Češi prosázejí za rok průměrně kolem sto třiceti miliard. V alkoholu propijí kolem padesáti miliard. Prokouří více než sedmdesát miliard. Všechny tři zlozvyky mají navíc dopad do nákladů na zdravotní péči o jejich oběti, blížící se další stovce miliard. Nějakých, bratru, tři sta padesát miliard. Národ, jak by řekl bulvár, nehne ani brvou. Všechno je v pořádku. Když se však objeví odhad, že by hospodářské sankce, které jsme spolu s Evropskou unií vyhlásili proti ruské vládě za její agresi proti Ukrajině, mohly stát Českou republiku něco přes dvě miliardy korun, média i někteří politici najednou vytvářejí dojem neodvratné ekonomické katastrofy a paniky. Zakládají se zvláštní monitorovací komise s vládním zmocněncem v čele. Ministr zemědělství burcuje Evropskou unii. Jaká je tedy cena, kterou jsou Češi ochotni zaplatit za svoji svobodu a mír v Evropě?

Připomíná to snad jenom slavného Cimrmanova dědečka, který celý život toužil mít hospodu, ale – a to se mu tuze nelíbilo - chodili mu tam lidi. Něco naopak v pořádku není. Kdyby několik Němců s nápadnou náklonností ke spolkům veteránů SS založilo v České republice bezpečnostní agenturu, nazvanou Schutzstaffel – tedy SS – a bez problémů by dostalo oprávnění provozovat i ozbrojenou ochranku, bulvár a jeho Národ by asi dostali psotník. To, že od devadesátých let na území České republiky působí celá řada bezpečnostních agentur s ruskými vlastníky i personálem, nevadí nikomu. Ani když se drze nazvou Vympel, což sice v ruštině označuje velitelskou vlajku, ale stejný název nosila elitní komanda KGB, organizace přinejmenším stejně zločinecké, jako bylo SS.

Kdyby se po Praze producírovaly spolky v uniformách císařského Německa s vlajkami, na kterých by byly Sudety označené jako součást Německa, bulvár by nepochybně bil na poplach, Národ táhl ulicemi, a politici by se předháněli v silných výrocích o bdělosti a povinnosti zabránit revizi druhé světové války. Když totéž dělají české kozácké spolky, na jejichž praporech je za ruské považováno celé Polsko, nehne nikdo ani brvou, a existuje dokonce celá skupina českých poslanců, která kozáky v Čechách veřejně podporuje. Kozáci přitom patří mezi nejmilitantnější část okupačních sil Krymu i ruské agrese na Ukrajině. Od českých kozáckých spolků proti tomu nezaznělo ještě ani jediné slovo distance.

Mezinárodní sankce jsou symbolem nesouhlasu. Měly přijít dříve. Olympiáda v Soči bude už natrvalo umisťována po bok stejně ostudné kapitulace sportovních bafuňářů před velmocenskou agresí, jako byla ona berlínská v roce 1936, pouhé dva roky před Mnichovem. Představa mistrovství světa ve fotbale v okupantské Moskvě roku 2018 je stejně odporná, ale bulvární Národ je přece úplatnou partou mezinárodních fotbalových bafunářů po desetiletí vychováván k víře, že „politika do sportu nepatří“, takže se máme na co těšit.

Mezinárodní sankce jsou výrazem solidarity hodnot a míru. A také signálem ochoty bránit je i sebe. Logicky proto mají svojí cenu. Je zanedbatelná ve srovnání s cenou appeasementu. Zvláště u nás by si to lidé mohli pamatovat. V zemi s naší historií je vlastně neslušné o ceně nemlčení vůči mocenské zvůli byť i jenom mluvit.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)