Aniž si to nahlas připouštíme, stáváme se rukojmími fotbalové sběře. Stádní zbožnění kopané a populárních klubů, dříve ventil přinášející uvolnění, je dnes společenskou hrozbou. Chráníme se před ní, nevodíme na fotbal děti, přesunujeme soudní síně na stadiony, ale stejně podléháme při přesunech „fanoušků“ - naposledy v sobotu, kdy baníkovec vypadl ze zvláštního vlaku cestou na Spartu.

Co na to stát? Stát hrozbu vnímá, ale chová se defenzivně. Snaží se minimalizovat škody. Zvláštní vlak nekončí na Wilsonově nádraží, ale až v Dejvicích blízko Sparty, jen aby odlákal „fanoušky“ od centra Prahy. Ve vagonech sedí policisté, jen aby byl dohled. Ale po sobotě stejně slyšíme samá kdyby. Kdyby byly modernější vagony, nedaly by se dveře otevřít. Kdyby směli „fanoušci“ ve vlaku kouřit, neštěstí by se nestalo. Kdyby tam sedělo více policistů, lépe by vše uhlídali.

Proboha, proč tolik péče o zpovykance, kteří se chtějí především poprat? Stát si vzal do své legislativní péče takové detaily, že zakazuje kouření na nádražích i nástupištích malých zastávek, ale na „fanoušky“ si netroufá. Korunu tomu nasadil mluvčí státních drah Petr Šťáhlavský: „Kdybychom striktně dodržovali zákon, mohli bychom vzbudit emoce fanoušků a mohlo by dojít až k eskalaci násilí.“ Tak to je opravdu gól: stát kapituluje před emocemi fanoušků. Bác ho.

I my, občané „nefanoušci“, daňoví plátci těch dozírajících policistů, bychom měli říci své kdyby. Mohlo by znít třebas takhle. Když už se stát snaží minimalizovat škody, co kdyby vozil „fanoušky“ v dobytčácích? Smůla je v tom, že dobytčáky máme zakódované jako symboly sociálního inženýrství, etnických čistek a genocid. Jenže to byly dobytčáky, které vozily lidi - v civilu lékaře, řemeslníky, intelektuály, obchodníky. V tom spočíval ten kontrast, který dodnes vnímáme jako memento.

V jakých vagonech ale máme vozit fanouškovskou sběř, která se neskrývá s ambicí řádně se porvat a zdemolovat, na co přijde? V pullmanech? Ani náhodou. Pěkně ve vagonech, které jsou stavěné na odolnost vůči hrubé síle. V dobytčácích, byť uzpůsobených roku 2008. Přiznejme si to konečně.

LN, 14.5.2008