24.4.2024 | Svátek má Jiří


SPOLEČNOST: Rodina jako děloha

16.11.2011

Sanitka mě veze do nemocnice a já bezmocně a nevěřícně zírám na své nohy. Na ambulanci ukázal RTG zlomeniny obou hlavic holenních kostí s propadem kloubních ploch. Po operaci bude následovat značně dlouhá doba bez možnosti kolena zatížit, jinými slovy je ze mě dlouhodobě imobilní ležák. Doma zůstaly tři děti, jimž jsme s manželkou pěstouny. Nejmladší z nich se ještě kvůli řadě vývojových problémů nedostalo do nějakého zařízení, a potřebuje tedy celodenní péči. Lámu si hlavu, jak to bude dál. Systém je státem nastaven tak, že jeden z nás je profesionálním pěstounem, skrytým pod názvem pěstoun ve zvláštních případech, u nás doma já, druhý chodí do práce. Stát mi platí mzdu v podobě sociální dávky a k té si podle zákona nesmím nic vydělat. Rozpočet rodiny značně napíná hypotéka, kterou jsme si vzali kvůli pěstounské péči na rozšíření domu, a taky položka za elektřinu. Kvůli silným respiračním problémům přijatých dětí jsme museli odstranit kotel a začít topit elektřinou. Dalo by říct, že jedeme bez rezerv.

Nastalá situace má dvě řešení. Manželka může skončit v práci, bude místo mě dostávat odměnu pěstouna, já nemocenskou. Až se vyléčím, manželka bude hledat práci v pracovními příležitostmi nepříliš oplývajícím regionu. Potíž je v tom, že nemocenská je menší než plat manželky, a ač kromě hypotéky jiné dluhy nemáme, budeme taktak schopni dostát všem finančním požadavkům s tím, že rozpustíme menší finanční rezervu, kterou se nám podařilo udržet. Problém ovšem nastane, pokud žena nesežene práci. To nás položí. Druhá možnost je předat děti do ústavu, manželka bude dál pracovat a já poberu nemocenskou. Ekonomicky hrozně napnuté a vůči dětem strašné řešení.

Tak to s námi vypadalo na začátku roku 2010. Nakonec se se značnou dávkou štěstí povedlo najít řešení třetí. S manželčiným zaměstnavatelem se podařilo vyjednat přestěhování její kanceláře k nám domů po dobu mého upoutání na lůžko. Vznikly tak sice dost náročné podmínky, kdy se žena přes den starala o děti, mě, chod celé domácnosti a pracovala po nocích, když děti spaly. Řešení to nebylo moc systémové. Pokud by manželka pracovala někde u stroje, těžko bychom ho k nám dokázali nastěhovat. Tak si kladu poněkolikáté otázku. Není náhodou stát v případě pěstounské péče odpovědný za to, že se pěstounské rodiny v případě zranění či nemoci jednoho z pěstounů nebudou muset klepat strachy před rodinným bankrotem? Proč je na pěstounskou péči nahlíženo jako na placenou adopci a ne jako na to, čím ve skutečnosti je, na poskytování profesionální sociální služby? Proč stát dává pěstounské rodině na úhradu potřeb dítěte příspěvek, čímž jasně říká, že ekonomická odpovědnost je na nich, on pouze milostivě přispívá (mimochodem, je již šestý rok stejný)? Proč je odměna za mou práci 36 korun na hodinu? Proč máme k tomu, že jsme dětem věnovali své soukromí, síly, schopnosti, veškerý čas, přišli jsme o společné chvíle s kamarády, ještě nést ekonomickou odpovědnost?

Proč to všechno píšu? Snažím se změnit systém. Mám na to právo a mám právo být i naštvaný. Za šest let jsme státu s manželkou ušetřili víc než 6,5 milionů korun, to je rozdíl mezi tím, co by stát vyplácel na naše děti v ústavech a co vyplácí nám. Podtrhl to ministr Kalousek, který nám v době, kdy jsem byl zraněný a manželka lítala jako hadr na holi, poslal fiktivní složenku na splacení našeho podílu na státním dluhu.

Teď se stát chystá změnit systém tak, aby mohl zrušit ústavy. Dokonce byly z MPSV řeči, že pěstounům půjde to, co do ústavů. Až jsem se lekl. Ale návrh zákona mě rychle uklidnil. V mém případě se nezmění téměř nic, co se financí týče vůbec nic. Rozdíl bude jediný, budeme víc kontrolováni a nevládní organizace dostanou víc peněz, aby nás mohly ještě více obšťastňovat podobnými nabídkami, jako mi přišla nedávno, když nás pozvali na seminář s názvem "Rodina jako děloha".

Ve Vysoké Srbské dne 4. listopadu 2011