh, nýbrž fata morgána, nebo že je to peří anebo kusy vápna a že on sníh viděl vždy pouze padat nahoru a že také potoky a řeky tečou do kopce. A lidé chodí pozpátku. A „vědecky“ vám to bravurně zdůvodní. A pak vás nechá zavřít.

Kapitalismus je systém, který v minulosti, vedle řady jiných myslitelů, bravurním způsobem popsali a vysvětlili zejména Adam Smith a Friedrich August von Hayek. Popsali ho jako systém, který nepotřebuje člověka předělávat a vylepšovat, dokonce ho výslovně předělávat nechce a považuje to za nemožné. Naopak dokázali, že tím, že je takový jaký je, tedy homo economicus, který má zájem na zlepšení svého postavení (a minimalizuje náklady a maximalizuje výnosy), umožňuje vznik předvídatelného ekonomického chování a vytváří jakýsi společný ekonomický vesmír, kde nerozhodují přání, nýbrž racionální jednání, které při splnění určitých podmínek vede k optimálnímu využití zdrojů ve společnosti a k ekonomickému růstu. Adam Smith varoval vlády, aby nebyly natolik pošetilé, že by se pokoušely řídit hospodářství, mluvit podnikatelům do investování a ovlivňovat ceny. Důsledky takových opatření jsou vždy škodlivé. Role vlád je ve stanovování pravidel, která hájí soukromé vlastnictví, nebrání volnému obchodu, chrání konkurenční prostředí a podněcují podnikavost. Role vlády je také v budování institucí, které se zabývají vynucováním dodržování těchto pravidel, tedy represí a obraně tržního řádu. Adam Smith na stovkách stran působivě a přesvědčivě vysvětlil, že za takových okolností člověk, který sleduje své vlastní zájmy na trhu a využívá vlastní informace pro dosažení svých vlastních cílů, zároveň nejlépe uspokojuje potřeby druhých. Pekař nepeče housky, protože nás miluje, nýbrž proto, že si chce co nejlépe vydělat na živobytí. A dělá to úsporně, racionálně, kvalitně a s grácií, protože to je jediná cesta jak se svým produktem uspět na konkurenčním trhu. To je Smithova neviditelná ruka, která účastníky trhu vede k tomu, aby dělali právě to (a právě tak), jak spotřebitelé hlasují svými penězi. Ve zdánlivém chaosu trhu postřehl Adam Smith spontánní řád, jenž vzniká činností samotných účastníků, kteří sami neustále vyhodnocují milióny cenových a jiných informací pro své zájmy a pro své účely, neustále opravují sami sebe i sebe navzájem, přičemž čím lépe svou práci dělají a čím prospěšnější jsou také všem ostatním, tím většího dosahují zisku. Protože jejich zisk znamená, že lépe než ostatní využili omezených vzácných zdrojů, použili je úsporně na výrobu právě toho zboží, po kterém je největší poptávka, a uspokojili ji nejlépe, jak co do kvality, tak ceny a času. Takoví spoluobčané jsou hodni úcty a nejvyššího respektu, neboť svým ziskem, aniž při tom sledují společenské zájmy, přispěli k ekonomickému růstu a ke zvýšení bohatství všech ostatních více než kdokoli jiný. Protože zisk je důkazem správné alokace zdrojů, je důkazem dobrého produktu, který se uplatnil na trhu, zisk bude z velké části reinvestován a je také zdrojem daní, které umožňují vládě chránit pravidla hry a umožňují také chránit před velkou nouzí ty spoluobčany, kteří nejsou s to se sami se svými schopnostmi na trhu uplatnit a uživit. A právě výše zmíněný systém a ctnosti z něj vyplývající tvoří naši obchodní civilizaci, jedním slovem kapitalismus, což je slovo tak morálně čisté, průzračné a pozitivní, že už ani pozitivnější být nemůže.

Nebýt kapitalismu a jeho tržního řádu, byla by planeta dodnes zmítána základními problémy lidské existence, tak jako po tisíce let předtím, a uživila by pouhý zlomek lidí ve srovnání s dnešní skutečností. Hlad, nemoci a bída i špatné životní prostředí byly by častým hostem i v Evropě, Japonsku a Americe. A ještě jedna důležitá věc: hospodářský růst, který kapitalismus vytváří, vede k obrovskému rozmachu majetné střední třídy, což je nutná podmínka pro to, aby v zemi vzniklo, rozšířilo se a udrželo demokratické zřízení, v němž existuje dělba moci a jsou respektována práva jednotlivce – tedy občanské práva.

A na závěr něco o socialistech. Ti existují právě jenom proto, že kapitalismus vytváří bohatství, silnou střední třídu a demokratický systém. To je dobrá líheň pro marxisty a jiné šarlatány, kteří v minulosti i nyní buď šířili šílené myšlenky a uchylovali se přitom paradoxně ovšem zcela logicky pod demokratickou i ekonomickou ochranu kapitalismu, jako třeba Karel Marx, anebo tyto myšlenky rovnou v praxi prosadili, jako Lenin, Pol Pot a jiní zločinci, za kterými jsou obrovské škody a milióny mrtvých: hladem, nemocemi a terorem.

Co socialisté kdy dali světu? Prázdná množina. Všimněme si, že platí po celém světě přímá úměra: Čím více socialismu, tím méně demokracie, čím více socialismu, tím větší chudoba. Ta strašlivá úměra platí vždy, všude a bez výjimky. Tam, kde vlády nerespektují historické zkušenosti a tržní řád, narušují fungování institucí a principů a zasahují do trhu, tam jsou těžké problémy. Socialismus jako takový vymysleli lidé, kteří z nějakého důvodu nenávidí obchodní civilizaci a tržní systém. Tito lidé ovšem nevymysleli nic nového, pouze se vrátili k předkapitalistickému ekonomickému zřízení oblečenému do moderních šatů. Co je socialismus jiného než středověké cechovní zřízení? Co je socialismus jiného než příkaz, útlak a věčné ingerence do tržního sektoru a podnikání? Co je jiného než pýcha rozumu, pošetilost a zároveň odborný primitivismus nereflektující základní empirická fakta i logiku?

Mohl by snad někdo říci, že socialisté přišli ještě s něčím víc, s něčím pozitivním, a tím je jejich pojem sociální spravedlnost a takzvaný boj za sociálně spravedlivou společnost. Jenže to je právě základní kámen jejich omylu. Pochopitelně, vláda ve svobodné společnosti, tedy kapitalistická vláda, by měla všem zajišťovat ochranu před velkou nouzí a nedostatkem ve formě nějakého zaručeného příjmového minima. To je dokonce v zájmu všech ostatních, aby takto vláda konala a aby v rámci organizovaného společenství, tedy státu, pomáhala všem, kteří si dočasně nebo dlouhodobě nemohou pomoci sami. Ale k čemu tady potřebujeme socialisty a k čemu potřebujeme jejich nesmyslné recepty? Kořeny socialismu jsou v utopii úplné hmotné rovnosti. Touto ideou se socialisté ospravedlňují a udržují. Jenže při konkrétní politice taková idea nutně vede k programovému potlačování hlavních zdrojů nerovnosti, kterými jsou soukromé vlastnictví, tržní systém a zisk. Uskutečnění ideje tedy předpokládá zničení nebo alespoň ochromení institucí a řádu, které jsou zdrojem růstu. Tento začarovaný kruh tak vede ke spirále chudoby a k rovnosti v bídě. Každý nakonec na socialismus doplatí, i těžce pracující horník, jen ne stejně co do rozsahu a času tohoto úpadku. Projeví se to ve mzdě, v cenách, v nabídce zboží a služeb, v životním prostředí, v délce pracovní doby, v ochraně při práci, v kvalitě fungování služeb a institucí, v možnostech cestování a využití volného času a pochopitelně i v míře občanských svobod.

Jak píše F.A Hayek ve své základní práci Právo, zákonodárství a svoboda (Law, Legislation and Liberty), často proti něčemu protestujeme a nelíbí se nám to. Protestujeme proti rozdílům v lidských osudech, proti nespravedlnosti, když jednu rodinu stíhá pohroma za pohromou a jiná si klidně prosperuje. Protestujeme proti tomu, že něčí záslužné úsilí překazí nepředvídatelná změna nebo dokonce nehoda. „Ale komu bychom to mohli vytknout,“ ptá se Hayek, „když neznáme nikoho, kdo za to může?“ Neexistuje žádný subjekt, který by se takzvané sociální nespravedlnosti mohl dopustit. A tak je to i s neosobním tržním řádem, který funguje nezávisle na našem jednotlivém vědomí a funguje dokonale. Oceňuje ovšem to, čeho si cení většina, ale tím často i to, co se zrovna nám nemusí líbit, a oceňuje lidi, které nemusíme mít rádi a nemusíme si jich vážit. Ale měl by proto trh fungovat jinak? Měl by více oceňovat zrovna nás, protože s vysokou školou třeba trávíme tisíce hodin sběrem brouků a motýlů, a nikoli pekaře, který peče housky a kupují si je denně tisíce lidí? Je užitečnější ten, kdo vyrábí a prodá milióny zápalek, anebo ten, kdo vymyslí, ale neprodá počítačový program? Jaké má vláda kritéria pro posouzení spravedlnosti? A co to vlastně vůbec je sociální spravedlnost? Britský myslitel Roger Scruton ve svém The Meaning of Conservatism, tedy Smysl konzervatismu, věnoval čtyřicet stran tomuto pojmu, aby zjistil, že je to chiméra, prázdné slovo, nic, které nelze definovat, popsat, uchopit, ani logicky vysvětlit. Totéž učinil Hayek a se stejným výsledkem. Sociální spravedlnost je stejně prázdný pojem jako výraz sociální beton, sociální autoklub, nebo sociální Jupiter. Čím jej lze měřit a co objektivního má vláda k dispozici, aby do tržního mechanismu zasahovala právě pomocí tohoto prázdného pojmu? Ano, pojištění, ano, solidarita, ano, důchod, ano, minimální příjem, ale co to má společného se socialistickým vynálezem slova sociální spravedlnost?

Dovolávat se jakési chiméry sociální spravedlnosti se nicméně nyní stalo v celém světě nejrozšířenějším a nejúčinnějším argumentem politické diskuse. A lidé dávají do rukou vlády pravomoci, které, když už jsou jednou zavedeny, vláda jen velmi obtížně může odmítnout je používat. A vláda přerozděluje a z našich daní platí. Dokonce už i vinaře, pivovarníky a desítky jiných nejpitoresknějších zájmových sdružení, protože má ambici takzvaně něco napravovat. Ve skutečnosti touto svou činností účinně podkopává řád, který bohatství produkuje, a dělá všeobecnou pojišťovnu proti neúspěchu tam, kde je to naprosto protisystémové a nežádoucí.

Socialisté se ani po svém obrovském bankrotu z konce minulého století nijak nezměnili. Nic nepochopili, nic nového se nenaučili, ale také nic nezapomněli. Jestli je tedy na Zemi nějaké opravdu neslušné slovo, tak je to socialismus. A jeho ideje šíří socialisté, tedy lidé, kteří, jsou-li náhodou opravdu vzdělaní - anebo jsou-li politiky -, pak hlásají myšlenky, jimž sami nevěří, a to lidem, o kterých si myslí, že jsou hloupí. Možná je šíření socialistických chimér snadný způsob života, ale vede mě to k jednoznačnému závěru: Být socialistou sice není trestné, ale je to ostuda.

P.S.: Za cenné připomínky děkuji panu Jiřímu Jonášovi z Washingtonu a panu Júliu Horváthovi z Budapešti.

CEP, 20.2. 2006