Otec měl v našem rodném městečku obchod – dokud mu ho nesebrali v roce 1949 komunisté. Jako malí kluci jsme tam museli s bratrem často pomáhat. Například při vážení cukru – na to si dobře vzpomínám. Tehdy neexistovalo kilové balení, ani automatické váhy. Z velkého pytle se sypal cukr do malých sáčků. U váhy stála obvykle maminka. Na tu stranu, kde bylo kilogramové závaží, ještě přiložila sáček – to proto, aby vyvážil obal na straně druhé. A potom na váze dosýpala, aby byl v sáčku přesný kilogram. Mám dojem, že jsme rozvažovali i další zboží, nejspíš sůl, možná i něco jiného, ale ten cukr mně utkvěl v paměti.

V městečku bylo i několik dalších krámů. Někteří lidé také nakupovali v okresním městě, v Klatovech. Občas si tatínkovi postěžovali, že je někde ošidili, nejčastěji na váze, kdy chybělo pár deka – a to byl za války, kdy se všechny potraviny prodávaly přídělově, na lístky, které každý občan dostával, malér. Tatínek takovým obchodníkům říkal šizuňkové.

--------------------------------------------------------------------------------

V poslední době se s takovými šizuňky setkávám ve stodůleckém Tesku, dříve Carrefoure. Před Vánocemi jsem si nabral do sáčku deset mnohozrnných uzlů, které mám rád. Vždycky stály 5.90 Kč, zatímco v Delvitě je prodávají za 7.50 Kč. Cenovka u toho chyběla, ale to nevadilo, cenu jsem znal.

Překvapila mě pokladní: „Opravdu si chcete vzít těch deset uzlů?“ Divil jsem se: „A proč ne?“ Odpověď byla šokující: „Jsou zdražené, jeden stojí 9.90. Abyste mi je potom nevracel.“ Divil jsem se dál: „Ale u nich chybí cenovka.“ Pokladní souhlasila: „O tom vím.“ Uzly jsem u pokladny nechal, radši je koupím v Delvitě.

Když jsem přišel domů, zatelefonoval jsem na pražskou obchodní inspekci. Paní, která zapisovala moji stížnost, řekla, že se tam určitě podívají.

Za pár dnů jsem procházel v Tesku opět okolo pečiva. Ke všem druhům tam visely obrovské cenovky včetně VÍCEZRNNÍ UZEL, tentokrát za pouhých 6.90 Kč. Bezvadné, zřejmě tady zaúřadovala inspekce. A tu gramatickou chybu jsem připsal ukrajinské či jiné cizokrajné zaměstnankyni, na niž český nadřízený nedohlédl.

Ve středu 27. prosince jsem si chtěl uzly opět koupit. Ke všem druhům pečiva tam měli cenovky, jenom u uzlů chyběly. Zavolal jsem jednu paní v bílém plášti, abych se jí zeptal – nevěděla, ale zašla za kolegyní. Tlumočila vzkaz: „Devět devadesát!“ Nezbylo proto nic jiného, než opět oznámit šizuňky v Tesku obchodní inspekci.

Když tenhle obchod vlastnil francouzský Carrefoure, neměli před vchodem stánek, u něhož mohl zákazník napsat stížnost a vhodit jí do schránky jako po příchodu Teska. Tehdy jsem stížnosti řešil tak, že jsem požádal prodavače, aby zavolal nadřízeného, ten přišel, vyslechl mne a s omluvami sdělil, že zařídí nápravu. Šéfům Teska jsem už několikrát psal lístečky a žádal je o telefonickou odpověď, ale nikdo se neozval. Zřejmě tam mají tuhle dotazovnu pro parádu – a možná, aby se jí chlubili i kvůli nadřízeným. O spokojenost zákazníků nestojí.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz