21.5.2019 | Svátek má Monika


SPOLEČNOST: Rovnost, spravedlnost a struktura našeho světa

11.2.2019

Trvalo nějaký čas, než jsem pochopil, že… svoboda je důležitější než rovnost, že snaha uskutečnit rovnost ohrožuje svobodu a že neexistuje-li svoboda, neexistuje rovnost ani mezi nesvobodnými lidmi. (K.R. Popper, Věčné hledání)

Jak je možné, že témuž člověku vadí následující množina idejí a ideologií: multikulturalismus, genderové kvóty, boj proti genderovým stereotypům, podpora migrace, integrační projekt Evropské unie, popírání národní suverenity, politická korektnost, tolerance bez hranic, zmnožování lidských práv, marxismus, socialismus, nelimitovaný liberalismus. A někdo jiný tuto směs podporuje?

Co je zde společného? Jak to, že často někdo podporuje a druhý odmítá celou uvedenou množinu? Proč ne pouze část? Jsou v pozadí nějaké obecnější principy a ideje? Myslím, že nestačí říci, ten je konzervativní a ten je pokrokář. Jde totiž o termíny bez obsahu. Být pro změnu nebo proti ní pouze z důvodu, že jde o změnu? Ještě dnes mají termíny jako pokrok, reforma, revoluce pozitivní nálepku. Ale proč?

Podívejme se na následující tabulku:

tab1

Tabulka se týká podobných témat, jaká zmiňuji na začátku článku. Je chaotická, výběrová, neúplná, obsahuje nedefinované termíny, řešení zde může být zaměňováno za cíl. Nekvalitní anarchie. Která ale sleduje stále se vynořující atraktor (řečeno terminologií deterministického chaosu). A tím je snaha o odstraňování rozdílů. Rozmlžování struktury, přes kterou chápeme svět. Je tu tedy něco společného? Ve jménu čeho se toto děje? Řekl bych, že na nejhlubší úrovni jde o požadavek maximalizace rovnosti. Rovnost zde není chápána jako nástroj, který činí společnost např. ekonomicky efektivnější nebo politicky stabilnější. Jde o rovnici: rovnost rovná se spravedlnost. Rovnost je hodnota sama o sobě. Čím více rovnosti, tím lépe. Jsme svědky a účastníky další rovnostářské vlny v lidských dějinách? Řekl bych, že ano.

Současná rovnostářská revoluce je radikální, útočí na všechny prvky společnosti, chce redefinovat její strukturu. Opírá se o universitní prostředí a absolventy určitých universitních oborů. Ambiciózní universitní myslitelé se zabývají strukturou společnosti a chtějí také tvořit, budovat, konat dobro. Protože studují společenské struktury, chtějí je také měnit. Tak jako to měl na mysli K. Marx, když vyslovil onu strašlivou větu: „Filozofové dosud svět jen vykládali, nyní je třeba jej změnit.“

Zdá se, že to má něco společného s marxismem, ten také usiluje o rovnostářskou společnost, o hluboké strukturální změny. Proto název neomarxismus není zcela zavádějící, přesnější snad by byl název obecný marxismus, který by zahrnoval jak klasický (ekonomizující) marxismus, tak kulturní marxismus. Rovnostářství však nebylo vynalezeno marxismem, jde o v dějinách stálý a občas kulminující jev. Domnívám se, že nová vlna rovnostářských ideologií také souvisí s tím, jak se upevňuje světová pozice nejmodernějšího náboženství, humanismu.

Poznámka: nazývat humanismus náboženstvím není nic pejorativního ani nového. Vznik „humanistického náboženství“ například prorokoval a požadoval francouzský sociolog, filozof a vizionář Auguste Comte už v 19. století. Každý komplexní hodnotový systém má náboženskou povahu a je schopen u některých lidí vzbuzovat pocity posvátnosti. Pocit posvátnosti pak opravňuje radikální postoje. Hezky o tom nově a populárně píše třeba Y. N. Harari v „Homo deus“ (česky 2015). Prakticky všichni humanistické náboženství v nějaké formě vyznáváme, tedy i já.

V současnosti již humanismus dominuje světu a je institucionálně zakotvený. Podívejme se na následující srovnání:

tab2

Tím, jak humanismus posiluje, objevují se jeho radikální odnože. Na základě jejich náboženského vlivu si pak můžeme vysvětlit iracionality jako: mnohonásobný vrah Breivik je vězněn v třípokojovém vězení a může se zde soudit o právo být v sociálním kontaktu (a vyhrát), je možné hnutí „no borders“, žádající neomezenou migraci do Evropy, nebo eskalace množství nových lidských práv. Některé fakulty společenských věd pak můžeme spíše vnímat jako teologické fakulty než vědecké instituce a mnohé rázem lépe pochopíme: jde o náboženské blouznění. Humanismus není nutně rovnostářský, obsahuje však prvky, o které se rovnostářské ideologie mohou opírat. Jestliže totiž objektem zbožnění je člověk sám (homo deus!), pak každý z nás má maximální možnou hodnotu. Jsme si rovni v každém ohledu. Domnívám se tedy, že existuje varianta radikálního humanismu, která přijala rovnostářství jako část své náboženské víry. Náboženský cit je motivující, velká část umění vznikala a vzniká kvůli němu, pro něj a na jeho oslavu. To by mohlo vysvětlovat velkou angažovanost umělců na straně rovnostářských ideologií.

Podívejme se, jaký dopad má požadavek radikální rovnosti na funkci rodiny. Vybírám tento příklad pro jeho aktuálnost a jednoduchost.

Existují statistiky, že muži mají obecně vyšší mzdy než ženy, a to i ve stejných profesích (existují ale i profese, kde mají ženy mzdu průměrně vyšší). Jedním z vysvětlení je, že ženy se více soustředí na rodinu (včetně mateřské dovolené), a tak nemohou tak intenzivně budovat pracovní kariéru, souhlasit s přesčasy nebo se doma připravovat na práci. Tento stav se nelíbí některým feministům a feministkám a rovnostářům obecně a mluví o diskriminaci žen. 

Podívejme se však, co se děje se mzdou, jakmile je vyplacena. Nemám aktuální data, ale svého času jsem četl tvrzení známého matrimoniologa M. Plzáka, že o 80 % platu manžela rozhoduje manželka. Kolik procent průměrně to je dnes, nevím, ale posuďte sami podle sebe a znalosti rodin svých bližních a přátel. Je třeba posuzovat celý systém „zaměstnání plus rodina“ a ne pouze odměňování zaměstnanců. Rozhodující je rodina. Rodina je instituce pro výchovu dětí a také ekonomická jednotka. Proto zde funguje dělba práce a společný rozpočet. Evolučně a ekonomicky ověřený systém. Žena je schopnější při výchově (hlavně malých) dětí a jako hospodyně, na muže pak „zbývá“ vydělávání peněz. V tomto systému žena často rozhoduje o většině financí, které rodina jako celek získá. V dobách, kdy neexistovaly domácí spotřebiče a potravinový průmysl, nebylo o tomto modelu rodiny pochyb, jiný nemohl ekonomicky existovat, tedy pokud jste nemohli zaměstnat služku. 

Nyní však přichází požadavek maximální rovnosti: mzdy padesát na padesát, domácí práce padesát na padesát. Vše ostatní je škodlivý stereotyp. Problém je, že takový systém potřebuje dodatečné zdroje, školky, podporu osamělým rodičům, nápomocné babičky a dědečky atd. Je nestabilní, neboť rodinné stereotypy jsou nahrazeny rodinným hlasováním - ale jak může fungovat hlasování ve dvou, když jeden je proti? Hlasování je určeno pro větší skupiny lidí. V zaměstnání a podnikání se objevuje požadavek kvót. Nedávno jsem dokonce četl nabídky firemního auditu v oblasti „genderové spravedlnosti“. Výsledkem, obvyklým pro rovnostářské systémy, je tak systém náročnější na zdroje, organizačně složitější, nestabilnější, závislý na přerozdělování, výchově a propagandě, systém má totiž stále snahu vracet se ke „škodlivým stereotypům“. 

Je třeba bránit nežádoucímu vývoji, evoluci, soutěži jednotlivých modelů. Pro udržení nové „spravedlivé“ struktury je třeba dodatečných zdrojů, jako pro udržení ekosystému ve skleníku je třeba dodatečné energie. Skleník, na rozdíl od přírody, vyžaduje správce. Jeho existence je zdůvodněna účelem. Účelem nové struktury je rovnost, nikoli výchova dětí. Správcem je stát. Jen těžko bude taková rodina „produkovat“ více dětí než rodina tradiční. Jen málokterá samoživitelka či samoživitel bude chtít více dětí, než kolik dokáže chtít na stereotypech založená rodina. Podobně funguje většina rovnostářských konceptů, sociální stát, multikulturní společnost, socialismus. Vždy je nutné přerozdělování, regulace, kvóty, dirigismus.

Protože jakákoliv struktura je sítí rozdílných prvků, tak vždy obsahuje „ne-rovnost“ (neboť prvky struktury se od sebe odlišují), proto radikální rovnostáři mají v podezření jakoukoliv rozeznatelnou společenskou strukturu. Většinou napadají zejména tu strukturu, kterou znají, ve které vyrostli, a stávají se tak oikofoby. Trochu jim v tom pomáhají i zastánci nelimitované osobní svobody. Demontáž základních společenských struktur a jejich zpochybňování vnáší do současného světa nervozitu, kterou snad všichni vnímáme a jež je motivací i pro tento článek.

Závěrečná poznámka

Těžko vysvětlit současnou rovnostářskou ofenzívu pouze ideovým extrémismem. Chybným chápání funkce rovnosti ve společnosti. Musí existovat i vhodné podmínky, např. bohatý stát, který akceptuje a platí rovnostářské aktivisty a jejich organizace. Tyto organizace pak mají sílu lobbovat za další navýšení svých rozpočtů. Bojovat za rovnost může tedy být i zaměstnáním. Třídě nejbohatších, operující v globálním prostoru, pak nové rovnostářství nevadí, naopak poskytuje nové podnikatelské příležitosti a odvádí pozornost od klasických sociálních a ekonomických požadavků, tj. regulace monopolů, kartelů, zdanění majetku nebo progresivního zdanění. 

S rovnostářstvím máme zejména v naší zemi bohaté a nedávné zkušenosti. Víme, že bude po určité době (a pouze načas) poraženo ekonomikou a touhou po svobodě. V minulém století byl rovnostářský experiment vykonán na střední a východní Evropě (a také třeba v Číně). Snažme se, ať nové rovnostářské experimenty proběhnou mimo naše území a společnost. A na závěr to nejdůležitější: rovnost nerovná se spravedlnost.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Jurax
0:19
12.2.2019

M. Jandáková
23:06
11.2.2019

J. Kavalír
14:50
11.2.2019

R. Chodovsky
15:05
11.2.2019

M. Valenta
11:23
11.2.2019

R. Langer
12:41
11.2.2019

P. Princ
14:04
11.2.2019

M. Valenta
14:28
11.2.2019

R. Langer
17:16
11.2.2019

V. Petr
19:42
11.2.2019

J. Jurax
0:29
12.2.2019

J. Schwarz
9:14
11.2.2019

R. Chodovsky
9:33
11.2.2019

P. Lenc
9:51
11.2.2019

J. Jurax
0:32
12.2.2019

K. Janyška
9:51
11.2.2019

J. Pokoutný
9:04
11.2.2019

M. Těhanová
8:23
11.2.2019

M. Těhanová
8:23
11.2.2019

P. Lenc
9:58
11.2.2019

počet příspěvků: 31, poslední 12.2.2019 12:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.