29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Smysl volby prezidenta se někam vytratil

21.2.2008

Jako konzervativec chovám k současným politickým reáliím dosti vysokou míru loajality. Laciné kritizování „těch nahoře“, tak nějak z principu, se mi příčí. Avšak jak jinak nazvat nedávnou volbu českého prezidenta, než lidovým výrazem „šaškárna?“ Určitě nepopírám, že oba hlavní bývalí kandidáti jsou výraznými osobnostmi a že takzvané státotvorné parlamentní strany by jen tak nějakého diletanta asi nevygenerovaly. Dokonce se ani nedomnívám, že v případě přímé volby by hlavními kandidáty byli nutně zcela jiní lidé. Rovněž pořadí vítězů by nemuselo být významně odlišné. A nakonec, nemyslím si, že výsledky samotné jsou kdovíjak špatnou zprávou pro naši zemi. Ostatně funkce prezidenta je (jakkoliv je toto téma jak zpolitizováno, tak medializováno) spíše reprezentativní, a navíc názory obou hlavních kandidátů na náš svět nejsou až tak odlišné.

O co mi jde, je skutečnost, že se tentokrát ani tak nezápasilo o pravdu, o ideje, ale spíše o schopnosti lobbistů, o vzájemné triumfování v tom, kdo lépe využije tajných služeb, ne-li dokonce mafií. Pokud chovám jako konzervativec jistou nedůvěru v přímou demokracii, je tomu tak proto, že ta zastupitelská částečně omezuje či otupuje plebejský vliv davu. Ale pokud má být tento klín vyrážen klínem zákulisního boje lobbistů a tajných služeb, pak se smysl zastupitelské volby jaksi vytrácí.

Nuže, situace je neutěšená (byť si nedělám iluze, že v jiné evropské zemi by si v naší kůži poradili nějak zvlášť morálně ušlechtileji), volme tedy přímo. Než s pokušením ke korupci a temným praktikám neúspěšně bojovat, radši toto pokušení rovnou předem odvraťme… Pravda, přímá volba asi také nebude cestou mezilidské harmonie, ráje pokušení zcela prostého. Namodelujeme si však systém, který jsme schopni alespoň o něco lépe morálně ustát. I když kdo ví. Nabízí se pak otázka: Existuje řešení, kde bychom nejednali jen s následky této mizérie, ale i s příčinami?

Řekl bych, že řešením může být uvažování o monarchii či o jiném způsobu vštípení hodnot společné vlastenecké identity, se kterou se lid obecně ztotožní. To nepochybně před autority staví výzvu být pozitivními vzory. V moci postavení prostě nemohou zavdávat příčiny k pohoršením svévolným užíváním privilegií, i kdyby na ně snad někdy měli i zákonný nárok. Iluze o nějakém mravním zrání vrcholných představitelů asi nejsou příliš na místě. Natož úvahy o vytváření národní pospolitosti solidarity, zdravého vlastenectví, víry ve společné mravní vize. Navíc, v jádru jde o etickou výzvu před každým občanem, nejen před těmi, kteří mají odpovědnost být autoritami. Hlavní břemeno této etické výzvy staví před člověka víra v ryzí hodnoty, víra ve velké morální ideály. Pokud tato víra v českých zemích schází, může i „osvícený“ režim vykonat jen zlomek práce. Kéž by se těm z autorit, které jsou si zmíněných výzev vědomi, podařilo oním zlomkem přispět k tomu, aby hodnoty spravedlnosti a práva opět nalezly svůj pravý obsah.

http://tombi21.blog.cz