V souvislosti s podezřením, že ministr dopravy Vít Bárta uplácel poslance své vlastní strany, se vynořil nemilý jev, který ve svých důsledcích představuje větší hrozbu pro zachování demokracie v této zemi, než všichni zkorumpovaní a zlodějští politici, jejichž kauzy se v posledních dvaceti letech vrší v archívech českých médií. Během posledních dvou, tří dnů jsem prošel celou řadu čtenářských diskusí k článkům o „véčkařské“ kauze a zjistil jsem, že valná část diskutujících jaksi nechápe, v čem přesně spočívá odsouzeníhodnost počínání, z něhož je Bárta obviňován. Jednoduše řečeno, spousta čtenářů se diví, co je na tom, když pan Bárta platí „svým“ poslancům. Zhusta se objevují výroky typu: „můj šéf mi taky dává jednou měsíčně výplatu, a co je na tom?“ nebo: „Bárta to stejně všechno platí, dostal je do parlamentu, tak v čem je problém?“ Opravdu jen velmi zřídkakdy se nějaký zoufalec pokusí narušit jinak téměř souvislý proud podobných nesmyslů a vysvětlit, že pan Bárta není šéfem svých poslanců (i kdyby byl předsedou Věcí veřejných, jímž není) a že strana není komerční společnost (nebo by jí aspoň neměla být).

Ústava nám říká, že zdrojem veškeré státní moci v České republice je lid a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Není to tedy pan Bárta, ani společnost ABL, momentálně ve vlastnictví jeho bratra, ani žádný jiný jednotlivec nebo společnost či organizace. Pokud se pan Bárta pokoušel „nakoupit si“ skrze poslance Věcí veřejných nějaký vliv, je to úplně stejná korupce, jako kdyby v dobách, kdy ještě podnikal, podmazal starostu, aby radnice svěřila jeho firmě hlídání veřejného kluziště. A vzhledem k tomu, že jeho strana disponuje ve sněmovně větším počtem poslanců, než kolik činí rozdíl mezi koalicí a opozicí, nelze takové jednání odbýt tvrzením, jež se v diskusích také mnohokrát objevilo, že totiž na těch pár hlasech, co mají véčkaři, nezáleží.

Chybí zažité návyky

Trampoty véčkařů tak odhalují vskutku závažný problém. T.G. Masaryk prý kdysi řekl něco v tom smyslu, že „demokracii bychom tedy měli, teď ještě najít nějaké demokraty“. Jeho slova očividně mají přinejmenším stejnou platnost i dnes. Český občan a volič jednoduše nedisponuje potřebnými „návyky“, aby se stal bedlivým strážcem demokracie ve své zemi. Když se z televizních zpráv dozví, že politik XY krade, bere úplatky nebo přinejmenším lže, jako když tiskne, občan zanadává, jako za starých zlých časů, a objedná si další pivo. My všichni, jak se zdá, žijeme v domnění, že stačí jednou za čas přijít k volbám a ti, které si zvolíme, se nám už o tu republiku nějak postarají, však ji nikdo neodnese. Na místních úrovních, zejména v menších městech a obcích se alespoň volby nesou ve více realistickém duchu, tam se jednak lidé znají a jednak se neustále propírají místní problémy, o kterých každý něco ví z vlastní zkušenosti a má na ně zcela přesný, konkrétní názor. Ale jakmile jde o rozhodování na celostátní úrovni nebo i ve velkých městech, kde od magistrátu k občanovi bývá zatraceně daleko, tam už se vytváří prostor pro populisty a hochštaplery všeho druhu a spousta hlasů vhozených do uren je reakcí na to, že ten či onen politik nasliboval modré z nebe o věcech, o nichž většina voličů má jen mlhavé ponětí, nebo prostě pouhým výrazem vůle zvolit (nezvolit) pravici (levici), Paroubka (Topolánka), Losnu (Mažňáka) na základě jakýchsi dlouhodobě zakořeněných stereotypů bez valného vztahu k současné realitě, aniž by daná volba měla jakýkoliv hlubší, racionální základ. Někteří hlasují i podle toho, kdo je větší fešák (fešanda).

Je třeba dbát na úroveň

Představa, že zvolení politikové se o republiku „postarají“ bez našeho dohledu je nebezpečná. V dnešní době se občas stává, že obří nadnárodní firma zkolabuje poté, co její management selhal a majitelé – zástup téměř anonymních akcionářů - zjistí, že jejich majetek, o němž si mysleli, že je výhodně a bezpečně uložen, zmizel neznámo kam. Tu a tam za to i někoho zavřou, jenže jak to pomůže těm, kdo přišli o všechno? Akcionáři mají právo dostávat pravidelně informace o chodu a hospodaření společnosti, mohou se zúčastňovat valných hromad, volit dozorčí radu a vedení podniku. Ale pokud svůj dohled nad svým majetkem omezí jen na tyto základní prvky, není nijak obtížné je podfouknout, jakmile se do vedení firmy dostanou zkušení šíbři. A rozeznat mazaného, leč v zásadě poctivého obchodníka od stejně mazaného lotra, to umí asi jen Otec nebeský.

Nuže, s demokracií se to má docela stejně. Řeči politiků o tom, že jim mají občané „nechat klid na práci“ je samozřejmě třeba ignorovat; čím přísnější a všetečnější dohled ze strany médií a občanské společnosti, tím větší šance, že se případné nepravosti podaří včas odhalit. Ale je toho potřeba daleko víc. Především zvednout laťku, pokud jde o přijatelnost či nepřijatelnost určitých typů chování. Politik by především neměl lhát. Nedávné žvásty o „mystifikaci“ Miroslava Kalouska sice zčeřily mediální hladinu, ale odezva společnosti byla méně než slabá. Spousta lidí krčila rameny s poznámkou, že ti novináři jsou taky pěkná pakáž, tak proč se vzrušovat, i kdyby si Kalousek nějakou nahrávku z jejich schůzky pořídil? A jestli ji nepořídil, tak je to švanda, pěkně si z nich vystřelil, míní hlas lidu, zatímco prostou poučku „lhát se nemá“ neuslyšíte prakticky nikde.

Nečekat jen na volby

Představa, že by politik měl být důstojným představitelem státu a symbolem jisté solidnosti, bohužel u nás opravdu příliš nezakořenila; jistě mohou za to především sami politikové, ale v zájmu ochrany naší demokracie bychom jim neměli dovolit prohlubovat morální relativismus, zděděný ze starých zlých časů. V této souvislosti je na místě zmínit zde i případ odvolaného ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, který oznámil pokus jednoho z podřízených ministra životního prostředí přimět ho k nepoctivému jednání, s cílem získat nelegální fondy na financování volební kampaně svého šéfa. Pan Michálek si inkriminované rozhovory nahrál a poté, co se marně pokoušel upozornit ministr vnitra a později i premiéra, informace o nich zveřejnil. I v tomto případě zazněla celá řada nejapných výroků, zejména o „práskačství“, pan Michálek byl ze SFŽP vyobcován ještě dřív, než potrefený ministr Drobil stačil podat demisi, a dodnes se na místo ředitele fondu nevrátil.

Prezident republiky politoval Drobila, zato Michálek u velké části veřejnosti i politiků upadl v opovržení.

Je pravda, že se najdou i příklady pozitivní, právě zmíněnou „kauzu Michálek“ zřejmě definitivně uzavřelo ocenění nedávno zřízeného Nadačního fondu proti korupci, který panu Michálkovi za jeho přístup k této věci věnoval cenu ve výši půl milionu korun. A je také pravda, že občané se v poslední době aspoň trochu začínají probírat z letargie, která způsobila, že jsme jaksi dlouhá léta volili do vrcholných státních funkcí stále stejné tváře a znovu a znovu jsme svorně opakovaně nadávali, že to nejsou ti praví. „Kroužkovací“ volby, které měly být jakousi vzpourou proti dlouhodobě zatuchlým pořádkům, sice přivedly do vlády i pana Bártu, jenž se právě zmítá ve spárech obřího skandálu – ale žádný učený z nebe nespadl, příště už by se nám to mělo povést lépe.

Nicméně důležitější než čekat pasivně na „příště“ je pozorně sledovat, co se děje teď a jakmile se objeví jen náznak nepatřičné arogance ze strany politiků, neochoty vysvětlit podezřelé jednání, musí se veřejnost ozývat daleko důrazněji, než je tomu u nás zvykem. A stejně ostře bychom měli reagovat třeba na „zavedené“ tajnůstkářství úřadů, které se stále všemi prostředky pokoušejí obcházet zákon o přístupu k informacím V západních zemích by politik nebo úředník, který by se dopustil jen zlomku nepravostí, jaké našim politikům a úředníkům běžně procházejí, vyletěl z funkce nejpozději v řádu několika dnů poté, co by se informace o jeho poklesku dostala do médií. Ne snad proto, že by občané vyšli do ulic, ale proto, že by ho k tomu donutili jeho kolegové a nadřízení. Právě z obavy, aby občané do ulic nevyšli. U nás tyto mechanismy ještě moc dobře nefungují. Je jenom na nás, kdy všechny nástroje a převodní páky demokracie řádně zprovozníme. Už aby to bylo!