Když nechápete něčí pohnutky, obviňte ho z nenávisti. Přidejte touhu po slávě a naznačte, že dotyčný má strach. Strach z toho, že se ON vrátí.

Vlastně je to docela legrační, jen kdyby se nejednalo o tak vážnou věc. Dostatečně velkému počtu senátorů došla trpělivost a podali návrh ústavní žaloby proti dosluhujícímu prezidentovi. Využili svého ústavního práva – stejně jako ten využil svého, když vyhlásil amnestii. A ačkoli je zde několik zásadních IF a zatím není ani jisté, zda návrh vůbec opustí senát, tak zatímco v lednu obhájci amnestie odmítali kritiku s poukazem na výsostné prezidentovo právo, nyní "spolupachatel" premiér na adresu senátorů a jejich právo podat návrh zhnuseně prohlásil: "Za dobu, kdy jsem v politice, jsem se s takovou ubohostí nesetkal. Stydím se za ně, hanba jim."

Příkrá slova, že?

To není všechno. Ve veřejném prostoru se vyrojily velmi ostré odsudky, signatáři jsou kádrováni ostošest a dokonce znovuožilo 99 Pragováků. A mně z toho vyplývá: Když nechápete něčí pohnutky, obviňte ho z nenávisti. Přidejte touhu po slávě a naznačte, že dotyčný má strach. Strach z toho, že se ON vrátí.

Hehe, tak to sorry, ale ne.

Nic z toho. S iniciativou přezkumu mimochodem souhlasím. Mechanismy k němu existují a nevidím důvod jich nevyužít. A není podstatné, kolik mandátu prezidentovi zbývá. ON sám je mi lhostejný, nezajímá mě, nevzbuzuje už žádné emoce. Za pár dní zmizí z veřejné funkce; co bude dělat dál, je mi jedno.

Ano, taky mám pocit, že na něj hledím z jiného vesmíru. Zdá se mi sprosté, falešné a cynické prakticky vše, co z této – brzy už bývalé – hradní entity vypadne. Často nesouhlasím. Ale! Proto ještě nemusím nenávidět. To je velice silná emoce, kterou si nechávám pro zcela výjimečné případy; nemohu sloužit. Nenávist se ze mě, přes dlouholetou snahu a mocný finiš k závěru, panu odcházejícímu opravdu vydolovat nepodaří.

Samozřejmě, pokud působíte v exponované funkci, nezavděčíte se všem. Že má spousta lidí jiný názor? Nesouhlasí? A? Vždyť to je přece normální. Lidé jsou různí. Každý má jiný styl uvažování, jednání. Některé věci by řekli nebo udělali jinak než pan odcházející, některé raději vůbec, protože by jim třeba bylo trapně. Nebo by je nenapadlo vést si jmenné seznamy přátel a fanoušků oponenta, respektive prohlásit zcela vážně a za střízliva podobnou pochybnou činnost za "geniální". To je holt věc vkusu. Ano, moc se mi líbí obhajoba individuální odpovědnosti, schopnosti jedince, o nejširším rámci pro svobodu, o individuálních suverénních občanech Jenže zcela odporuje tomu, jak nehorázně se stát, potažmo poslední vlády, chovají k těm, již po svobodě a z ní vyplývající odpovědnosti aktivně volají. Měla bych tedy teoreticky patřit do hradního tábora, ale ne. Odtamtud se totiž rekrutují ti nejmilitantnější zastánci tvrdých represí.

Ale než uznat, že míra kontroverze je přímo úměrná míře kritiky, je daleko snažší vzít ji en bloc. Je to jednoduché. Velké skupině lidí, která na mnoho věcí principielně nahlíží jinak, nalepit ten nejsnáze se nabízející -ismus a pak si na nich, z nedostatku vlastních solidních témat, brousit svůj ostrovtip.
Musím se usmívat povídačkám, jak pro tyhle -isty prý nejsou důležité standardní mechanismy a přitom vidím, kolik křiku o "neomaleném útoku na ty zbytky demokracie, které ještě máme" způsobí jeden senátní návrh k projednávání něčeho, čemu se v právní terminologii říká "ústavní delikt" a není za něj, krom ostudy, žádný trest. Tyto lidi totiž jinak nespojuje prakticky nic. Vlastně ano, při různých příležitostech se dají vhodně označit za hybatele politických hrátek proti osobě pana odcházejícího. Ovšem smést veškerou kritiku jako hanebný osobní útok a politováníhodné řešení "nesouhlasu politického typu", to už není ani věc vkusu, jako spíš smutné pravdy o utkvělé představě vlastní důležitosti; že se všechno točí kolem mě a že veškerou motivací lidí v tomto státě je nutkání k interakci se mnou.

Jenže asi málo hraju šachy a nevidím, co by tak senátoři mohli sledovat útokem na odcházejícího prezidenta a jaký by u toho mohli získat kapitál. Velmi pochybuji, že početná skupina senátorů riskuje svoji pověst a dobré jméno jen proto, aby odvrátila jakousi potenciální hrozbu návratu toho pána. Prý strach, že se vrátí, heh. A kam? ODS je strana, ktará se potácí v agónii a čeká na ránu z milosti. Není nutné dělat vůbec nic. Stačí si počkat.

Převzato z blogu Evropanka.blogspot.com s laskavým svolením autorky