19.4.2024 | Svátek má Rostislav


SPOLEČNOST: sKarta

26.11.2012

O sKartě najednou mluví a píšou všichni, zdá se. Na mailovou adresu mi přišel poměrně podrobný návod, jak se mohou nešťastné maminky používání té vymoženosti vyhnout, ale jak jsem koutkem oka sledovala, co říká příslušná ministryně, co říká premiér a co říká ředitel České spořitelny, mám v tom zmatek. Sice jsem si řekla, že se tou věcí nebudu zabývat, ale nepovedlo se mi to: přišla ke mně úplně za jiným účelem paní, která je na mateřské, a sKarta byla zpátky.

"Mám účet u České spořitelny," řekla mi návštěvnice, "a vůbec nechápu, proč si mám pořizovat nový. Nepřišly mi dávky, ale naopak jsem dostala do schránky dopis, ve kterém byl PIN k sKartě, kterou nemám, a bylo tam taky napsáno, že si mám sKartu vyzvednout v termínu, který mně určili – jenže mi žádný neurčili. Když jsem tam zavolala, řekla mi paní, se kterou jsem mluvila, že,oni‘ v tom mají nepořádek a komplikují jim život, a že ten dopis dostanu."

No tohle? Odkdy se dopis s číslem PIN hází do schránky? Proč si má příjemce dávek, které pobírá ze zákona, zřizovat konto u předem určené banky? Musí? Copak to jde? A jak může úřad neposlat částku, kterou je povinen poslat? A kdo za ten chaos je odpovědný? Ministryně?A navíc – jak je možné, že se odpovědní činitelé vyjadřují pokaždé jinak?

Dožralo mě to: copak si státní úřady opravdu mohou diktovat, kam musíme ukládat své peníze? Chovám temné podezření, že poženeli někdo tuhle záležitost k Ústavnímu soudu, stát těžko vyhraje. Nemyslím, že by stát mohl někomu nařizovat, kde musí mít konto. A naprosto nedokážu pochopit, proč moje návštěvnice má mít u České spořitelny dvě konta – proč jí peníze jednoduše nepošlou na to, na které jí je dosud posílali?

A protože je listopad, měsíc Jednoho světa na školách, pokračovala jsem v laických úvahách cestou do školy. Byla to už několikátá škola, kam jsem jela besedovat se studenty, ale v jedné věci se ani o chlup nelišila od ostatních. První otázka, která padla, byla, jak se mi jeví současná politická situace. Několik škol a několik stovek studentů rozhodně není reprezentativní vzorek, ale přesto bych ráda konstatovala, že se letošní ročník Jednoho světa na školách trochu liší od těch předchozích – vloni a předloni se studenti ptali spíš na minulost, letos se ptají především a zásadně na přítomnost. A jeví velkou nespokojenost s poměry.

Že je mladý člověk nespokojen s poměry, mi připadá přirozené. Svět ani Česko nejsou a nikdy nebudou dokonalé a mladí lidé chovají obvykle jistý idealismus, protože je život ještě moc neotloukl. Ale přesto: nespokojenost visí ve vzduchu, je skoro hmatatelná, a rozhodně se neomezuje na mladé lidi. V tramvaji, v metru, v obchodech i na ulici slýchám velmi často kritiku politiků a politiky, a to kritiku přesnou a výstižnou, pod kterou bych se často klidně podepsala. Ty otázky ve školách a reakce studentů jsou jen potvrzením toho, co zaslechnu od lidí naprosto neznámých denně. A "nahoře" jako by neviděli, že se dosavadní způsob vládnutí lidem pranic nezamlouvá.

LN, 23.11.2012