27.9.2016 | Svátek má Jonáš






SPOLEČNOST: Republika z rozumu?

28.10.2014

Ti, kdo volají po renesanci státu, v něm často vidí jen byrokraticko-technickou mašinu

Na podzim 1992 se v Míčovně Pražského hradu konala konference „O ideji české státnosti“. Žádnou nenašla, nicméně o tehdejší atmosféře hodně vypovídají slova Pavla Tigrida: „Pociťuji jistou existenciální úzkost, kterou jsem dosud nikdy nepociťoval. Úzkost z toho, že jsme na prahu nového státního počinku, nového státu jaksi bez radosti. Já to tak alespoň cítím. ... Velká část společnosti, zčásti i na Slovensku, tento stát nechtěla. Přesto ho nyní zakládáme. Podle mého soudu odpovědně... ale ne radostně, z toho plyne moje úzkost.“

V českých očích, myslích i srdcích byla samostatná Česká republika nechtěným dítětem, jež zplodil rozvod z rozumu. Proto vlastně stále zůstává „dvoutřetinovým“ Československem. Vzala si jeho vlajku, svou ústavu víceméně opsala z textu ústavy prvorepublikové, schází jí silná idea, vlastními obyvateli (či alespoň médii) je bez uzardění nazývána oním bezpohlavním jménem „Česko“. Státní svátek, ten nejhlavnější, kdy se rozdávají metály, připadá na 28. říjen, na den vzniku Československé republiky. Česko vzniklo 1. ledna 1993, víceméně pouze kalendářně, v den, kdy většina populace přespává kocovinu po silvestrovském hýření.

Kde je náhrada za nacionalismus

Česká státnost před rokem 1918 sice v současném povědomí rezonuje, ale tak nějak mdle, jako kulisa. Je příliš starobylá, feudální, náboženská a de facto přerušená panováním nemilovaných Habsburků. Přes všechny své chyby představuje právě první československá republika éru největšího rozvoje moderního českého národa, krátkou, ale v lecčem až úchvatnou – v technice, hospodářství, sportu, kultuře. I proto je opředena nostalgickou mytologií, neboť události, jež následovaly, přinesly zotročení a rozvrat. I proto Češi dodnes svou identitu hodně čerpají z první republiky. Z krátkého období, ve kterém mohli rozvinout svůj potenciál – ve vlastním národním a zároveň mnohonárodnostním státě, postaveném na softimperiální myšlence čechoslovakismu.

Na sklonku první republiky napsal Karel Čapek Válku s mloky , satirickou antiutopii primárně zaměřenou proti nastupujícímu nacismu, avšak záběr knihy je mnohem hlubší: „I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. ... Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. ... Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konsum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat.“

V citátu stačí zaměnit slovo Mloci za slovo Češi a může se pomalu začít tesat do kamene (byť s jistými úpravami spočívajícími v občasném přidání slov skoro či téměř) jako svědectví o naší době pro příští pokolení. Tedy – budou-li ještě nějaká, která by se dala považovat za politický národ s vyspělou kulturou a historickým vědomím.

Nacionalismus vyčpěl a sekularizovaná společnost za něj nenabízí adekvátní náhradu. T. G. Masaryk chtěl národu a jeho první republice vtisknout vyšší poslání. „Já jsem viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním našeho kulturního poslání: musíme přispívat k budování Civitas Dei,“ říká v Hovorech s T. G. M . Nyní však jeho slova vyznívají takřka klerikálně. Masaryk rozhodně nevyznával nějaký čistě etnický či jazykový nacionalismus, k němuž dnes hledači české identity často sklouzávají. Nebo se před jeho hranicemi sice zastaví, avšak nemají mnoho co nabídnout: rozporuplnou tradici, zpravidla kulturní, odkaz několika válečných hrdinů (jejichž osobní hrdinství tímto nijak nesnižuji), či dokonce pouze přírodu, sport nebo gastronomii.

Nacionalismus je v podstatě dosti nesamostatná idea – národy se tvoří a udržují vymezováním se vůči jiným. V tom mají Viktor Orbán a jeho Maďaři svým způsobem (pochybné) štěstí, neboť díky nevyřízeným účtům za Trianon je maďarský nacionalismus živější než jiné, a s jeho pomocí lze tudíž konstruovat – velmi problematické a velmi nebezpečné – vize o konkurenceschopné iliberální demokracii.

Mezi Západem a suverénem

České úspěchy uplynulého čtvrtstoletí spočívají převážně v umění adaptace na západní poměry. Korupce, rozklad zavedených politických stran i chabá míra občanské angažovanosti vedou k volání po renesanci státu jakožto svébytného, suverénního aktéra. Stát je však zpravidla i v těchto představách vnímán a prezentován víceméně jako byrokraticko-technická mašina, byť dobře fungující.

Ale bez nějaké vyšší ideje, jež by dokázala vyvolat silnou emotivní vazbu občanů k jejich státu, nelze jeho oživení čekat. Jsme tedy přinejlepším tam, kde jsme byli na podzim 1992.

LN, 27.10.2014



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


J. Jurax
22:12
28.10.2014

P. Skřivan
11:04
28.10.2014

J. Boleslav
14:53
28.10.2014

P. Sulc
1:45
28.10.2014

počet příspěvků: 6, poslední 28.10.2014 10:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.