Silná výzva, která by získala (až nadchla) velkou většinu voličů, zejména pak „pracantů“.

Tady jedna je:

Máme (my naše společnost) několik dlouhodobých problémů:
1. Vidíme klesající množství pracantů + rostoucí množství důchodců.
Nikdo fakticky nevěří finančním institucím, že by dokázaly udržet hodnotu toho, co si já (ty, on, ona, ono) budu (budeme) řekněme 30 let ukládat (na nějaké spořeni).
Nikdo také reálně nevěří, ze by ti „kluci opálení“ (kteří sem přijíždějí za dávkami a pohodlným životem) měli jako svůj životní cíl pracovat „od nevidím do nevidím“, jen abychom se my měli dobře a mohli jsme si užívat pohodlný důchod z jejich mezd.

2. Pozorujeme klesající porodnost (dnes prý řádově na úrovni 1,46) + nevíme, jak to zvrátit.
Nikdo fakticky netuší, jak přimět další generace (našich), aby si zatížily své rodinné rozpočty a měly v průměru 2-3 děti (porodnost nad 2,0).
Všichni také vidíme, ze žádný jednorázový příspěvek (různé výše) tento trend zvrátit nedokázal.
Mít a vychovávat děti je akce na 20 a více let, to nějakou almužnou ve výši byť i poloviny měsíčního platu nenastartujeme.

3. Pozorujeme upadající úroveň školství + vlastně nás to „až tak moc“ nerozčiluje.
Proč bychom to vlastně (my pracující a důchodci) měli mít jako svou prioritu, no ne?
Nás se to už netýká a týkat nebude.

Zjednodušeně řečeno – vymíráme.

Politici řeší stále tu samou klasickou „bramboračku“ – ať si člověk otevře noviny staré jeden týden nebo pět let – řeší se stále stejné typy problémů – kdo s kým proti komu a co za to.

Navrhuji začít ostentativně zdůrazňovat krátkozrakost a malost dennodenních „kauziček“...

... a opakovaně se vyslovovat nad tyto „prkotiny“ – vytýčit zásadní dlouhodobé pozitivní téma.

---------------------------------------

Chtělo by to nějakou změnu systému, která by nás motivovala (ke změně chování).

(ano, motivovala, ne nutila, ne sankcionovala).

Dosud jsou dúchody stavěny způsobem, kdy člověk celý život „odvádí“ státu „hrozný prachy“...
... a za to potom dostává „žebráckou almužnu“. (Obecně vnímaný pocit.)

Chtělo by to jinak – aby ti, kdož budují společnost (vychovávají další generaci), věděli, že „z toho budou něco mít“.

Pojďme se nejdříve podívat na tu naši společnost:
(budu uvádět čísla zaokrouhleně, cílem je srozumitelnost)
Je nás 10 milionu lidiček celkem.
Každý rok nás 0,1 milionu přibývá a o trochu více ubývá (ekonomické migranty zatím nebudu považovat za „úplné našince“).
Řekněme, že 4 miliony nás pracuje (přispívá na důchody).
Řekněme, ze 3 miliony nás je důchodců.
Stárneme, pracujících bude ubývat, důchodců bude přibývat.

Za pár let (10-20) se může stát, že nás bude 3,5 milionu pracujících + 3,5 milionu důchodců.
To bychom si skoro mohli říct, že každý 1 pracující bude „makat“ na 1 důchodce.
To bychom si vlastně taky mohli říct, že 2 pracující budou „makat“ na 2 důchodce.
Což mi nápadně připomíná 2 rodiče a 2 děti.

Co takhle že bychom vynechali státní rozpočet? A ty peníze, co nám firmy strhávají jako příspěvek na důchodový systém, že by ty zaměstnávající firmy posílaly přímo našim rodičům?
(28 % z HM, Hrubé Mzdy... 21,5 % + 6,5 %)
2 rodiče mající 2 pracujícíděti by měli plný důchod.
Ti, kdož si vychovali více „důchodových pilířů“, by měli více...
... no a ti, kdož si vychovali méně „pilířů“, by měli prostě méně.

Áááá, to nejde... „Soudruhu, ty se na situaci nedíváš správně!“
Samozřejmě, státní rozpočet se bude bránit - protože politici chtějí být „ti hodní“, z jejichž ruky máme „zobat“ a kteří se nám chtějí zalíbit tím, že to právě „oni“ nám (před volbami) přidávají.
Samozřejmě, že to nikdo neřekne přímo, ale objeví se argumenty o „nutnosti solidarity“.
Například s těmi, kteří děti nemají (ať již mít nemohou nebo nechtějí).
Na to bych klidně odpovídal, že zatímco si (ta obrovská většina) rodiče „odtrhovali od úst“ a investovali do dětí (svůj čas, peníze, svobodu cestovat, kariéru apod.), oni (bezdětní) si totéž mohli uspořit klasickým způsobem.
Ale můj hlas (nás, co musíme chodit do práce) se do mainstreamových médií nedostane.

---------------------------------------

Tak dobře, pojďme se sejít uprostřed.
Dosavadní systém důchodů - všechny prachy jdou státu a stát rozdává...
... kdy „já bezejmenný občan“ NEmohu svůj budoucí důchod prakticky nijak významněji ovlivnit...
... změňme na nový systém - státu půjde jen polovina...
... a druhá polovina půjde přímo rodičúm.

Reálně:
(opět - částky budou zaokrouhlované, cílem je ukázat smysl)
Průměrná HM = 30 tisíc Kč (nepřesné, ale pracuje se s tím lépe než s 27.589).
V návaznosti na těchto 30.000 jde státu na důchody 8.400.

Změna ať je:
Státu půjde na důchody jen 4.200...
... + tátovi půjde na konto 2.100...
... + mámě půjde na konto 2.100.

Neříkám, že bychom měli odvádět „méně“ (už jsme si zvykli)...
... pouze to chci směrovat „více adresněji“ - k těm, kteří ty nové „pracovní síly“ vychovali.

Stát bude vyplácet jen polovinu toho, co dosud...
... + tu druhou polovinu budou všichni dostávat napřímo ze mzdy svých dětí.

Množství peněz „na solidaritu“ zůstane stejné!
Jen dosavadní „odosobněnou“ solidaritu ke „všem cizím neznámým“ změňme na „solidaritu“ – ke „všem cizím neznámým“ jen půlku + druhou půlku ke svým rodičům.

Kdo bude mít více dětí - bude mít následně více těchto „důchodových pilířů“.

Dosud důchodce dostal od státu průměrně 12.000 (vím, že 11, ale mluvím o budoucím obrazu).
Nově by dostal:
Od státu sice již jen 6.000...
... ale + 3.000 od svého prvního dítěte + 3.000 od svého druhého dítěte.
A ti, kdož si vychovají více „pilířů“, by pak ještě měli + 3.000 od každého dalšího atd.

Vychoval jsi hodně dobře vydělávajícího pracujícího člena společnosti => budeš mít hodně více k důchodu.
Vychoval jsi „lempla a nemakačenka“ => no tak to jsi té naší společnosti příliš neprospěl => asi k tomu důchodu od těch svých potomků nic moc nedostaneš.
Vychoval jsi dvě děti, které berou obě nadprůměrně 50 => tak už nebudeš mít 6+3+3, ale 6+5+5.

Myslím, že najednou bychom měli jasnou a srozumitelnou motivaci:
1. Mít více dětí
2. Velmi se zajímat o jejich budoucí uplatnění = zájem (až tlak) na lepší školství.

Je tam tolik dalších vedlejších efektů - krásných pozitivních motivačních tlaků -, že by to mohlo být na celou knihu...

... ale jako jednoduchá vize to takto úplně postačuje.