Řecký osud by měl Čechy, Moravany a Slezany zajímat. Ba co víc – měli bychom mít pro Řeky pochopení a usilovat, aby nedošlo k jejich vystrnadění z Evropské unie, k němuž by podle řady znalců mezinárodního práva vedl odchod z eurozóny. Mimo ni mohou být země, jež si vyjednaly trvalou, nebo – jako my – dočasnou výjimku. Řecko k nim nepatří.

Eurem sice jako Řekové neplatíme, ale řecký životní styl nám je blízký. Stačí porovnat statistiky vypovídající o tom, kolik se v obou zemích vypije alkoholu a vykouří cigaret, nebo jak v nich jsme obézní. Jsme zkrátka do sebe uzavření požitkáři.

Lídr TOP 09 Miroslav Kalousek to sice kdysi nepojmenoval úplně přesně, když nám vyčítal, jak si žijeme nad poměry, ale jistý reálný základ jeho slova měla. Ne všechny sociální skupiny mlaskají, ale ty, jichž se to týká, to zvládnou i za ostatní.

K požitkářskému profilu patří, že vnímáme Evropskou unii zejména jako prostor, jenž nám skýtá pohodlí a bezpečí. Řekové si po svém vstupu do Unie podobně jako Španělé či Portugalci také zvykli na miliardy čerpané z evropských strukturálních fondů. Pramen začal vysychat s dalším rozšiřováním Evropské unie – a to do našich končin.

Až za nedlouhý čas přestaneme čerpat i my a staneme se čistými plátci do evropského rozpočtu, určitě to poznáme i na našem životním standardu. Vždyť na evropských penězích stojí sociální služby v krajích, stejně jako stav silniční sítě. Je velkým otazníkem, odkud nahradíme evropské dotace. Nezesílí například vypečené volání, abychom nechali Brusel Bruselem a rozvinuli vztahy s Euroasijskou unií?

Dejme si také pozor, abychom navěky nezůstali jen evropskou montovnou či meziskladištěm. Máme na to těžit z kvalifikace tuzemské populace, tak si to nepokažme produkcí levné pracovní síly, kterou na trhu raz dva zastoupí ještě levnější pracovní síla z východu.

Řecko, Španělsko a Portugalsko jsou tranzitními zeměmi na cestě od diktatury k demokracii. Také to s nimi mají postkomunistické státy společné. Ekonomická a společenská transformace proběhla všude jinak – jinou rychlostí, s jinými prioritami, za jiných obětí i s jinými kormidelníky.

Můžeme se pyšnit, že českému hospodářství se daří a stabilní je též zdejší bankovní sektor. Drhne u nás sice etika podnikání, ale v tom nejsme výjimkou. Vlastně je zvláštní, že na rozdíl od vratkých Řeků ještě eurem neplatíme.

Přesto mějme na paměti, že ke změně režimu i vlastnických poměrů u nás došlo relativně nedávno. Opravdu jsme už stačili prokouknout všechny klady a zápory volného trhu a liberální demokracie?

Stačí se podívat na stav české politiky, aby nám naskočily vrásky. Zatímco Řekové jsou bytostně politickými tvory, poučeně rozebírajícími dění u šnapsu, vína i kávy, u nás politikou, politiky a stranami okázale pohrdáme.

Nelze vyloučit, že je to i tím, že se zde dosud nevylíhla žádná alternativní Syriza. Zato tradičních populistů přibývá. Stačí se podívat, jak partaje surfují na náladách veřejnosti v přístupu k uprchlíkům. Nejlépe patrné to je na těch, co se neodvozují od žádných tradičních hodnot, idejí a pevných programových zásad.

Poslanci zvolení za Úsvit vytáhli do odporu k běžencům první, nyní je vydatně doháněnjí i reprezentanti Babišova hnutí ANO. Snad jen národovectví ODS je silně zakořeněné.

Těžko říct, nakolik se většina Řeků chová rozumně. Bude-li je však kdokoli z nás soudit, měl by si uvědomit i naše slabosti a chyby. Koneckonců, jako již z dřívějška nechvalně známí kverulanti to můžeme mít s Evropskou unií nahnuté i my.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus