18.8.2018 | Svátek má Helena


SPOLEČNOST: Proroctví o Letech

13.3.2018

Pokusy získat účelově z historie politický kapitál jako v případě bývalého romského tábora jsou kontraproduktivní

Dvacet let trvající diskuse na téma tábora v Letech u Písku naznačuje, že ve skutečnosti jde o cosi mnohem hlubšího a komplexnějšího. Zejména dnes je třeba zkoumat, co se za tímto problémem skrývá, a nenechat se zmást exhibicemi politiků.

Před sto lety skončila Velká válka a zanechala Evropu v posttraumatickém šoku. Zejména americká průmyslová avantgarda jí však nedala oddychnout a přesně ve stylu šokové doktríny, popsané teprve nedávno kanadskou novinářkou Naomi Kleinovou, ji hnala do dalších kataklyzmat.

Těžko si proto učinit úplnou představu, v jaké situaci se nacházela tehdejší společnost v různých státech, co všechno na lidi působilo, a zda vůbec mohla reflektovat aktuální problémy. Doba upalovala zrychlujícím se tempem, v němž navíc nalezla zalíbení.

Pryč byl romantismus, nastoupila moderna, futurismus a – fascinace řádem a dokonale organizovaným výkonem. Bohémství bylo trpěno jen někomu – kvůli reklamě. Rostla prosperita a spotřeba. A jak to bývá, i kriminalita. Její potírání se propojilo s poklesem tolerance k všemožným výstřednostem, což se projevilo i legislativně, neboť na tom byl společenský konsensus.

V roce 1926 přijalo Bavorsko zákon o boji proti Cikánům, vagabundům a povalečům. Švýcarsko uzákonilo odnímání a převýchovu cikánských dětí. Československý zákon o potulných Cikánech z roku 1927 kopíroval bavorskou předlohu, a byl přijat přes námitky některých československých i německých sociálních demokratů a komunistů. Rakousko ale kvůli ochraně menšin zákon dle československého vzoru nakonec nepřijalo.

Tyto legislativní aktivity vystihovaly dobové přesvědčení v mnoha evropských zemích, že je nutno koordinovaně postupovat proti Cikánům, osobám žijícím „po cikánsku“, tulákům, osobám práce se štítícím, prostitutkám a jiným asociálům. Na toto téma se konaly mezinárodní konference (Paříž 1931, Řím 1932). Padl návrh na vytvoření informační centrály ve Vídni, kde od roku 1923 působil předchůdce dnešního Interpolu (v letech 1940 až 1942 mu předsedal Reinhard Heydrich).

Druhá republika odstranila poslední překážky podobným náladám. Koncem roku 1938 odjela z Prahy do Německa delegace, aby se seznámila s organizací pracovních táborů. Počátkem března 1939, tedy ještě před okupací, rozhodla vláda o zřízení pracovních táborů pro cikánské rodiny, osoby potulné a práce se štítící. V červnu 1940 získal protektorátní ministr vnitra Josef Ježek souhlas říšského protektora Konstantina von Neuratha ke zřízení kárného pracovního tábora v Letech.

V tomto (a v podobném, v Hodoníně u Kunštátu) táboře byl určitý počet cikánů od samého počátku, nikoliv ale z důvodů rasových, nýbrž kvůli inkriminovanému způsobu života. V červnu 1942 se ale situace změnila. Protektorátní správa nařídila nový, důkladnější soupis „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po způsobu cikánském“, který sloužil k internaci v nyní již „cikánských táborech“.

Tábor v Letech u Písku v tomto režimu existoval od srpna 1942 do srpna 1943, kdy byl po tyfové epidemii zlikvidován. Epidemie propukla kvůli katastrofálním hygienickým podmínkám v přeplněném táboře, přičemž internovaní lidé byli cíleně oslabováni podvýživou. Na zásah českého ministerského úředníka byl sice odvolán velitel tábora, avšak tragédii již nešlo zabránit. V táboře přišla o život celá čtvrtina internovaných.

Zbytečný spor

Zásadní je, že tábor v Letech byl součástí nacistické likvidační mašinerie. Odtud byly vypraveny tři transporty do Osvětimi. To další je jen žonglování úředními termíny. Z úředního hlediska tábor neměl přímé likvidační určení.

Na rozdíl od koncentračních táborů byli někteří z internovaných léčeni v písecké či strakonické nemocnici, a jiní byli dokonce propuštěni, buď za dobré chování – měli-li kam jít –, nebo při změně pracovního tábora na cikánský, respektive po likvidaci cikánského tábora.

„Na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava nebyl z důvodů české nespolehlivosti a z důvodů plánovaného poněmčení zřízen žádný koncentrační tábor,“ uvedla kdysi Lenka Linhartová z archivní správy. „Otevřeny tu byly jen tábory sběrné, kárné a internační.“

Tábory umístěné tehdy v dnešním Česku – údajně s výjimkou Dětřichova u Moravské Třebové – tedy neměly vyhlazovací charakter. Nic na tom nezmění ani ex post usnesení české vlády z roku 1999, jež tábor v Letech nazvala koncentračním.

Uzákoňovat historii či žonglovat s historickými termíny nepřísluší zákonodárcům ani exekutivcům. V posledku je spor o kategorizaci tábora v Letech marný a zbytečný. To podstatné nikdo nepopírá a případné námitky jsou marginální. Navzdory tomu se téma tábora v Letech dlouhodobě stává kolbištěm, kde vládne extrém nad věcnou diskusí.

Různé typy táborů

Velmi zajímavá je zmínka o „české nespolehlivosti“! Nebylo by totiž dobře, aby nám unikla informace o množství táborů zřízených v Protektorátu. Ono to asi s tou českou nespolehlivostí nebylo tak žhavé.

Vše nasvědčuje tomu, že nacisté při zřizování různých táborů na okupovaných územích brali v úvahu mimo jiné odhad, co bude únosné pro místní obyvatelstvo. Nacisté tyto tábory předpisově rozlišovali, ale postupně docházelo k prolínání či slučování různých typů. Spory o jejich kategorizaci ponecháme odborníkům, pro naše účely a pro historickou paměť je důležité, že šlo o místa psychických a fyzických útrap, které byly součástí genocidních nacistických plánů.

Ačkoliv se 20 let mluví o táborech v Letech a v Hodoníně, a právem, neprávem se zapomíná, že v mnoha dalších městech byly nacistické vyšetřovací a trestní věznice. Dle Františka Nedbálka (Místa utrpení a vzdoru, Praha 1984) se na území Protektorátu nacházelo 2125 nacistických věznic a táborů. Například židovské obyvatelstvo bylo soustřeďováno v táborech sběrných, pracovních a v pobočkách koncentračních táborů. Ojediněle jsou tato místa pietně označena, většinou však jen v případech, když v objektu gestapa bylo také popraviště. Příkladem mohou být brněnské Kounicovy koleje, kde se konají pietní akce na bývalém popravišti v areálu.

Jiná místa jsou však zapomenuta, staly se z nich třeba kulturní domy a nikdo z těch, kteří se tam chodí bavit, nemá téměř potuchy, že v těch budovách byli za války vězněni a týráni zajatci a vězni. Ani v Mílově u Přimdy, kde bylo ghetto, kterým před transportem do Osvětimi prošly stovky našich občanů židovské národnosti, není na místě bývalého ghetta zřejmě ani dnes žádná připomínka této tragédie.

Přecitlivělost versus drzost

Na druhou stranu je zřejmé, že nelze dogmaticky požadovat, aby byly pietně upraveny a zachovávány a z běžného života vyjmuty všechny objekty, v nichž byly nacistické věznice a tábory, kde trpěli a umírali lidé. Nejen pro obrovskou nákladnost až neproveditelnost, ale i proto, že ani vybudováním tisíců kamenných pamětních míst nevytvoříme živou paměť národa. Ta se utváří pomalu a pracně, a nikoliv spektakulárními akcemi, ale klopotnou denní prací a osobními příklady.

Exaltovaná citlivost, až spektakulární přecitlivělost, a na druhou stranu neskonalá drzost některých politiků, kteří většinou nemají dost životních zkušeností, a tedy ani autentických témat, pak dohromady vytváří paradoxní situaci.

Populističtí, nacionalističtí, oportunističtí, méně či více rasističtí a xenofobní politici, kteří mají ústa větší než charakter a kterým to mluví rychleji, než myslí, často zabrousí do těchto citlivých témat a něco provokativního plácnou.

Mohou si být jisti dobrou až vynikající mediální odezvou. Zejména ze strany všech „lidskoprávníků“, protože pro ně samé to bývá též vynikající příležitost, jak se z často nulové politické viditelnosti dostat ke svým pár vteřinám slávy.

Jejich rozhořčený atak potom původci oněch někdy až inkriminovaných výroků eliminují neslanou nemastnou omluvou – aby si udrželi přízeň podobně naladěných voličů a zároveň se vyhnuli trestnímu postihu. Zřetelně se tak na politické scéně profilují a dávají svým příznivcům najevo, jakou barvu vskrytu vyznávají. Spokojeni jsou tak méně či více zvráceným způsobem všichni. A normální občan má pak docela problém: O co nebo o koho vlastně šlo na samém počátku?

Propaganda a ideologie

Začali jsme dílčím nástinem evropského kontextu před sto lety. Bylo by vhodné jej aktualizovat.

Příznačný je legislativní vývoj v Polsku. Poláci chtějí kriminalizovat používání slovního spojení „polský koncentrační tábor“, protože jsou alergičtí na možný výklad, že nejde o zkratkovité geografické vyjádření, ale že by snad mělo jít o koncentrační tábory zřizované Poláky.

V této souvislosti se objevují pokusy o určitou obhajobu polské legislativní iniciativy. A to, že pojem nacismus, ke koncentračním táborům neoddiskutovatelně příslušný, se prý jaksi odděluje od označení národnosti. Že se prý musí důsledně hovořit o německém nacismu, protože Poláci mají z období probíhajícího holokaustu svědomí čisté, neboť sami byli nesmírně postiženi.

Zároveň však chtějí kriminalizovat jakékoliv zastírání, zamlčování či popírání účasti Ukrajinců na zločinech vůči Polákům. Ukrajinci samozřejmě naznačují možnost kontrovat podobnou legislativou, což by zase mohlo vést k dalšímu rozšíření této myšlenkové sněti. Ta chce ztotožnit hranici mezi dobrem a zlem například s hranicí mezi etniky.

Je tu opět tendence netrápit se rozlišováním mezi skutky dobrými a zlými, ale celou věc si zjednodušit. Zlo zpředmětnit, a například nacismus navázat jen na Němce a všechny ostatní státy, národy a společenství vyvinit (bez ohledu třeba i na existenci jejich národních divizí SS).

Čili jde o to propagandisticky přilepit „černou známku“ pouze na čelo nějakého náboženství, určité společnosti, nějakého státu, politické strany či konkrétního politika. A přimknout se po tom starém osvědčeném způsobu k těm, které definitivně a na věčné časy označíme za nositele dobra, ať ve skutečnosti dělají cokoliv. A dokonce to můžeme korunovat devótními výroky ve stylu, že se s někým budeme radši i mýlit, než mít pravdu s někým jiným. To je ale modloslužba jako podle učebnice. Hrůzné konce, kterých jsme se dočkali v národě Husově a Havlíčkově!

Samozřejmě, celý ten hrůzyplný problém má mnoho dalších aspektů, z nichž jsou některé stěží představitelné. To, že se v Izraeli říká, že debatu pokaždé vyhraje ten, komu se prvnímu do ní podaří vplést holokaust, ještě nepatří mezi ty hrůzy, ale ukazuje naprosto přesným směrem. Jména obětí jsou totiž ideologickým zneužíváním brána nadarmo, což je rouhání.

S velkým respektem proto připomínám gesto arménského Turka Hranta Dinka, který se postavil proti francouzskému návrhu zákona o tom, že se Turci dopustili na Arménech genocidy. Vycházel z toho, že historie a poučení z ní jsou věcí lidí, jejich vzdělání, trýznivých rozhovorů o vlastní historii – ale nikoliv věcí aktuálně politickou, a už vůbec by neměly být předmětem legislativních aktivit. Dink provokativně prohlásil: „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam, a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“

Případ Polsko

Chceme-li tedy po Polácích, aby se statečně podívali na celou svou minulost, musíme tentýž nárok vznést i na ostatní, tedy i na sebe. A záhy zjistíme, že neexistuje žádný úplně čistý stát, národ či společnost. Snahy uzákonit takovou „neposkvrněnost“ jsou nejen šílené, ale ve svých důsledcích dokonce kontraproduktivní. V některých momentech je totiž milosrdnější nechat minulost spát.

Poláci však svým pokusem poukázat na vlastní válečné oběti, a tím se zbavit byť stínu podezření vůči židovským spoluobčanům, doslova otevřeli Pandořinu skříňku. Nenávistné reakce na práce polsko-amerického historika Jana Grosse, jenž například ve svých knihách Sousedé a Strach popisuje poválečný polský antisemitismus, jen přivábily pozornost k jeho tvrzení, že okolí nacistických koncentračních táborů v Polsku zažívalo prosperitu.

Nedávno odtajněné materiály, pořízené americkými vojenskými úřady z těsně poválečného období svědčí o tom, že mnozí polští Židé se po válce radši přestěhovali z Polska do Německa! Tím se dostáváme zpětně k problematice naznačené Lenkou Linhartovou z archivní zprávy, že obyvatelstvo protektorátu nebylo pro zřizování koncentračních táborů tak „spolehlivé“. V Polsku tomu evidentně bylo jinak.

Na druhou stranu je v tento okamžik nezbytné zdůraznit stále méně vítanou pravdu, že hranice mezi dobrými a zlými skutky – všem demagogům a politrukům a ideologům navzdory – probíhá nejen uvnitř států, národů, náboženství a dalších společenství, ale někdy i životem jednotlivců. Jak by totiž mohlo mít několik nacistů svá jména zvěčněna – s úctou ke Spravedlivým mezi národy – v izraelském památníku holokaustu Jad vašem?

Ano, v Jad vašem je i mnoho polských jmen, avšak mohlo by jich tam být ještě více, aniž by se co vpašovávalo do historie. V Polsku bylo ale tolik antisemitů, jak dosvědčují ony dokumenty, pořízené nestrannými americkými vojenskými úřady, že se mnozí z těch dalších polských občanů, kteří by si zasloužili být oceněni jako Spravedliví mezi národy, nikdy nesvěřilo, že přechovávali nějaké Židy, protože by to se svými sousedy nevydrželi.

Jedna osoba velmi blízká autorovi tohoto článku, která přežila Terezín i Osvětim, vyprávěla, že jednou utekla z pochodu smrti do polské vesnice, zkusit vyžebrat něco k jídlu. Když se jí pak překvapený německý strážný zeptal, proč se vrátila, odpověděla mu, že v té vesnici se cítila být ve větším nebezpečí.

O to více je třeba ocenit ty polské Spravedlivé mezi národy, neboť polská společnost byla v otázce antisemitismu doslova rozervaná ve dví. Do nitra mnohých – a leckdy nacistům velmi statečně odolávajících – Poláků těžce zažraný předválečný antisemitismus vytvořil předpoklady pro tragicky paradoxní skutečnost, že se v náhledu na Židy – a někdy i v zacházení s nimi – se svými nepřáteli shodli.

Kontraproduktivní aktivity

O tom, že fušování do historie, nota bene pokusy vytřískat z ní účelový politický kapitál, jsou kontraproduktivní a vedou s velkou jistotou pouze k nepříjemnostem, psal před 20 lety nebožtík Viktor Dobal. V té době už exnáměstek ministra bez portfeje Pavla Bratinky, v jehož portfoliu byly i otázky národnostních menšin.

Komentoval tehdy aktivity Bratinkova nástupce, ministra Vladimíra Mlynáře, který do vlády předložil ve dvou variantách materiál týkající se tábora a sousedícího vepřína v Letech. První varianta zahrnovala proces, na jehož konci bylo víceméně nucené vyvlastnění. Druhá varianta akceptovala návrh majitelů na vybudování valů kolem vepřína.

Podle Dobala bylo možno se právem obávat, že v případě schválení první varianty nebude další sled událostí náhodný. Lidé, jichž se toto řešení nějak nemile dotkne, obrátí svoji zášť – vědomě či nikoliv – právě proti Romům, což může vést pouze k eskalaci napětí mezi Romy a majoritní společností. Většina Romů to podle reálného Dobalova odhadu také neocení, protože jim těžko někdo vysvětlí, že tyto prostředky nemohly být lépe využity. Takové hlasy již tehdy na Písecku zazněly.

Přijetí usnesení v této první variantě by bylo podle Dobala čirým alibismem, protože úřednické Tošovského vládě tehdy právě končil mandát. Hlavní práce, včetně vleklých soudních sporů, by tak odkázala vládě nové. Viktor Dobal, vůči jehož osobnosti dnešní zastánci lidských práv všech odstínů a intenzity mohou sotva něco namítat, preferoval variantu opačnou! Argumentoval, že „pokud vláda přijme druhou variantu, umožní zlepšit situaci kolem památníku v Letech a ministrovi důstojný ústup. Nepochybně však zabrání mnoha nepříjemným událostem.“

Prorocká slova.

Problém v Letech stále ještě není důstojně uzavřen. Až v listopadu 2017 podepsali zástupci firmy Agpi, které patří velkovýkrmna, smlouvu o jejím odkoupení s ředitelkou Muzea romské kultury Janou Horváthovou. Ale hotovo stále ještě není.

Autor je bezpečnostní expert, signatář Charty 77

******************************

HISTORIE TÁBORA
- Tábor Lety byl zprvu trestní pracovní tábor a později také sběrný tábor během druhé světové války, zřízený na okraji obce Lety v dnešním okrese Písek.
- Oficiální označení tábora se v závislosti na jeho funkci měnila.
- Tábor byl založen 8. srpna 1940 jako kárný pracovní tábor pro odsouzené vězně.
- Od 9. března 1942 byli ve sběrném táboře a od srpna 1942 v cikánském táboře v Letech vězněni lidé považovaní protektorátními úřady za Cikány, tedy především čeští Romové.
- Byli drženi za nelidských podmínek a většinou zde nebo později v jiných koncentračních táborech zahynuli.
- Do vyhlazovacího tábora v Osvětimi bylo deportováno 420 letských vězňů.
- Tábor měl českou posádku i velení, po celou dobu jeho existence jej provozovaly protektorátní úřady.
- V blízkosti bývalého tábora byl v 70. letech 20. století vybudován vepřín.
- V roce 1995 byl u vepřína zřízen památník.
- Od té doby se datují snahy vepřín odstranit a na jeho místě vybudovat památník obětem tábora.
- V roce 1998 ministr bez portfeje Vladimír Mlynář předložil úřednické vládě Josefa Tošovského dvě varianty týkající se tábora a sousedícího vepřína v Letech. První obsahovala víceméně nucené vyvlastnění, druhá akceptovala návrh na vybudování valů okolo vepřína.
- V srpnu 2017 vláda rozhodla o odkupu vepřína od jeho vlastníka – firmy Agpi – za 450 milionů korun, jeho následné demolici a vybudování památníku s pamětní síní.
- V říjnu 2017 vláda oznámila, že se na odkupu dohodla, 23. listopadu 2017 podepsali zástupci firmy Agpi smlouvu o odkupu vepřína s ředitelkou Muzea romské kultury Janou Horváthovou – účinnosti nabyla 15. února 2018.
- Provoz vepřína by měl skončit do několika měsíců.
- V únoru 2018 vyšlo najevo, že byla podána stížnost k Ústavnímu soudu, že nákup vepřína státem je protiústavní.

LN, 10.3.2018



Diskuse


J. Jurax
21:38
13.3.2018

M. Prokop
22:01
13.3.2018

L. David
21:27
13.3.2018

J. Hanzlík
18:13
13.3.2018

P. Papež
15:36
13.3.2018

M. Prokop
17:53
13.3.2018

M. Prokš
15:32
13.3.2018

M. Prokop
17:54
13.3.2018

A. Alda
15:22
13.3.2018

M. Prokop
17:54
13.3.2018

P. Zinga
14:35
13.3.2018

M. Zdobinský
13:20
13.3.2018

M. Prokop
14:11
13.3.2018

P. Klíma
15:25
13.3.2018

D. Šimáček
21:26
13.3.2018

J. Fridrich
10:29
13.3.2018

R. Gramblička
8:09
13.3.2018

M. Krátký
10:26
13.3.2018

R. Gramblička
11:41
13.3.2018

J. Holíček
12:57
13.3.2018

počet příspěvků: 26, poslední 13.3.2018 10:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.