Se zájmem jsem si přečetl v NP pár článků kriticky se vyjadřujících ke sčítání lidí domů a bytů. Ve skutečnosti se to jmenuje Sčítání lidu atd. atd. Lidí je hodně, ale lid je jen jeden a není ho tedy třeba sčítat. Navíc mi okamžitě naskakuje dávná asociace „pracující lid“, no, raději toho nechme …

Se všemi předloženými argumenty musím souhlasit. I mně se celá záležitost jeví jako monstrózní, a tedy značně drahá akce na získání informací, jejichž užitečnost je nanejvýš sporná. Informace je něco, co mi umožňuje učinit nějaké rozhodnutí. Komu, jak a k jakému rozhodování pomohou informace získané oním sčítáním? Pokud se mne někdo ptá, zda mám počítač a připojení k internetu a zbytky svých trávicích procesů odkládám v kadibudce nebo je splachuji, proč se tedy neptá třeba na to, zda mám boty nebo zda dávám přednost slipům nebo trenýrkám? Umíte si představit, jak po takových informacích prahne obuvnický či trenýrkářský průmysl?

Problém je ale v tom, že informace sčítáním získané budou tajné, takže se nikdo nic nedozví. Pche! Kam vás vede slepá vášeň? Už se opravdu trapně opakuji, ale již dvakrát jsem se na stránkách NP zmínil o tom, že v Čechách se „všechno rozkecá“. Nebo že by to s tím utajováním tentokrát bylo jinak? Vyprávěl mi starší kolega, že jim na jednom slavném vojenském cvičení jakýsi obzvlášť povedený politruk vyprávěl, že „my máme v podzemních bunkrech tak tajné zbraně, že ani nevíme, jaké zbraně to jsou“.

Poté, co jsem dostal sčítací listy ke Sčítání lidu domů a bytů 2011, konstatuji, že o nás už vědí všechno a není třeba nic sčítat. Orwellův Velký bratr přinejmenším ví, jak se jmenuji a kde bydlím. To by mu snad mohlo stačit.

Schází jen pár drobností jako třeba "bydliště mé matky v době mého narození". Nechť mi jemnocitný čtenář promine drobný šrapnel, ale to si už opravdu ze mě dělají prdel! Vyhlašuji tímto konkurs na návrh, jak tuto citlivou informaci nesmírné důležitosti prakticky využít. Upřímně řečeno, já byl tehdy mnohem menší, než jsem teď, a matka je bohužel již pár let na pravdě Boží.

Je vůbec dobré si zevrubně prostudovat sčítací archy a zamyslit se nad nimi. Dozvíte se totiž, že po vás chtějí uvedení okresu vašeho bydliště v době sčítání a před rokem. Půl hodiny jsem čekal na to, aby mi operátorka v callcentru zvedla telefon a potvrdila, že okresy byly opravdu již více než před deseti lety zrušeny.

Považuji se za do té míry zdvořilého člověka, že jsem:

1. Tu dámu nenechal čekat také půl hodiny.

2. Nehodlám (navzdory své touze) plýtvat vulgarismy.

Ale o sčítání jsem vlastně ani nechtěl psát, napsali jiní a nepoměrně lépe. Zaujala mě totiž jiná věc.

Přátelé, budou se rušit rodná čísla a nahrazovat jakýmsi novým nesmyslem. Úřad pro ochranu osobních dat došel k závěru, že tato každému z nás blízká a důvěrně známá řada číslic obsahuje citlivá a zneužitelná data. Ať na to koukám, jak na to koukám, jediné, co se z rodného čísla dá zjistit, kdy jsem se narodil a jakého jsem pohlaví. Co je na tom citlivého či zneužitelného, už mi nikdo nevysvětlil. Za nutné považuji zdůraznění argumentace, že rodné číslo by mohlo být zneužito. Ať mi ale někdo doloží, že někdy někde již nějak prokazatelně došlo ke zřejmému zneužití něčího rodné číslo či něčích rodných čísel a já s omluvou sním svého kulicha, klobouku nemaje.

No bóže, tak jsem se narodil pár týdnů po Stalinově smrti, mám pindíka a musím si občas oholit tváře, co si na tom kdo vezme? Ostatně, že nejsem mladík v rozpuku a ani ženská (bez ohledu na míru rozpuku), lze zjistit již pouhým pohledem na mou blýskavou lysinu.

Na druhé straně o užitečnosti rodného čísla nemůže být pochyb. Desetiletí jejich používání podle mne osvědčila jejich užitečnost. Používáme je všichni prakticky od narození. Snadno se pamatují. Kdy jsme se narodili, víme všichni, takže si stačí vštípit do paměti a udržet v ní onu trojici či čtveřici číslic za lomítkem a máme vystaráno. Dámy to mají poněkud složitější, ty si musí ke třetí číslici přičíst pětku. (Ostatně se divím, že dosud žádné bojovnice za ženská práva nenapadlo poukázat na tuto vpravdě ukázkovou diskriminaci žen. Teď už se jim to ale nevyplatí.)

Prakticky nezapomenutelné rodné číslo vám pak usnadní styk s úřady, kolikrát se používá třeba jako variabilní symbol při platbách daní, pojistného atd. atd. Já osobně rodné číslo považuji za geniální záležitost.

A najednou přijde Úřad na ochranu osobních údajů, že se RČ musí zrušit a nahradit něčím novým. Mám své RČ rád, provázelo mne věrně celý život a těžko se s ním budu loučit.

Ostatně, dovolím si odbočit k onomu Úřadu. Představuji si budovu, do které každé ráno spěchají desítky – a nebuďme troškaři – stovky úředníků, kteří usedají ke svým pracovním stolům, spěšně do sebe hrcnou ranního turka a pak v potu tváří vlastními těly – s krátkou přestávkou na oběd – až do odpoledne chrání naše osobní údaje. Někdy i v přesčase. Kdo ví, zda někteří nedrží i noční služby. Jak hrdinské, jak vzrušující, jak povznášející, jak úctyhodné!

A najednou nějakého úředníka napadne ta blbost s rodnými čísly. Ta zrušíme a vymyslíme nějaké nesmyslné shluky náhodných čísel, která bude generovat a přidělovat nám nějaký óbrpočítač a budou nezapamatovatelná (viz též J. Cimrman History and Memory). A budou tři databáze, dvě budou v Praze a ta třetí na neznámém místě (viz výše zmínka o tajných a neznámých zbraních v podzemí), to zase bude stát prachů! A z mýho!

Ale začal jsem původně o sčítání. Kvůli pitomému rodnému číslu se blbne na kvadrát, ale nikde jsem se nesetkal s tím, že by onen slavný Úřad na ochranu osobních údajů ostře protestoval proti sčítání lidu domů a bytů. A že by bylo proti čemu protestovat. Jaké mám rodné číslo, vem bubák, ale komu je co do toho, kam chodím s prominutím na hajzl, jak mám velký byt a jakého jsem vyznání. To nejsou osobní údaje?

Kdysi v dobách hluboké totality jsem došel k závěru, že někde musí existovat jakási tajná instituce, nějaký úřad, který má za úkol jediné. Vymýšlí, jak lidem otravovat, znepříjemňovat a komplikovat život. Jak lidi udržovat ve stavu mírné, ale permanentní nasranosti (jemnocitnějšímu čtenáři se omlouvám za další „šrapnel“).

Krátce poté, co nad naší zemí zavlál samet, jsem se naivně domníval, že již takového úřadu není. Svatá prostoto, říkám dnes sám sobě. Tento Tajný Úřad dále existuje a v souladu se zákony profesora Parkinsona spokojeně kyne, jak jinak než z našich daní. A kyne, duří a bytní tak, že některé jeho součásti se již nemohou skrývat a vyčnívají. Vím nejméně o dvou. Jsou to Český statistický úřad a Úřad na ochranu osobních údajů. A čile spolupracují na ždímání peněz daňových poplatníků k potvrzení nutnosti své existence.

Ale nakonec třešnička na dortu.

Hádejte, co po mně ti statističtí sčítáci chtějí?

Rodné číslo!

Nemám slov...