V neděli jsme opět postrkovali ručičky hodin, v mobilech a počítačích a elektrických budících to za nás udělala neviditelná ruka automatiky. Od neděle vládne našemu světu to, čemu tradičně říkáme letní čas. Střídání času zimního a letního má brzy skončit, jak známo. Jako při každé změně se něco získá a o něco přijdeme.

Optimisté s pozitivním přístupem ke světu ztratí podnět k radosti. Radují se z přechodu na zimní čas, protože si mohou ráno o hodinu přispat a pak, za půl roku, vítají letní čas. Den je o hodinu delší a sluníčko je pořád ještě vysoko nad obzorem, třebaže se ve stínech už šklebí Klekánice. Pesimisté rázu škarohlídného přijdou o zdroj kvalifikovaného a oprávněného hudrování. Střídání času nás vykolejuje a zavedl ho Hitler a ekonomický přínos nemá žádný a je to jen zdroj nepříjemností a buzerace.

Ocitli jsme se teď v jakémsi mezidobí. Střídání času bude v Evropě zrušeno, jenže se neví, kdy přesně a jak. Někdo říká, že jsme v neděli do ručiček strkali naposledy, jisté to není. Každá země si má určit, ke které ze dvou variant se přikloní. Má si také určit, jakým způsobem se bude rozhodovat, má to být výsledek vládního rozhodnutí, nebo nějaké ankety či referenda?

Noviny píší, že v Česku se veřejné mínění přiklání k času letnímu, tedy ke konceptu delšího dne. Vládní kruhy, čteme ve zprávách, straní spíše času zimnímu a mají oporu v odbornících. Letní čas je prý psychicky devastující nastavení. Náš organismus startuje se svítáním, tak jsme ustrojeni odjakživa. Přechodem na letní čas oddálíme onen okamžik vnitřního procitnutí. Budeme ráno o hodinu déle tápat v temnotě a šeru po celý ten půlrok, kdy se Slunce více usmívá na jižní polokouli. Jaký názor převáží? To je ve hvězdách.

Ovšem největší kuriosum tohoto mezidobí způsobil Evropský parlament rozhodnutím, že si každá země stanoví svůj čas sama. Představuji si tedy, že dejme tomu Poláci budou mít letní, my zimní a Rakušané také letní, takže když pojedete dejme tomu z Vroclavi přes Prahu do Lince, budete si dvakrát rychtovat hodinky cestou tam a dvakrát cestou zpátky. Jak to bude s jízdními řády, nevím, tím méně pak, jak si s tím poradí letadla. Když pak pojedu z Frýdlantu do Rumburku s odbočkou do Žitavy, taky budu dvakrát nastavovat čas, leda bych se na to vykašlal s tím rizikem, že mi zavřou před nosem krám, když budu cestovat v rizikové večerní hodině.

Ono to nějak dopadne, někdo se s někým dohodne a čas bude shůry nařízen, ať už takový nebo makový. Je to dobře. Každý z nás je středem vesmíru, každý má svůj čas a kdybychom jeden každý jedinec měli o čase rozhodovat, milenci by se nikdy nesešli na rohu a lidstvo by vymřelo. Dohady skončí, pak ještě budeme chvilku nadávat a vše půjde dál svým tempem a dříve či později si najdeme další důvod k nářkům.

LN, 1.4.2019

Neff.cz