Útoky na víru jsou nepřípustné!

Snad žádná zpráva mne v poslední době nepotěšila tolik jako rozsudek v kauze členek ruské feministické hudební skupiny s názvem, který se stydím vůbec uvést. Už samotné jméno, jež by z logiky věci mělo co nejpřesněji uchopovat danou skutečnost, nemálo vypovídá o těchto jedincích, kteří se nezdráhají znesvětit posvátné místo své vlasti oplzlou modernistickou "modlitbou". Snad už člověka ani nepřekvapí fotografie jedné z členek skupiny Tolokonnikovové, na které je – ač těhotná – v situaci, již se zde neodvažuji blíže reprodukovat. Nehodlám v tomto krátkém článku líčit vývoj kauzy, v níž hrají tyto nešťastnice hlavní roli, nechci ani zjišťovat motivaci jejich zvrhlého jednání, za což mohu být mnohými obviněn z úzkoprsosti, a text, jenž právě čtete, usvědčován z mělkosti a apriorní zaujatosti. Cítím však k takovým soudům čirou lhostejnost, neboť cílem mi není snad nic než poukaz na jednu věc.

Nutno si uvědomit, že výstup, který pět členek skupiny s oním nechutným názvem předvedlo, se odehrál v samotném srdci ruského pravoslaví, v chrámu Krista Spasitele. Kladu si proto otázku, jak vůbec mohou tvrdit, že neměly v úmyslu urazit náboženské cítění věřících. I pokud by skutečně svou performanci jako útok na náboženské cítění a duchovní podstatu státu samu – jak čteme v rozsudku soudkyně Syrovové – nekoncipovaly, ke skutku došlo a to je určující. Ostatně nepředpokládám, že by si důsledků svého činu tyto "intelektuálky" – jak je západní média, chtějíce poukázat na to, že snad putinovský režim perzekvuje inteligenci, označují – nebyly vědomy; doplňme jen pro zajímavost, že jedna z nich, již výše zmíněná Tolokonnikovová, je studentkou filosofie na Lomonosovově univerzitě v Moskvě a spolupracuje se skupinou Vojna, jejímž členem je též její manžel.

Někteří členové Vojny, která se profiluje jakožto organizace koketující s anarchismem a socialismem a jež si vytkla za cíl boj proti pravicové reakci (co jen takové výrazivo připomíná?), jsou v současnosti zadržováni policií za výtržnosti, jichž se dopustili během protiputinovských protestů. Vpředvečer volby ruského prezidenta, jímž se tehdy stal D. Medvěděv, rovněž zorganizovali protestní akci v moskevském přírodovědeckém muzeu, během níž v těchto prostorách provozovali sex (a to včetně těhotné Tolokonnikovové). S čistým svědomím mohu říci, že už za zde zmíněné by si dvouletý trest zasloužili. Skupině Vojna není cizí ani gay-agenda, což spolu s faktem, že se jedna z těch, které v únoru poskvrnily chrám Krista Spasitele, a sice Aljochinová, angažovala v hnutí Greenpeace, odhaluje ideologické pozadí jejich myšlení a konání.

Ukazuje se, jak je těmto pokrokářům cizí, ba odporné pravoslaví, jež představuje neoddělitelnou část ruské duše, ruské tradice a historie, jakých amorálností jsou schopni ve svém boji za něco, co je protipřirozené. Nelze než souhlasit s výrokem soudu, který konstatoval, že šlo o narušení veřejného pořádku motivované náboženskou nenávistí, ježto ten, komu je víra vlastní, by se něčeho takového nedopustil, a pokud ano, uznal by záhy svou hlubokou vinu, což souzené – a po zásluze odsouzené – rezolutně odmítly. Jen cítím příliš mnoho optimismu z přesvědčení, že pouze a jen vězení dokáže napravit antisociální sklony těchto žen. Mám jisté obavy, že ani to jejich duši nezmění a že mohou utržit ještě další rány vlivem prostředí, v němž budou následující dva roky trávit svůj čas. Avšak jak rád bych se nyní mýlil!

Naplňuje mne smutkem to, jak na podporu odsouzených vystupuje svět. Podpora ze strany pokrokářské Evropské unie mě nepřekvapuje; v případě mnoha nepravoslavných křesťanů však ano. Jak snadno přijímají interpretace od médií, která jsou na hony vzdálena jakékoli morálce a náboženství, jak snadno přispěchají s odsudkem Putinova Ruska! Cožpak je protikřesťanská kampaň v západních zemích úspěšná natolik, že už ani sami věřící nechápou, oč v tomto případě jde? Nekráčí totiž o nic míň než o znesvěcení posvátného místa – ně něž má církev plné právo a jako taková určuje pravidla, podle kterých "se hraje" –, o útok na jeden z pilířů (ruské) společnosti, o součást zběsilého tažení proti "starému" světu, světu našich vlastních předků.

Proto mi na závěr nezbývá než ocenit skutečnost, že většina ruského národa dosud nezradila sebe sama, svou vlastní identitu, svou duši a že má dostatek sil vypořádat se s těmi, kteří usilují o opak!

Zemanek.webnode.cz