Starší syn se mě párkrát ptal, proč Rusům říkám Rusáci a proč je nemám rád. Historický výklad mu zjevně nestačil - vytušil, že v tom je ještě něco dalšího, emočně zabarveného a nesmiřitelného. Jenže jak dítěti popsat onen tak těžko definovatelný iracionální, pudový strach z východu, z bezbřehých pustin širé Rusi, které vtáhnou a pohltí každého důvěřivce, z byzantské rozbředlosti a kozácké surovosti, z pravoslavné mystiky i placatých čepic maršálů, z betonové strohosti sovětských paláců a mramorem obložených stanic metra, z uhohých zablácených vesniček, skomírajících na periferiích rezivějících industriálních molochů i za humny pompézně nevkusných sídel zbohatlíků, z fatalismu a melancholie vodkou nasáklé ruské duše, z revolveru u hlavy… Jak popsat instinkt, který sám nikdy nepoznal, pud sebezáchovy, který mne přivádí k beznaději, kdykoli vidím české politiky lokajsky se lísající k bývalému pánu.

A tak jsem mu vždy odpověděl něco jako "to nemůžeš pochopit" a raději se nesnažil vysvětlovat mu nevysvětlitelné; vlastně jsem byl rád, že startuje do života nezatížen předsudky. Ale přesto jsem doufal, že averzi mé generace vůči všemu ruskému časem pochopí. A vida - onu chvíli porozumění otcově nevraživosti nečekaně nabídlo sobotní odpoledne.

Po obědě jsme si s rodinou udělali první jarní výlet - cílem byl Karlštejn (vím, poněkud banální cíl, ale děti o to stály). Bylo krásně, první podléšky se modraly na svazích nad Budňanským potokem, lehký větérek nás osvěžoval. Když jsme vystoupali příjemně propoceni na hradní nádvoří před kasu, do začátku další prohlídky zbývala ještě půlhodina, vhodná tak nanejvýš k chytání sluníčka a vyhlížení z hradeb na okolní kopce. A v tom přišli: Rusáci. Naráz bylo po idylce - v pokřikující bandě se tvářili, že jim patří svět, či minimálně Karlštejn, nabubřele ignorujíce ostatní návštěvníky se chovali, jako by tu byli nejen doma, ale i pány. Vzpomněl jsem si na minulou návštěvu téže památky o tři roky dříve, kdy jsme se právě kvůli nesnesitelné přítomnosti podobné tlupy otočili ještě před koupí vstupenek.

Chvíli jsme je pozorovali a poslouchali. Nebyly to žádné báryšni v kožiších a mužici v beranicích, vypadali movitě, většina z nich byli mladí lidé, odění dle lifestylových magazínů - ale co naplat, měli to v ksichtech: tu samou povýšenost jako regulovčíci na středočeských křižovatkách během pravidelných pátečních přesunů okupační armády za mého dětství (pátečních proto, aby je dobře viděly všechny rodinky směřující na chaty a chalupy), chovali se tak, vyzařovalo to z nich - prostě Rusáci. "Otkuda vy," uslyšel jsem zahalekat starší objemnou dámu na juvenilní účastníky zájezdu, " my prijechali iz Leningráda," Takže Leningrad - moje maturitní otázka -, žádný Sankt-Petěrburg či Petrohrad, prostě nafurt Leningrad.

"Už tě chápu, tati," řekl najednou kluk a já tudíž přeslechl, odkud že ona mládež je. Vlastní zkušenost je nad veškeré vysvětlování, kvitoval jsem s povděkem synův postřeh a vydali jsme se k bráně, kde se právě objevila průvodkyně.

Až na tuhle poučnou epizodu výlet nepokazilo nic - prohlídky hradu se naštěstí hosté z Východu nezúčastnili; v podvečer jsme ještě stihli zajít na Malou Ameriku a za setmění dorazili k autu. Večer jsem pustil zprávy a v reportáži z krymské hranice uviděl stejné typy jako před pár hodinami na karlštejnském nádvoří, ovšem se samopaly v rukou a vykládající do kamery, že jen chrání civilní obyvatelstvo před fašisty a teroristy.

A tak jsem si řekl - když už se k ukrajinským událostem vyjadřuje úplně každý -, že se přidám i já. Třeba bude názor člověka, který nemá jinou kvalifikaci, než že nesnáší Rusáky, někomu blízký.

Nadzvedávají mě ze židle hlubokomyslná prohlášení různých publicistů, že historicky vlastně Ukrajina patří Rusům - patrně na věčné časy a nikdy jinak -, a že se tudíž do toho nikdo - a ze všeho nejméně dekadentní Západ - nemá co míchat. Padá na mě pocit marnosti, čtu-li úvahy všech těch krasoduchů, lajících revoltujícím Ukrajincům do banderovců a ukrajinských nacionalistů a teroristů a - ještě hůře (nálepka ze všech nejohavnější) - do pravdoláskařů; umírněnější autoři pak s intelektuálským nadhledem alespoň glosují, že nic není černobílé a podívejte se, jak dopadlo arabské jaro, a že s kriminálními živly se v Kyjevě mělo včas zatočit, lze se dočíst o samozvancích a rozvracečích…

Jistě: nic není černobílé. Ale přesto jsme čas od času stavěni do situací, kdy nelze být uprostřed či nad věcí, kdy člověk může být chtě nechtě pouze na jedné straně, byť by si dotyčného za spojence patrně sám nevybral, nebýt okolností. Dění na Ukrajině k takovým situacím patří. Samozřejmě: rebelové nejsou svatoušci a policajti nejsou esesáci. Můžeme si o Ukrajincích myslet, co chceme - že jsou to vlastně poloviční Rusové, gastarbeitři a bůhvíco ještě, ovšem opravdu podstatná je v tuto chvíli pouze jedna věc: jsou to oni, kdo stojí mezi námi a ruskou dobyvačností, která opět je (a vlastně nikdy nepřestala) být při chuti.

Naopak černobílé vidění světa předvádějí ti, kteří stavějí ukrajinské vlastenectví po bok Třetí říši. Je pro ně zřejmě těžko akceptovatelné, že po napadení Sovětského svazu Německem Ukrajinci zprvu (a velmi krátce) - stejně jako Finové - vnímali hitlerovská vojska jako osvoboditele. Ale co je na tom nepochopitelného, uvědomíme-li si, že nedlouho předtím během Stalinem uměle vyvolaného hladomoru zahynuly miliony Ukrajinců, žijících paradoxně v obilnici Evropy?

Českou představu o pojmech ukrajinský nacionalista a banderovec utvářela domácí kinematografie: film dle scénáře Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno nás poučil, že mít nálepku ukrajinského nacionalisty je něco jako tykat si s ďáblem, a zazní-li slovo banderovec, každý si vybaví sadistické návštěvníky beskydského statku Juraje Barana ve Vláčilově thrilleru Stíny horkého léta. Kdo byl ve skutečnosti Stepan Bandera, nechť si každý přečte, ale označovat za fašistu radikálního vlastence, jenž strávil většinu války v koncentračním táboře Sachsenhausen, je dosti zavádějící. Jenže nazývat fašistou každého, kdo nesouhlasí s Moskvou, je Rusům vlastní; však také fašouna Banderu v exilu v roce 1959 otrávila KGB kyanidem.

Jak snadno se jen veřejnost nechala oblafnout přátelským duchem zimní olympiády v subtropickém Soči, jež byla ve skutečnosti megalomanskou přehlídkou ruského ega a majstrštykem ruské propagandy! Zatímco se média předháněla ve vyzdvihování všech nej, z nichž nejdražší bylo nejskloňovanějším superlativem, Rusové již chrastili municí popírajíce samu olympijskou myšlenku, totiž že v době her se skládají zbraně. Bylo by pošetilé podivovat se tomu: pořádání her k oblbnutí plebsu zavedli už římští imperátoři a pěknou variaci předvedli i Hitler s Goebbelsem.

Takže Ruská armáda bude bránit obyvatelstvo Krymu před ukrajinskými ultranacionalisty, pravil ruský prezident. Až do roztrhání těla, dodal by Švejk. Dám krk za to, že krymským Rusům nikdo nezkřivil, ani se nechystal zkřivit vlásek, že jsou jen zpovykaní a zblblí Putinem, jako byli Sudeťáci Hitlerem. Heim ins Reich! Domů do náruče širé matičky Rusi!

Je evidentní, že ani Evropa ani Amerika vojensky Ukrajině nepomohou a že by taková pomoc byla z geopolitického hlediska nezodpovědná. Že nám Krym za to nestojí a Ukrajinci také ne. Chamberlain by jistě souhlasil. Padnou silná slova, zavedou se sankce - naoko, protože ruský plyn a ruskou ropu potřebujeme.

Je evidentní, že Krymem to nekončí, ale začíná. Je to jen takový předkrm a bestie má hlad.