Výhružné vzkazy, které dostává matka nedávno narozených paterčat Alexandra Kiňová nebo její příbuzní, nevypovídá o české společnosti nic pěkného. Člověku se až nechce věřit, kolik pokleslých lidí dokáže vyhrožovat mladé mamince a bezbranným miminům.

Lidské hyeny se najdou ve všech společnostech, a proto nemá cenu rozvíjet nějaké úvahy o tom, zda a do jaké míry je naše společnost horší než společnosti jiné. Není na nás, abychom řešili problémy jiných – řešme problém svůj. Množství, krutost a rasance útoků vedených proti rodině Alexandry Kiňové nám ovšem připomínají problém, který je časovanou pumou od počátku devadesátých let, problém, který se neustále vyostřuje a prohlubuje. Všichni relevantní lidé o tom vědí, ale v podstatě žádná vláda nic nedělala – ať už byla pravicová nebo levicová. Problém Romů je totiž problém, jehož vyřešení bude trvat nejméně jednu generaci, a proto o něj dosud žádná politická strana neprojevila zájem. Zájem politici zřejmě projeví pouze za předpokladu, že poteče krev.

Existují dva u nás "oblíbené" přístupy k romské problematice. Ani jeden z nich ve skutečnosti nic neřeší, byť se jejich zastánci tváří, že jejich postoj je jediný správný.

Postoj pravicový říká, že jediné, oč jde, je rovnost občanů před zákonem. Jakékoli protežování Romů, jakékoli speciální zacházení s nimi je prohřeškem proti této rovnosti, a nemůže tedy být řešením. Nechť platí stejná pravidla pro všechny, padni komu padni.

Nesmyslnost tohoto přístupu ilustrovala fotografie dospívajících romských dětí z polepšovny, kterou zveřejnil ještě v devadesátých letech časopis Respekt. Fotografii doprovázel titulek: "Všichni máme rovné příležitosti. Zvláště my z pasťáku."

Rovnost před zákonem je ale naprosto iluzorní, srovnáváme-li možnosti vzdělaného člověka, který má zázemí rodiny, nějakého spolku či obce, s možnostmi nevzdělaného absolventa dětského domova. To ale těžko chápe někdo, kdo se s podobným člověkem nikdy osobně nesetkal a nezahlédl svět jeho očima. Já jsem nějakou dobu mezi Romy strávil a později jsem jako pastor pomáhal zcela konkrétním bezdomovcům, kteří vyrůstali v dětském domově, z nějž byli v osmnácti letech vypuštěni. Po čase skončili v base, což bylo vyústění zcela logické. V base onoho roku skončila polovina "absolventů" dětských domovů.

Když jsem se s nimi seznámil – šlo o pár – neměli žádné doklady. Trvalo několik týdnů, než jsem jim sehnal doklady a práci. Už to shánění dokladů byla zajímavá zkušenost: Řada úředníků byla naprosto lhostejných, ale zhruba u každého pátého jsem narazil na překvapivě vstřícný a lidský postoj.

Jeden z těchto bezdomovců – říkejme mu Jirka – začal pracovat na stavbě. Jednou se objevil u mě v kanceláři s tím, že když přišel ráno do práce, bylo tam oznámení, že celá parta je převelena na jiné pracoviště. Zlobil jsem se na něj, že se tam neodebral. Nevěděl prý, kde to je. "Tak proč sis to nenašel na plánu?" Brzy poté, co jsem vyslovil tuto větu, mi došlo, jak jsem mimo. Tento člověk neměl sebemenší tušení, kde "plán" najít a jak se v něm hledá. Když jste mu dali do ruky jízdní řád, byl zcela ztracen.

Pokud se někdo domnívá, že stačí "rovnost před zákonem" a problémy těchto lidí budou vyřešeny – a oni si za své životní neúspěchy mohou sami – nevidí si na špičku nosu. Tito lidé se neobejdou bez naší pomoci.

Ano, Romové občas narazí na úřadech na člověka, který se jim snaží pomoci. Ale odhadoval bych, že je to, jak jsem psal, asi tak každý pátý. Od mnoha úředníků se pomoci nedočká. Šance, že narazí na nevstřícnost, vysoce převyšuje šanci, že narazí na porozumění.

Není potom divu, že gádžové považují Romy za nepřátele a Romové považují za nepřátele gádže. Toto prohlubující se nepřátelství je třeba prolomit, zrušit, jenže jak?

Zatímco pravice navrhuje problém neřešit (a v praxi tento "program" uskutečňuje), levice zkouší metodu, která byla ve Spojených státech popsána slovy throw money at problems, volně přeloženo: Zasypat problém penězi. Zřídit různé "agentury", vymýšlet různé "programy", které zpravidla stojí spoustu peněz, nicméně málokdy něčemu pomohou. Za nečinného přihlížení vlády i místních samospráv jsou Romové sestěhováváni do předražených ubytoven, kde platí vysoké nájmy, jež částečně pokrývá "příspěvek na bydlení". Tímto způsobem stát nalévá peníze do kapes různých zlatokopů, přičemž Romové hrají při tomto proudění peněz roli bezmocných statistů. Každý rozumný člověk ví, že se tím zadělává na hlubší a hlubší problémy, ale nenajde se relevantní síla, která by tomuto snad nejhoršímu z možných řešení udělala přítrž.

Na Slovensku – konkrétně na Spiši – se určité dílčí řešení našlo. Mezi Romy tam významným způsobem uspěla křesťanská misie. Mnozí Romové tam prožili obrácení a začali žít novým životem. Nicméně jde o řešení pouze dílčí. Proč? Sociální dávky jsou na Slovensku nastaveny tak, že se z nich žít nedá (na rozdíl od České republiky), a Romové, kteří se stali vyznávajícími křesťany (tedy ne křesťany jen podle jména) a kteří se už nechtějí živit drobnými krádežemi, mají jediné řešení: emigraci. Tím ovšem slovenští Romové přicházejí o rodící se elitu, která by mohla spolu s vládou a bílou většinou pracovat na skutečném a trvalém řešení.

Žije u nás člověk, který má Romy rád, má promyšleno, co pro ně udělat, a ledacos se mu i podařilo. Jmenuje se Jiří Čunek. Jenže v naší politice nemá šanci, protože není ochoten přistoupit na "politicky korektní" jazyk a na různá pseudořešení. Nechci zde tvrdit, že udělal všechno dobře. Například přimět Romy koupit si nemovitosti ve Vlčicích na Jesenicku, aniž tyto nemovitosti vůbec viděli, nepovažuji za příliš dobrý nápad. Na druhé straně jsem se trochu seznámil se situací, kterou musel naléhavě řešit. Legislativa ani státní politika v podstatě žádný manévrovací prostor v této situaci neposkytovala. Nikdo relevantní mu nenaslouchal a nikdo se s ním nebavil. Škoda.

Součástí problému je, že současný diskurs ani neumožňuje problémy relevantním způsobem popsat. Nedokáže pracovat s takovými pojmy, jako je prokletí nebo požehnání nebo duchovní mocnosti. Přitom tyto pojmy nejsou prázdná slova, ale označují skutečnosti skutečné až příliš. A v naší politice se nepočítá s takovými pojmy (a jim odpovídajícími skutečnostmi), jako je pokání, smíření, milost, odpuštění…

Pokud situace nemá vyústit v nějakou katastrofu – a zatím se to k ní bohužel sune – bude potřeba osobní nasazení. Romové musí poznat lidi, kteří jsou ochotni jim pomoci, ale zároveň tito lidé nesmí být naivkové, kteří budou Romům pomáhat tím, že jim budou zajišťovat zvláštní výhody, ať už finanční nebo jiné. Romové od nás potřebují slyšet, že zvolili špatnou strategii. My se je musíme snažit přesvědčit, že má smysl se vzdělávat a dodržovat zákony.

Nechceme-li katastrofu v podobě pogromů pořádaných nějakými nácky, musíme (pod "my" mám na mysli většinovou společnost) Romům podat pomocnou ruku. Získat jejich důvěru bude téměř stejně nesnadné, jako je pro ně těžké získat si důvěru naši. A jestli to někdo považuje za nemístný altruismus, ať se zamyslí nad tím, zda to není v jeho vlastním zájmu.

Znáte nějakou lepší nebo snadnější cestu?

Institut Williama Wilberforce