28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Rozdělená země

1.7.2006

Temnou stránkou letošních sněmovních voleb (jež se promítla do předvolební kampaně, ale i povolebního vyjednávání) je sílící polarizace společnosti. Evidentně rozdílně volili lidé mladí a staří, vzdělaní více a méně, zaměstnanci a zaměstnavatelé. Co však bije do očí nejkřiklavěji, je odlišnost výsledků na Moravě a v Čechách.

O tom, že ČSSD je tradičně pevná v kramflecích na Ostravsku, střední Moravě či v uhelné výseči severních Čech, se ví dlouhá léta. Tentokrát ale šlo ostrý řez sledovat ještě zřetelněji, poněvadž s výjimkou vítězství v Ústeckém kraji, kde kandidátku vedl premiér Jiří Paroubek, si sociální demokracie odnesla vavříny výhradně z moravských regionů. Často na úkor lidovců a komunistů. Obě menší strany obvykle dokáží mobilizovat své voliče snáze v jiných typech voleb než do Poslanecké sněmovny.

Nejjednodušší vysvětlení levicového východu a pravicového západu se může opřít například o porovnání množství vysokoškoláků a osob se základním vzděláním v Čechách a na Moravě. Také se občas argumentuje různým chováním obyvatel sociálně strádajících oblastí a prosperujících částí země. Ovšem zde už narážíme na významný rozpor.

ČSSD získala největší důvěru v regionech s vysokou mírou lidí bez práce. Pravice se přitom spoléhala právě na to, že neúspěchy dosavadních vlád v boji s nezaměstnaností jí nahrnou do náruče voliče dříve levicové. Nestalo se. Z dalšího úhlu pohledu je totiž vidět, jak moc sociální demokracie problematickým krajům pomohla. Usazují se tam četní zahraniční investoři, zlepšuje se dopravní infrastruktura, finančně je podporován rozvoj odborného školství.

Platí to i opačně. Kdo čekal, že blahobytná Praha či idylické české regiony ocení pod taktovkou ČSSD skvěle fungující hospodářství, byl zklamán. Převážil názor, že by mohlo být ještě lépe. Zatímco chudí jsou vděční za postupné zvyšování životní úrovně, bohatí chtějí bohatnout více a rychleji. Sobectví zkrátka nevládne jen v mezilidských vztazích, ale i v územně-správní rovině. Solidarita a soudržnost v českých krajích bohužel příliš nevzkvétá.

Můžeme žertovat o politických, sociálních a třeba i částečně kulturních podmínkách hovořících pro rozdělení republiky na modré Čechy a oranžovou Moravu. S vážnější tváří by někdo mohl navrhnout oprášení diskusí o státoprávním uspořádání ČR, konkrétně o spolkovém modelu tří zemí (Prahy, Čech a Moravy), které by si žily svým vlastním rytmem a stylem, svými radostmi i strastmi.

Katastrofické scénáře pravděpodobně naplněny nebudou. Nic to ale nemění na skutečnosti, že si většina Moravanů může hlavy ukroutit nad otázkou, proč je zejména Praha tak odtržená od života za jejími zdmi a panuje v ní mamon. Rozčarování to bude srovnatelné s tím, které mi loni popsal jeden pravicový novinář. Při návštěvě Hané nebyl s to pochopit, čím Jiří Paroubek tolik nadchl chlapy v jedné ze zahradních restaurací, že by se byli ochotni za ministerského předsedu, toho tvrdého a přímého „řízka“, klidně i poprat.

Stálo by za zvýšené úsilí etnologů, etnografů, demografů či psychologů pátrat po pozadí odstředivého chování (možná i povah) Čechů a Moravanů. Aby však byla omezena nebo dokonce zastavena pokračující polarizace v rámci populace obývající tutéž republiku, je výzvou pro politiky, jejich odpovědnost, státotvornost a schopnost integrovat.

Právo 10.6.2006