18.4.2024 | Svátek má Valérie


SPOLEČNOST: Škoda, že to nejde!

9.3.2009

Demokracie prý je nejméně špatná ze všech možných způsobů státních zřízení. Tato formulace však naznačuje, že zdaleka není ideální.

Ideální by byl osvícený mocnář (diktátor), který by autoritativně rozhodoval výhradně ve prospěch svých poddaných. Všichni ale víme, jak tragicky tyto experimenty v moderní době dopadly. Takže nic!

Základem současných demokracií je volební zákon, který v našem případě například říká, že volební právo je všeobecné, rovné, přímé a tajné..

Podívejme se nyní na výše uvedené pojmy podrobněji. Kupodivu bychom se s nimi mohli setkat již v roce 1907, kdy František Josef I. podepsal nové volební zákony, které pro země rakousko-uherské monarchie představovaly zásadní přelom v pojetí lidských práv: Bylo zavedeno rovné a všeobecné volební právo. Ne zcela, neboť ženy z něho byly stále vyloučeny. Přesto však lze mluvit o pokroku. Zajímavou součástí tohoto zákona byla povinnost jít k volbám, jejíž nesplnění bylo pokutováno. Z mužů pak nesměli volit mimo jiné ti, kteří nebydleli aspoň rok v obci, kde měli volit, dále příslušníci armády a četnictva či muži, kteří pobírali chudinskou podporu z veřejných nebo obecních prostředků.

V předešlém volebním systému – tzv. kuriovém – bylo z dnešního pohledu další zajímavé omezení. Ve vybraných kuriích mohli volit jen ti, kteří platili určité množství daní.

Píši o tom v souvislosti s tím, že v posledních letech o složení demokratických orgánů této země rozhoduje pouhá třetina oprávněných voličů. Ostatní si pak jen stěžují, jak špatné to máme zastupitele a jak neschopná je vláda.

Další otázkou je, kdo je pro stát významnější. Pracovitý a úspěšný člověk platící daně, nebo příživník dlouhodobě či trvale přisátý k „prsu“ sociální podpory?

Koho asi budou volit masy méně bohatých a tedy i daně méně platících občanů? Většinou toho, kdo jim něco slíbí. Slyší zejména na to, že stát vezme peníze těm bohatším a přerozdělí je „v prospěch těch chudších“.

Měl bych tady jeden recept na vylepšení demokratických principů moderního státu.

Volební účast je povinná (samozřejmě s rozumnými výjimkami). Kdo záměrně nevolil (a nepatří do kategorie rozumných výjimek), nemá právo čerpat vybrané (zase s jistou tolerancí a nadhledem), státem poskytované služby.

Volební právo není rovné, nýbrž založené na „přínosu“ každého jednotlivce státu. Každý občan s volebním právem má jeden základní hlas, další hlasy však může získat dle svých daňových přiznání. Například za každých 50 000 korun státu odvedených daní jeden. Maximálně však pouze čtyři. Bylo by to podle hesla: „Kdo platí, ať poroučí!“

Volební právo není všeobecné. Kdo neplatí daně (kromě důchodců, nemocných a dalších rozumně vybraných výjimek), nemá volební právo. Až nebudeš státu přítěží, můžeš opět určovat jeho směřování a vývoj.

Škoda, že to nejde, že?