26.5.2017 | Svátek má Filip






SPOLEČNOST: Slovo k zamyšlení

9.5.2017

aneb Odpovědí na ruské motorkáře rozhodně není odmítavá hysterie

Hysterie kolem jízdy ruských motorkářů, kteří svým vlastním způsobem uctívají památku padlých ve druhé světové válce, opravdu hraničí s duševním postižením mnoha našich politiků.

Viděl jsem množství pomníků a množství vzpomínkových slavností. Většinou v Americe. Jsou podobné těm ruským, protože jestli se Rusové a Američané něčím vzájemně podobají, pak je to cosi pro nás neznámého, nebo vysmívaného a v poslední době též často podezřelého.

Vlastenectví, úcta ke státním symbolům a úcta k památce lidí, kteří za svou vlast položili své životy.

Přijedete-li někdy do Washingtonu, projděte se kolem Lincolnova památníku. Podívejte se na památníky padlých amerických vojáků. Podívejte se na Národní hřbitov v Arlingtonu, pečlivě a pietně udržovaný. Je to velké město mrtvých, ale je to i místo, které žije, je plné živých Američanů, kteří vzdávají úctu svým hrdinům, vojákům a veteránům.

Navštivte památník padlých ve vietnamské válce. Uvidíte tam, jak svou úctu k padlým Američanům vzdávají i tehdejší či dnešní odpůrci té války, protože ti padlí vojáci nebyli jejími původci, byli jejími oběťmi. Ani politické a názorové rozdíly, bez ohledu na to, co si o důvodech té války myslí, nemohou žádného Američana přinutit jejich památku znevažovat.

A uvidíte množství květin, které na památníky kladou prostí Američané, uvidíte stovky turistů, kteří při návštěvě hlavního města své země neopomenou navštívit památníky a vzdát úctu těm, kteří jsou tam vzpomínáni. Podívejte se na památník druhé světové války a přečtěte si, co je do jeho kamenů vytesáno:

„Náš dluh hrdinným mužům a statečným ženám ve službě vlasti nemůže nikdy být splacen. Zaslouží si náš nikdy nezanikající vděk. Amerika nikdy nezapomene na jejich oběť.“

Stejná slova najdeme na pomnících padlých sovětských vojáků ve stovkách ruských měst a na dějištích mnoha bitev. A i tam najdete jejich potomky, prosté občany kladoucí věnce a květiny. Celý rok, ne jen ve dnech oficiálních oslav.

Stejně jako Američané, ani Rusové nikdy nedovolili, aby ti, kdo padli za jejich vlast, přestali být částí jejich životů. I tam jejich padlí, jejich hrdinové, kteří za vlast, za ten u nás zapomenutý pojem, položili své životy, budou navždy žít mezi svými vděčnými potomky.

Naše cynické „hrdiny“ pohoršuje, že na pomnících u nás a za naši svobodu padlých sovětských vojáků jsou často hvězdy a že při vzpomínkách na padlé a oslavách dne vítězství jsou vidět i rudé vlajky.

Američany nepohoršuje, že hroby padlých vojáků Konfederace zdobí symboly Konfederace, rudé vlaky s modrým křížem a bílými hvězdami. Konfederace válku prohrála, a přesto jsou na vojenských hřbitovech a na hrobech padlých její symboly. Nikoho to nepohoršuje, stejně jako ty ruské hvězdy a rudé prapory, jsou to symboly, pod kterými ti vojáci za svou vlast umírali, a je to hodno úcty a respektu vítězů. Tím spíše, že ti vojáci Rudé armády u nás a za nás umírali na samém konci vítězné války, v době, kdy jejich vlast již byla osvobozena a Německo prakticky poraženo. Těm sovětským mrtvým nebylo dopřáno slavit zasloužené vítězství a vrátit se k jejich rodinám.

Ta úcta a respekt není omezena jen na jejich vlastní válečné padlé. President Reagan navštívil v Normandii německý válečný hřbitov a vzdal úctu německým padlým. I ti padlí Němci jsou oběťmi války a i oni si zaslouží respekt. Stejně tak se po pádu komunistického režimu, na základě mezinárodních smluv, zřizují německé vojenské hřbitovy v Rusku.

V Rusku existují i české vojenské hřbitovy. A to nejen hřbitov v Buzuluku, v Orenburské oblasti, kde se formoval československý armádní sbor. Jsou tam i hřbitovy československých legionářů v Jekatěrinburgu, Čeljabinsku, Omsku, Tomsku, Irkutsku, Krasnojarsku, Nižněudinsku a Vladivostoku. Celkem leží na území Ruské federace asi 3000 Čechů a Slováků padlých v obou světových válkách a legionářů. Podle historických údajů je u nás pohřbeno asi 144 000 příslušníků Rudé armády a 33 000 rumunských vojáků. U amerických ztrát na životech uvádějí některé prameny 290, jiné180 vojáků. Ti všichni si zaslouží náš vděk a úctu.

Pomníky padlých legionářů v Rusku ožívají.

„Československé legie v Rusku věnovaly velkou pozornost uchování památky svých padlých spolubojovníků. Mezi legionáři bylo též mnoho výtvarných umělců, které osud zavál na bojiště Velké války, a jejich aktivita v oblasti výzdoby československých válečných hrobů byla logickým výsledkem jejich snahy prospět národnímu hnutí. Se stavbou pomníků se začalo současně na několika místech, částečně za finanční spolupráce ruské veřejnosti. Postupně vznikly tři čs. sochařské dílny: v Jekatěrinburgu, Irkutsku a Vladivostoku. Na osvobozeném území Ruska tak v letech 1918 až 1920 vznikl unikátní soubor československých vojenských pomníků, rozesetých tisíce kilometrů od sebe, od Uralu po Tichý oceán.“

„Pomník připomínající vlak – symbol legionářské anabáze – stojí od roku 2011 v Čeljabinsku. Další pomník, navržený ruským architektem, najdeme v Nižném Tagilu (odhalen 2009). Letos by měly být odhaleny další: V Pugačevě, v Kunguru a u Kazaně. U některých míst je dnes už poměrně složité určit, kolik českých legionářů zde skutečně spočívá.“

A jak jsme se k vlastním padlým v Rusku zachovali my?

„Jeden v Krasnojarsku se nachází uprostřed hřbitova, druhý je ve Vladivostoku, v sousedství pomníku připomínajícího kanadské vojáky, který také vytvořila v roce 1919 čs. sochařská dílna. Kanaďané po celou existenci Sovětského svazu udržovali svůj pomník a při té příležitosti pečovali i o sousední, československý.“

(Vojenský historický ústav Praha)

Jak jsme se zachovali k žijícím hrdinům, kteří zachovávali čest našeho národa, k našim zahraničním vojákům i domácím odbojářům, není nutno připomínat. Stejně jako ti padlí na všech frontách a ve všech zbraních války byli režimu na obtíž a pohlíželo se na ně jako na nepřátele, nebo alespoň na potenciální nepřátele. Vlast se jim odměnila persekucí, lágry, kriminály a šibenicemi.

A zapomínáním, které trvá dodnes.

Důvod, proč to celé píši, je smutek. Smutek nad tím, že kvůli tomu, že jsme pojmy jako vlast, národ, hrdinství a vlastenectví zavrhli jako historický balast, něco divného a podezřelého, si dnes neumíme představit, že by tucet či dva ruských motorkářů jelo uctít své padlé otce a dědy na našem území. Nejen fanatičtí rusofobové, kteří píší články řvoucí do světa, že ti motorkáři „u nás nemají co dělat“. I podle jinak rozumných lidí, jejichž úsudku si v mnoha věcech vážím, nemůže jít o nic jiného než o ruskou propagandu a provokaci. „Noční vlci v symbolické rovině souvisí s imperiálními choutkami putinovského režimu a s reminiscencí na staré předrevoluční časy.“ Jiný motiv není pro ně přijatelný.

Ovšem. Kolik z nás kdy pocítilo nutkání navštívit a uctít české padlé na válečných hřbitovech rozesetých po světě. Konec konců, kolik z nás by samo od sebe ve všední den položilo květiny ke hrobu Neznámého vojína. Nebo k po pražských domech rozmístěným pomníčkům padlých v květnovém povstání, celý rok zaprášených a pro výroční den očištěných a ozdobených domovní správou květinou. Pokud by byl někdo při něčem takovém spatřen, náhodní diváci by si asi zaťukali na čelo.

Kolik z nás by ze svých vlastních peněz přispělo na údržbu našich válečných hrobů. Dělá to za nás stát. Stejně jako solidarita byla „znárodněna“ a je chápána jako nucené přerozdělování prováděné výlučně vládou a ne jako přirozená lidská vlastnost námi samými, se i úcta k padlým, našim i těm sovětským, stala čímsi, co mají projevovat v rámci svých pracovních povinností naši zvolení zástupci, pěkně ve výroční den a ve dny státních svátků. Že by to dělal někdo dobrovolně a za své, je pro nás nepochopitelné. Jistě za tím musí něco být, něco, co musíme odhalit a odsoudit.

To, že u soukromých amerických domů vlaje vlajka Spojených států a ve všední dny ti Američané kladou květiny k hrobům a památníkům padlých, nebo to, že se mladí Rusové o svůj svatební den nefotografují někde v atelieru nebo v krásném prostředí parku, ale u pomníků padlých, je pro nás něčím komickým.

A tak vnímám i naše politiky, kteří se k té hysterii alespoň mírnými slovy připojují. Nebyli vychováni v USA nebo v Rusku. A nechápou, že motivem těch Rusů na amerických motocyklech může být vlastenectví a úcta k „jejich padlým“. Musí za tím něco být a neumí si představit, co to je. A tím, že se připojí k politicky korektní vlně nenávisti k Rusku, přece nic nezkazí. Což je omyl, na který doufám někdy přijdou. Protože jak jsem řekl, v jiných věcech si jejich úsudku vážím a v jejich zdravý rozum stále věřím.

A domnívám se, že jedinou správnou odpovědí na ruské motorkáře není odmítavá hysterie, ale byla by jí podobná výprava, při které by alespoň stejné množství našich lidí, uspořádalo vzpomínkové turné po námi většinou už zapomenutých českých válečných hřbitovech a hrobech v Rusku.

A kdyby ti, co nejvíc řvou, zašli alespoň jednou či dvakrát za rok k památníkům českých, ruských, amerických, rumunských či polských vojáku, kteří zemřeli při osvobozování naší vlasti a položili k nim květiny. Jen tak. Anebo při své návštěvě Ruska, Polska, Francie, Velké Británie a severní Afriky či Izraele nestrávili svou dovolenou jen na pláži, v muzeích, galeriích a restaurantech, ale aby se alespoň jednou podívali na vzdálená a námi zapomenutá místa, kde leží ti, kteří jim jejich dovolenou umožnili – a pokorně jim poděkovali. Pak možná pochopí, že motivem těch Rusů nemusí být jen „imperiální ambice Ruska“ a „provokace“.

Na obrázku je jeden z nově obnovených hřbitovů československých legionářů v Ruské federaci:

hřbitov čs. legionářů


Diskuse


J. Jurax
20:02
9.5.2017

J. Jurax
20:19
9.5.2017

J. Kanioková
20:49
9.5.2017

P. Klíma
13:50
9.5.2017

Z. Susnar
13:36
9.5.2017

V. Adrak
18:40
9.5.2017

B. Brousková
12:21
9.5.2017

Z. Rychlý
11:16
9.5.2017

J. Kanioková
15:31
9.5.2017

B. Brousková
10:43
9.5.2017

J. Štrobl
10:27
9.5.2017

J. Jurax
20:51
9.5.2017

L. David
10:08
9.5.2017

P. Lenc
9:49
9.5.2017

M. Prokop
17:24
9.5.2017

M. Valenta
8:46
9.5.2017

A. Trick
8:49
9.5.2017

R. Chodovsky
10:37
9.5.2017

A. Trick
8:51
9.5.2017

Vladimír P
7:49
9.5.2017

A. Trick
7:57
9.5.2017

J. Jurax
20:55
9.5.2017

L. Machala
8:21
9.5.2017

Vladimír P
7:38
9.5.2017

R. Houška
6:24
9.5.2017

J. Skála
6:57
9.5.2017

J. Kanioková
14:54
9.5.2017

J. Vlačiha
0:58
9.5.2017

A. Trick
1:44
9.5.2017

J. Vlačiha
2:18
9.5.2017

P. Dvořák
2:53
9.5.2017

A. Trick
7:54
9.5.2017

V. Novák
9:26
9.5.2017

M. Prokop
17:31
9.5.2017

O. Mayer
13:37
9.5.2017

počet příspěvků: 49, poslední 9.5.2017 08:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.