Nebylo v poslední době mnoho počinů v české politice, které mi udělaly nefalšovanou radost. Výjimkou byla zpráva, že poradcem premiéra Petra Nečase bude Roman Joch, ředitel Občanského institutu. Okamžitě jsem mu poslal, jak se sluší a patří, blahopřejný email, v němž jsem mu popřál na novém postu mnoho zdaru a vyjádřil potěšení nad tím, že názorový směr, který reprezentuje, dostane příležitost k uplatnění na nejvyšší politické úrovni. Nyní se dozvídám, že levice spustila hysterický pokřik a proti Jochovi jako poradci ministerského předsedy uspořádala v Praze demonstraci.

Neupírám odpůrcům Romana Jocha právo na názor, neupírám jim právo vyjádřit tento názor způsobem, jakým to udělali na pražském Klárově a před Strakovou akademií 18. srpna 2010.

Pouze si kladu otázku. Vlastně několik otázek. Kdo a co rozhoduje o tom, že koncepce lidských práv, kterou představují lidé jako Michael Kocáb nebo Džamila Stehlíková je jediná správná, zatímco koncepce, kterou nabízí Roman Joch, je špatná? Tak špatná, že její zastánce nesmí být ani vládním poradcem? Co by ti lidé říkali a dělali, kdyby Roman Joch měl být ne poradcem, ale ministrem vlády jako kandidát některé pravicové strany?

Ptám se takto proto, že v této zemi každému z nás po sametovém převratu vládli v určitém období lidé, kteří ne vždy vyjadřovali názory a myšlenkové směry nás, kdo se, ač politicky (stranicky) neaktivní, zajímáme o politiku hlouběji než leckterý člen leckteré partaje. Ti lidé, jako všichni mocní bez ohledu na formu režimu, rozhodovali v té či oné míře o našich osudech, o směřování této země v té či oné oblasti a samozřejmě předpokládali, že to, co prosadí ve většinovém hlasování ve vládě (případně dle potřeby v parlamentu), bude námi, jejich „demokraticky poddanými“, respektováno. Včetně toho, na co máme my „dole“ diametrální odlišný názor – ať už je to romská problematika, otázka partnerství homosexuálů a podobné okruhy otázek.

Přiznávám – nikdy by mě ani nenapadlo demonstrovat či protestovat proti těmto lidem (Kocáb, Stehlíková) na pozici ústavních činitelů. Jako loajální občan jsem je, třebaže často se skřípěním zubů, respektoval.

Teď mi levice ukázala, že to byla chyba. Nejen moje. Každého pravicově smýšlejícího občana, který nesouhlasil s nazíráním na tento svět optikou á la Kocáb, Stehlíková a spol. Drželi jsme ústa i krok a oni mohli nerušeně - díky naší občanské loajalitě - uvádět do života své vize.

Nyní se karta alespoň trochu obrátila. Poradcem předsedy vlády má být muž, který např. v romské otázkce považuje za prioritní něco, co by mělo být víc než samozřejmé – občanský princip. A náhle je v české politické kaluži tornádo. „Ne Romana Jocha!“ zní sborově na levém břehu Vltavy.

Tak vypadá demokracie v levicovém pojetí.

Přitom demokratický systém má v sobě zabudován mechanismus, jak si počínat při názorovém střetu většiny s menšinou. Většina vládne, menšina je respektována. Když koaliční matematika rozhodla, že většinový myšlenkový směr bude zahrnovat názory prezentované M. Kocábem, nezbylo lidem s opačným viděním světa, než daný stav respektovat. Teď patří k většinovým názorům z hlediska volebního výsledku také ty, které zastává Roman Joch – a levicová názorová opozice to respektovat odmítá. Lidové rčení „každý chvilku tahá pilku“, což je zjednodšeně vyjádřený princip demokratického systému vlády, nechtějí akceptovat. Z toho lze dovodit, že by bylo nejlepší demokracii zavrhnout a nechat vládnout osvícené (pošetilé) levičáky. Aby lidé jako Roman Joch neměli šanci narušovat levicovou koncepci budování politicky korektního světa 21. století.

Naštěstí ne každý v této zemi si myslí, že privilegia (nezaměňovat s právy), která si vyvzdorují menšiny (občas i přirozenému řádu věcí navzdory), jsou v principu správným vkladem pro řešení problémů (a nejednou uměle nastolených otázek) této společnosti.

Ne každý si myslí, že Pinochet byl ztělesněný Lucifer, bezmála horší Hitlera, a Allende anděl se svatozáří. To byl další z triků levice, kterým obloudila svět nakažený virem politické korektnosti. (Podobný tyjátr ztropila, když se v 80. letech Američané rozhodli, že budou čelit sovětským raketám zacíleným na evropský Západ instalací vlastních raket obdobné kategorie.)

Ne každý v této zemi si myslí, že Sarah Palinová, kandidátka na vicprezidentku nejmocnější země svobodného světa, je hloupá Nána z Aljašky, která … však jsme toho před časem na toto téma četli a slyšeli více než dost.

Každému, komu se při vyslovení jména Roman Joch rosí čelo a zvyšuje krevní tlak, je nutné připomenout, že tento muž nebude vládnout, rozhodovat, nikomu nic vnucovat. Bude hovořit, snášet argumenty, přinášet varianty řešení – a pozorně naslouchající premiér se pak rozhodne podle vlastního rozumu a úsudku.

Přesto plní Roman Joch v nastalé situaci důležitou roli, možná důležitější, než by si sám přál. Roli lakmusového papírku, který ukáže, jak je na tom současná česká společnost, pokud jde o respekt k názorům jiných. Bude-li nucen funkce premiérova poradce se kvůli povyku levicových intelektuálů vzdát, pak si budeme muset odpovědět na otázku – není s tou naší demokracií něco zásadního v nepořádku?

Stejskal.estranky.cz