25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Pud sebezáchovy a lidská práva

24.5.2016

Je to úvaha člověka, který je bez titulu, před odchodem do důchodu celý život pracoval, za celý život dokonce neměl „áčko“. Čili úvaha typického příslušníka lůzy v představě některých mých spoluobčanů, majitelů veškerých pravd. To jen pro ty, kteří mne chtějí někam zařadit.

Některá setkání s jevy v titulku jsem zažil přímo.

Jednou Jirka, dřevař a bezvadný chlap, přijel na kole na polesí již v 11 hodin, praštil s nářadím do skládku a odešel na vlak, i když tam měl auto. Bylo na něm znát že má „nakoupíno“, což u něho bylo naprosto nezvyklé. Teprve druhý den z něho vypadlo, co se stalo. Kácel dvoukubíkovou borovici a už chtěl klínovat, když, jak je zvykem a jak vidíte účelné, se naposled pořádně rozhlédl. Přesně v místech, kam by dopadla koruna oné borovice, stála rodinka s dvěma malými dětmi. „Podívejte, děti, jak ten pán piluje,“ poučoval děti taťka. Když pominu skutečnost, že piluje se pilníkem a pilou se řeže, nebýt svědomitosti Jiřího byl by to masakr. To k ztrátě pudu sebezáchovy.

Žádný vesnický balík by toto neudělal a kdyby slyšel motorovou pilu, uctivě by místo obešel.

Jiný příběh. Jednou jsme káceli v blízkosti lesní cesty. Zdůrazňuji lesní, ne veřejné. Na začátek a konec úseku, kde se těžilo, jsme dali cedule s upozorněním na těžbu, a tudíž na nebezpečí z toho vyplývající. Úsek se dal bezproblémově obejít a ani nevedla ta cesta k nějakému konkrétnímu cíli. Bez ohledu na upozornění, které bylo vzhledem k dvaceticentimetrovým červeným písmenům nepřehlédnutelné, se na cestě objevil místní chatař. Já tam právě dřevo přijímal. Pily řvaly, kmeny po pádu na zem duněly. Zařval jsem a zastavil jsem těžbu. Slušně jsem se dotyčného zeptal, co tam dělá. „Já mám právo tudy chodit. Chodím tady na procházku každý den.“ Nejbližší dřevař, vysoký nějakých 190 centimetrů, k němu přistoupil a slíbil mu něco, o co dotyčný určitě nestál. Tehdy lidská práva nebyla ještě tak „vymakaná“, takže tím to končilo. Dnes by to skončilo - pokud by neměli soudci dost zdravého rozumu a nezabývali se tím - třeba i ve Štrasburku.

Zatímco pud sebezáchovy je dán vývojem, prozřetelností nebo Bohem (nehodící se škrtněte) nejen člověku, ale i jiným živým tvorům a je předpokladem jejich přežití, jeho ztráta toto přežití vylučuje. To k současné vlně migrace. Jen pro úplnost. Na začátku 19. století počet obyvatel na Zemi poprvé překročil jednu miliardu, dnes je tu miliard sedm. A teď otázka, po které na mně nezůstane nit suchá: Byl Albert Schweitzer a jeho následovníci takovým přínosem pro lidstvo? To jsem ale sobec, že? Myslím jen na své přátele, potomky, šest vnoučat a jedno pravnouče. Fuj!

K lidským právům. To už je výmysl člověka. Je to s nimi jako s výkladem dějin. Marcel Pagnol v jednom svém románu napsal: „ Učebnice dějepisu jsou propagačními brožurkami stávajících vlád.“ Lidská práva jsou značně gumová a tvárná jako vše, co vymyslel člověk v podstatě odříznutý od skutečného, syrového života. Ona nejsou vyvážena lidskými povinnostmi. Dá se tím docela dobře živit, aniž by to přineslo něco užitečného těm, kteří tato práva financují daněmi ze své práce. Obávám se, že tím, že tato uměle vytvořená lidská práva uznávám (na rozdíl od těch, kteří na ně kašlou a mají z nich prospěch), si můžu přivodit své vlastní zničení.

Ale co? Je jaro, ptáci zpívají, vše se zelená, kolem mě se zatím bez minaretů rozkládá má milovaná vlast a já se každé ráno probudím a po svých vykročím do nového dne. Díky, Pane.

lesník v.v.