Jak je možné, že konec studené války a začátek poststudenoválečného období nevedl české disidenty k politicko-filozofické reflexi?
Přelom epoch – konec druhé světové války a zánik nacismu a začátek studené války a přetrvávání komunismu – vedl mnohé autory k hluboké a originální reflexi totalitarismu. Česká reflexe toho, co tady bylo do listopadu 1989 – až na jednu výjimku – chybí.

Bude-li u nás čtena nejnovější kniha anglického filozofa a farmáře Rogera Scrutona, lyrický román Notes from Underground , vzbudí nejen literární, ale jsem přesvědčen, že i politickou senzaci. Z větší části se odehrává v Praze za komunismu v polovině 80. let 20. století (pouze část ve Washingtonu o 15 až 20 let později) a je o lásce, nostalgii, tehdejším disentu, lidské důstojnosti a hledání posvátna i smyslu v lidském životě, o náboženské víře, zradě a zklamání.

Scruton je více než způsobilý takový román napsat; v letech 1979–1989 pomáhal československému disentu prostřednictvím Nadace Jana Husa (zasílání literatury disidentům, organizování přednášek západních profesorů na bytových seminářích – tzv. „podzemní univerzitě“); a v letech 1979–1985 Československo navštěvoval. Pak ho zatkla StB a vyhostila bez možnosti návratu. Vrátil se až v roce 1990 a na své první veřejné přednášce (v Brně) navrhl zákaz KSČ.

Nechci se věnovat primárně jeho knížce, nýbrž se od několika citací z ní odrazím k tématu jinému: Proč čeští exdisidenti, kteří měli tak úžasné zkušenosti s totalitarismem a tak velký intelektuální potenciál, nevyprodukovali – s jednou či dvěma výjimkami – originální politicko-filozofickou reflexi toho, co u nás bylo do listopadu 1989?

Bez odezvy

Za historicky obdobné situace – pád hitlerovského nacismu a zároveň přetrvávání stalinského komunismu, který byl nemenší existenciální hrozbou přežití svobodné společnosti – se totiž objevila (převážně od poloviny 40. do poloviny 50. let) filozoficky zajímavá a relevantní reflexe různých autorů, evropských i amerických, onoho strašného fenoménu totalitarismu: co byl, jak k němu došlo, co znamená, co od něj očekávat. Stačí alespoň parciální výčet, abychom viděli, o jak potentní a relevantní filozofickou reflexi se jednalo:

Arthur Koestler: Tma o polednách (1940), Friedrich Hayek: Cesta k nevolnictví (1944), Karl Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé (1945), Richard Weaver: Ideje mají následky (1948), Hannah Arendtová: Původ totalitarismu (1951), Whittaker Chambers:Svědek (1952), Eric Voegelin: Nová věda o politice (1952), Leo Strauss: Přirozené právo a dějiny (1953), Raymond Aron: Opium intelektuálů (1955), Carl Friedrich a Zbigniew Brzeziński: Totalitní diktatura a autokracie (1956).

Přišli i další autoři a i někteří ze zmíněných své myšlenky později rozvinuli v dílech jiných. Rovněž platí, že některé jejich reflexe jsou nekompatibilní, že nemusíme nutně s každým z nich souhlasit plně, ale zároveň nelze popřít, že reflexe totalitarismu byla u všech mocná a pronikavá. A zajisté – některé byly více filozofické, jiné více politologické, další literární a jedna mystická. Ať tak či onak, přelom epoch – konec druhé světové války a zánik nacismu a začátek studené války a přetrvávání komunismu – je vedl k hluboké a originální reflexi totalitarismu.

Jak je možné, že přelom konce studené války a začátku poststudenoválečného období nevedl české disidenty kromě jednoho k podobné reflexi o tom, co nás to praštilo mezi oči, jak se to stalo a co to znamená? Na disidenty se omezuji záměrně, neboť právě oni k tomu byli způsobilí – přemýšleli o daném fenoménu a na vlastní kůže jej zažili. (Od normalizačních kádrů, kolaborantů s režimem či „šedou zónou“ žádnou reflexi totalitarismu nečekám.)

Kdo byl ten český myslitel, který originální reflexi totalitarismu zformuloval? Vlastně byli dva, ale Rio Preisner (1925-2007) byl po roce 1968 v emigraci, tudíž ho nelze považovat za domácího disidenta. Byl jím Vladimír Čermák (1929-2004), v letech 1993 až 2003 soudce Ústavního soudu, a učinil tak v pětisvazkové Otázce demokracie , v díle plně srovnatelném s těmi od těch zahraničních autorů z poloviny 20. století.

Proč jich nebylo více?

Možná to bude pro někoho paradoxní, ale domnívám se, že nejlepší odpověď na otázku, proč jich nebylo více, nám dává Roger Scruton ve svém posledním románu. Odcituji nejprve několik pasáží, které mi pomůžou odpověď zformulovat.

– Na jednom disidentském semináři byl americký host, prof. Gunther, z New Yorku. „Říkal, že jeho země není takovou baštou individuální svobody, jak si tito utiskovaní totalitou myslí. V USA sílí konsenzus, že práva mají chránit skupiny, jak píšou liberálové John Rawls a Ronald Dworkin. Mluvil o právech žen, homosexuálů, menšin. Varoval před zkorumpovanými a konzervativními idejemi svobody. Zmiňoval Richarda Rortyho a jeho teorii pravdy: pravdivé je to, co je užitečné pro skupinu. Pravda znamená moc, jak tvrdili Nietzsche a Foucault.“

– (Hlavnímu hrdinovi) Janovi to připadalo jako komunistická doktrína; v duchu si říkal: „Na čí straně vlastně je?“

– Gunther pokračoval, že pokud jde o „právo na potrat“, komunistické Československo je na tom lépe než USA. Ženy jsou utiskovanou třídou, žena je obětí těhotenství, utiskovaná patriarchálními strukturami. Jan v tom slyšel newspeak. A Gunther zakončil: jakkoli Češi trpí nespravedlivým omezením svých práv, stejně tak trpí i ženy v Americe.

- (Hlavní hrdinka) Betka na Gunthera reagovala zuřivě: “Když toto říkáte svým studentům v Americe, donášejí na vás policii? Je váš život v ohrožení?“

– (Mystický kněz) otec Pavel: „Gunther je slušný člověk, ale jeho filozofie, jež považuje vše v životě za vhodné k vyjednávání, za směnitelné, dokonce život samotný – to je filozofie Mefistofela.“

Střih k Listopadu a novým poměrům:

– Bylo období Gorbačovovy perestrojky… Padla berlínská zeď, v Praze jedno bývalé agitační středisko KSČ nyní hostilo pobočku Občanského fóra. Komunistické symboly by nahrazeny plakáty Johna Lennona, Michaela Jacksona a svaté Anežky české… Pokročili jsme od kýče se zuby ke kýči bezzubému. A tam Jan viděl řečnit někoho, kdo vypadal jako otec Pavel a řečnil o potřebě nové politiky, anti-politiky, jež nás všechny osvobodí. Klišé a fráze jako u Gunthera, daleko vzdáleny mysticismu otce Pavla. Jan si říkal, že to snad ani nemohl být on.

– Určitě potěšilo důstojníka (StB) Macháčka, že náš nový prezident vděčil za svou pozici svým knihám – některým z nich napsaných ve vězení, v němž byl za to, co rovněž napsal. Ale nyní nastala realita a proti ní byly knihy bezradné… Praha se stala moderním městem. Fast foody, pornoshopy, cestovní agentury a multinárodní řetězce stimulovaly naše nové zkušenosti a zároveň zajistily, že žádná zkušenost už nikdy nebude úplně nová… Otroci byli osvobozeni a stali se z nich blbci. Pop-music hučela v každém baru, kde jsme si ne tak dávno šeptali o Kafkovi a Rilkem, o Mahlerovi a Schoenbergovi, o Musilovi a Rothovi a „světu včerejška“, jehož odchodu Stefan Zweig tak jímavě litoval.

– Někteří bývalí disidenti v byznysu, někteří zatrpklí, jiní v politice. Praha se stala replikou Disneylandu.

A nyní střih o patnáct, dvacet let později do Washingtonu:

– Jan, sardonický český intelektuál, uprostřed americké univerzity: „Američtí studenti s jasnými úsměvy jako z reklamy na zubní pastu, kteří platí 120 tisíc dolarů katedře ‚mezinárodních vztahů‘ za to, že je učí číst zprávy a mediální svodky. Jak mám těmto mladým lidem vysvětlit, že byly doby, kdy knihy byly stejně důležité jako život… bylo zločinem je vlastnit a ještě větším je rozšiřovat, a my jsme na ně shlíželi jako na posvátné? Jak jim vysvětlit, že věta vybraná ze světa smrtelných událostí a definitivně zformovaná na stránce, je s to proniknout srdcem jako šíp a může být stejně významná jako záblesk lásky či manželský slib?“

– Vedoucí katedry – samozřejmě levicový liberál, neboť jen levicoví liberálové se mohou dostat na vrchol akademické pyramidy v Americe. To neznamená, že by zastával nějakou liberální filozofii. Nezastává filozofii vůbec žádnou. Jana slušně a zdvořile, pln úsměvů, propustil: „… Svědků konce komunismu už není zapotřebí.“

Intelektuální rezignace

Co jsou tedy příčiny toho, že čeští disidenti kromě Čermáka (a Preisnera) nevyprodukovali po pádu komunismu svou vlastní originální reflexi totalitarismu? Jednou z nich je: „někteří v byznysu, někteří zatrpklí, jiní v politice“. Ti první a třetí neměli čas, ti druzí vůli.

Ale to nebyla příčina jediná. Scruton ukazuje plochost a prázdnotu západního levicového liberalismu (prof. Gunther či vedoucí katedry) a nadřazenost úvah a diskusí disidentů za komunismu nad ním: „… byly doby, kdy knihy byly stejně důležité jako život… bylo zločinem je vlastnit a ještě větším je rozšiřovat, a my jsme na ně shlíželi jako na posvátné… věta vybraná ze světa smrtelných událostí a definitivně zformovaná na stránce, je s to proniknout srdcem jako šíp a může být stejně významná jako záblesk lásky či manželský slib.“

A tady je příčina mnohem horší, než jen zklamání z nových poměrů či nedostatek času: intelektuální rezignace na přemýšlení, abdikace rozumových schopností a odpovědnosti. Místo poctivého přemýšlení o politických otázkách mnozí jednoduše bezmyšlenkovitě převzali západní soudobou konvenční moudrost, která byla a je levicově-liberální. Jako by si říkali: „Pokud tak myslí a přemýšlejí na demokratickém Západě, tak to určitě musí být pravda, není-liž pravda?“ Ani náznak možnosti, že my, Středoevropané, díky své nedávné zkušenosti můžeme mít hlubší pochopení politické reality, než je konsenzus na od roku 1945 demokratickém Západě.

Mimochodem, toto není jen přesvědčení moje, ale zastává ho i polský (politický) filozof a poslanec Evropského parlamentu Ryszard Legutko. Rozčiluje ho, jak jeho někteří kolegové otrocky kopírují západní myšlení a rezignují na vlastní přemýšlení a zohlednění v něm naší totalitní zkušenosti.

Je mimo moje chápání, jak někdo se zkušeností komunismu u nás a se znalostí politické filozofie, včetně takových jejích obrů, jako byli Platón, Aristotelés, Machiavelli či Hegel (abych uvedl alespoň čtyři, z nichž na dva a půl mám názor velice negativní), může považovat za vyústění veškeré politické moudrosti takové trpaslíky, jako byli Dworkin, Rawls a Rorty.

To už nelze než respektovat jednoho z těch filozofů, kteří reflektovali totalitarismus v polovině 20. století, a kterého jsem v onom výčtu nezmínil. Byl jím James Burnham, v 30. letech přední americký ideolog trockismu a po válce přední antikomunistický geopolitický stratég. O své zkušenosti psal: „Když už jsem poznal něco z gigantické filosofie bolševismu, věděl jsem, že se už nikdy neuspokojím s trpasličími ideologiemi levicového liberalismu, sociální demokracie, návratu k laissez-faire, anebo obráceného bolševismu zvaného fašismus… začal jsem plněji chápat, což jsem už dlouho pociťoval: pouze odvržením všech ideologií můžeme začít vidět svět a člověka.“ (Předmluva z roku 1963 k jeho knize z roku 1943 Machiavelliáni: obránci svobody .)

A to je ono, to je ten hlavní důvod, proč po listopadu 1989 mnozí rezignovali na českou originální politicko-filozofickou reflexi totalitarismu: proto, že otrocky, reflexivně, bezmyšlenkovitě převzali konvenční moudrost tehdejšího a dnešního Západu, která je levicově-liberální a pro kterou „svědků konce komunismu už není zapotřebí.“

Vskutku, není. Jsme pro ni anachronismem.

LN, 15.11.2014

Autor je ředitel Občanského institutu