První věcí, kterou jsme měli před téměř dvaceti čtyřmi lety udělat, bylo nutno zjistit, jak klouže led, na který vstupujeme. Poté jsme měli využít zkušeností těch, kteří na něm již delší dobu bruslí. Jenže my jsme se začali spoléhat na lidovou uměleckou tvořivost "zástupců lidu" (zákonodárců), jejichž dnešní nezpůsobilý stav je tak strašný, že není ani vidět, protože si ho v celé šíři nedovedeme vůbec představit. Z toho se odvíjí i stav všech vlád, neboť jsou sestavovány z nepochopitelných důvodů téměř výhradně ze zvolených poslanců. Což je pouze zdánlivě demokratické. Nu, a díky tomu jsme tam, kde jsme.

Postupně jsme vytvořili nedokonalý, velice drahý, zneužitelný a naprosto neefektivní sociální systém, na jehož tvorbě se podepsaly dnes již generace "sociálních inženýrek a inženýrů", kteří se ve své nebetyčné bohorovnosti domnívali a domnívají, že naprosto přesně vědí, co "chudý lid potřebuje". Byť opak je pravdou.

Zcela jiné formování hospodářství s sebou přineslo logicky nezaměstnanost a potřebu přesouvání pracovních sil. Nezaměstnanost jsme "řešili a řešíme" bojem proti ní, ačkoli bychom ji měli řešit vytvářením nových skutečných pracovních míst (růstem zaměstnanosti). Růst zaměstnanosti, jak se ukázalo, nám ovšem nezajistí podbízení se velkým investorům, kteří "slíznou pěnu" a odcházejí. O potřebě přesouvání pracovních sil raději cudně mlčíme. Také proto máme již dvacet let regiony, v nichž je nezaměstnanost trvalým průvodním jevem a neustále stoupá. Jaký je zde za těch dvacet let morální stav populace, to si nedovedeme dost dobře představit. Zejména, když sem najíždějí podvodníci, lichváři a za nimi exekutoři. Nad čímž zavíráme oči.

Mateme lid obecný teoriemi o lepším přerozdělování. Odtud je již jen krůček k tomu, aby vše bylo sváděno na bohaté (mám na mysli ty, kteří vytvářejí své zisky díky svým schopnostem, znalostem, pracovitostí a nápadům – je jich v této zemi více, než myslíme). A také aby byl postupně znovu nastolen třídní boj. Ono se totiž od lidí, kteří se opět derou k moci, stejně nic jiného očekávat nedá. Stále si o tom vyprávějí, stále o tom čtou ve svém tisku. Pouze uznávají, že formy třídního boje nebudou stejné. Ano, modernější.

A my? Místo toho, abychom lidem vysvětlovali, že i jejich povinností je spolupodílet se na vytváření materiálních a kulturních statků, hledáme viníky tam, kde nejsou. Namísto toho, abychom vytvářeli podmínky pro to, aby se občané v hojném počtu mohli na tomto podílet. Takže se vlastně zbavujeme spojenců a naháníme občany do tábora protivného. Už někdo někde napsal, že rostoucí síla bolševiků není v jejich schopnostech, ale v našich neschopnostech. O tom by nám mohl vyprávět Kerenskij. Nebo Beneš.

V neposlední řadě ve "vysoké politice" funguje neuvěřitelným způsobem psychická bariéra strachu. Ledva se jednotlivec či skupina doberou jistého postu, vystřídá prvotní euforii strach. Strach z toho, že bych již nemusel být zvolen. Strach z toho, že ani můj stranický kolega, s nímž si jdeme na ruku, by nemusel být zvolen. Strach z toho, že by strana, za kterou jsme úspěšně bodovali, mohla přijít o voličské preference.

A tak se začínáme podbízet a slibovat. Zapomínáme na nepopulární věci a omíláme ty populární, jako by oním omíláním byly blíže k realizaci. Výsledkem všeho je, že na konci volebních období se nedá původní program volebního subjektu (strany) konkrétně vyhodnotit, protože výčet "úspěchů" je na hony vzdálen původním záměrům. Říká se tomu také nekoncepčnost. Všichni bojují proti něčemu nebo proti někomu. To ale nemůže být program, bojovat proti něčemu, co jsem sám pomáhal přivést na svět.

Kdyby si dal někdo tu práci a spočítal skutečný stav zahraničních dělníků, včetně těch, kteří zde pracují ilegálně, zjistil by, že ono číslo odpovídá přibližně počtu nezaměstnaných v této zemi. Bylo by nesmyslem lobbovat za to, aby zahraniční pracovníci odešli, protože většina našich nezaměstnaných by na jejich místa nenastoupila. Mnozí by si totiž snížili životní úroveň.

Musíme si zcela otevřeně říci, že zde vždy budou lidé, jejichž ekonomická situace je více než zlá. Byli zde i v minulém režimu. Tento problém se nedá vyřešit paušálně, ale pouze individuelním přístupem, což stát bohužel neumí. Konec konců, ani nechce umět. Své k tomu napsal skvělý americký sociolog Charles Murray (o němž na NP podrobně referoval 15. dubna pan Petr Hampl, a z jehož článku jsem si dovolil vypůjčit drobné části textu), který dokázal, že přebujelé sociální programy vzaly rodinám z nižších tříd šanci vést šťastný život. Ten řekl naprostou pravdu, že každý sociální program předpokládá určitou úroveň příjemců. Také určitou morálku od poskytovatelů, ale i od příjemců. A tak u nás dnes živíme díky většině nesmyslně a diletantsky postavených sociálních programů nikoli jejich příjemce, ale především majitele hazardních heren, exekutory a v poslední době také majitele smrdutých nocleháren. A když se nám něco nedaří, nejprve to frázovitě a neurčitě pojmenujeme a poté vytvoříme úřad. A tak vznikne pro jinak rozumný pojem sociální začleňování hned agentura. Která by měla vyřešit něco, co se nepodařilo dořešit po staletí.

V návaznosti na výše uvedené je třeba si říci, že žádný plošný či paušální sociální program nic nevyřeší. Ze sociální podpory a bydlení nejvíce těží ti " podnikatelé", kteří skupovali barabizny a ve špíně a v nepořádku v nich ubytovávají potřebné. A stát jim na toto evidentní vykořisťování člověka člověkem bohužel přispívá. Přitom řešení je známé a vyzkoušené. Sociální programy jsou efektivní pouze tehdy, když jejich realizací na místní úrovni tak respektují skutečné potřeby komunity. A to neumí úřady, ale umí to neziskové organizace. Uměli by to i asistenti těchto neziskových organizací, které by platil stát. Jenže to stát nepřipustí, protože by neměl stav věcí "pod kontrolou". A tak se vyhazují peníze do vzduchu. Pod kontrolou.

Všimli jste si někdy, co vše se dostává do sběren odpadových surovin? Rozřezané bagry či lokomotivy, demontované plechové haly a jiné technologické celky. Kdo to asi dělá, kdo to vůbec umí? Nedávno proběhla tiskem zpráva o zlodějích, kteří tři měsíce dostávali 170 metrů měděného kabelu z podzemí. Museli vykopat metr hluboký kanál, dlouhý 170 m, aby mohli kabel ukrást. Na místě kabel zbavili izolace a prodali za 100 000 Kč. Tytéž peníze by si mohli vydělat legálním kopáním kanálů. Proč asi k těmto akcím dochází? Ti lidé sice kradou, ale vydávají značné množství energie i umu. Není zde něco v nepořádku i jinak? V úterý vyšla agenturní zpráva (Novinky.cz), že " stát jen přihlíží, jak ve sběrnách mizí kabely, poklopy a jiné, s tím, je proti tomu bezmocný". Větší nesmysl si snad nemohl nikdo vymyslet. Stát v tomto případě není bezmocný, ale je líný a nenápaditý.

Pamatujete na Alfreda P. Doolittla? Toho svérázného popeláře z muzikálu My Fair Lady? Na jeho úžasnou řeč, v níž vysvětluje, že získáním nechtěného dědictví se stal někým jiným, než byl? Že musel převzít, jak říkal, morálku středních vrstev, která mu nevyhovovala? Nic nového pod sluncem, pouze podáno poetičtěji.

Zmíněný již americký sociolog Charles Murray měl svého času přednášku o lidském štěstí (On hapiness of people). Uvedl v ní čtyři podmínky potřebné k tomu, aby se rodina mohla cítit šťastná. Smysluplná práce, soudržná rodina, dobří přátelé nebo vstřícná sousedská komunita a náboženství (případně víra v něco pozitivního). K tomu, abychom mohli takto smysluplně žít, potřebujeme samozřejmě jisté hmotné zabezpečení. Avšak žádný sociální program nemůže nahradit jednu z těchto čtyř podmínek. On je spíše ničí. Když stát tlačí na to, aby se tak stalo, značně ubližuje těm, za jejichž zachránce se vydává.

V příštím roce dojde jistě k výměně garnitur ve vedení tohoto státu. Podstata našich problémů zůstane bohužel stejná. Pouze se trochu více zadlužíme a rodiny dostanou možná zdarma nějaké pastelky. Nic více, nic méně. Kdyby nás zkoumal v této době nějaký pozorovatel z Alfa Centauri, domníval by se zcela nepochybně, že jediným naším problémem je kádrové obsazení jistého ústavu. Alespoň to tak může z dálky vypadat. To by tak nevadilo, protože Alfa Centauri je od nás vesmírně daleko. Horší je, že takto uvažují i lidé, kteří mají k problému vesmírně blízko. V roce 1940 napsal Isaac Asimov sci-fi povídku Homo Sol. Popisuje v ní, jak první mise lidstva přistála právě na této planetě, díky čemuž jsme byli posléze přijati za členy galaktické federace. Přitom nám by stačilo, kdybychom se stali součástí toho lepšího, co v Evropě a ve světě stále latentně existuje. Jenže tomu se vzdalujeme rychlostí přímo vesmírnou. Ovšem na dráze kružnice, umístěné navíc v koutě.

Minulou sobotu vyšel v Lidových novinách obsáhlý článek o dnes devadesátiletém muži jménem Lee Kuan Yew. Jemu od roku 1959 vděčí Singapur za to, že je dnes ekonomickou a kulturní velmocí, která v mnohém předčí USA, Švýcarsko nebo Británii. Premiant právnických studií v Cambridgi zajistil občanům tohoto krásného ostrova během svých vlád (7x vyhrál volby) neuvěřitelný blahobyt a vládu práva. Je to dlouhý článek a je otázkou, kolik z našich občanů (o politicích nemluvě) si ho celý přečetlo a pouvažovalo nad ním. Lee Kuan například říká:

"Lidé si nejsou rovni. Nikdy nebudou. A já nejsem Bůh, abych to změnil. Můžu jim leda dát k dispozici dobré školy, ať se snaží."

Mimo jiné také tento obdivuhodný muž říká, že vláda má poskytnout rámec pro naplňování potřeb lidí a dát každému příležitost, aby ze sebe mohl vydat to nejlepší. Singapur je řízen tak trochu jako firma. Ne nadarmo přejal systém výběru kádrů od společnosti Shell. Nejlepší pro vládu je jmenovat nejnadanější osobu do té nejobtížnější funkce. Schopným a obětavým ministrům náleží odpovídající plat.

Společnost funguje nelépe tehdy, když každý chce být "junzi" – ušlechtilým člověkem, gentlemanem, tedy tím, kdo nechce žít jako parazit, nechce činit zlo druhým, chce dobro, je dobrým občanem a přítelem, chová úctu ke svým rodičům a je své ženě věrný.

Jako školák byl také bit za pozdní příchody do školy. "Nechápu, co mají západní pedagogové proti tělesným trestům," říká, "nijak mi to neuškodilo."

A koho uznává ze světových osobností?

Ve své starší autobiografii ocenil Margaret Thatcherovou, nedávno vyzdvihl další tři vůdce: de Gaulla a Churchilla, kteří prokázali odvahu a ani po porážkách se nevzdávali. Třetím a vlastně největším politikem posledních let je pro něj čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching.

Po Maově smrti zachránil nejlidnatější zemi před celkovým kolapsem, dokázal přesvědčit starou gardu komunistů k obratu ke kapitalismu, svými reformami vyprostil stamiliony Číňanů z chudoby a po stovkách let jim konečně dal realistickou naději a zdravé sebevědomí.

Po setkání s Michailem Gorbačovem o něm Lee Kuan Yew řekl: "Skočil do hlubokého bazénu, aniž by se naučil plavat."

Pokud se někomu názory tohoto moudrého muže nezamlouvají, je to jeho právo. Shodou okolností Margaret Thatcherová řekla, že "četla každou jeho řeč a nikdy se nemýlil". A pro levičáky snad vyjádření Tonyho Blaira, který tvrdí, že jde o "nejbystřejšího vůdce, kterého kdy potkal". Henry Kissinger tvrdí, že "žádný světový vůdce ho nenaučil víc".

Takže co z toho? Inu, třeba se jednou stane, že některý náš předseda vlády, ministr či poslanec nebo senátor, doprovodí svůj návrh zákona či jiného opatření s odkazem na to, že něco podobného již prosadil Lee Kuan Yew. Obávám se, že něco takového nám bohužel nehrozí. Avšak ani to není důvod k pesimismu - proto o tom všem píšeme.