Kořalkový blackout by nám měl rozsvítit v hlavách. Ale nesmí trvat příliš dlouho

Od pátečního večera se mluví o prohibici, a jak by se také nemluvilo. Je to vděčné téma už kvůli Hollywoodu, jehož zásluhou máme o skutečné prohibici – tak, jak ve dvacátých letech fungovala ve Spojených státech – dosti konkrétní představu. A právě na základě té konkrétní představy je třeba říci: To, co v pátek vyhlásila česká vláda, žádná tvrdá prohibice není, jakkoliv o ní chytlavě informují média.

Zkuste si testovací otázku. Mluvil by Al Capone o prohibici v podmínkách, kdy se v hospodách horem dolem čepuje pivo a ve sklípcích se nerušeně rozlévá víno? Dokázal by v analogické situaci horentně vydělávat na pašovaných kořalkách a různých samohonkách? Asi by na nich vydělával, ale bezpochyby mnohem méně, než skutečně vydělal, když tvrdá prohibice zakázala veškerý alkohol včetně piva a vína. K tomu máme zatím velmi daleko a je dobré si to uvědomit.

To, co se teď u nás označuje za prohibici, je spíše pud vládní (společenské) sebezáchovy, který z alkoholového trhu – a jen dočasně – vytěsňuje pouze jeden jeho segment. Vytěsňuje ho ve chvíli, kdy je právě tento segment nejrizikovější a zároveň není společensky rozhodující. Tady opravdu nejsme ve whiskové Americe či ve vodkovém Rusku.

Česko je zemí pivařů a vinařů. A kdybychom si chtěli představit skutečně tvrdou prohibici, která by zamávala společností a o které by se i po letech točily filmy, museli bychom zakázat pivo a víno. Nebo jejich distribuci podřídit státnímu monopolu, jak to chodí ve Skandinávii. Nebo je zdanit tak, abychom za půllitr točeného piva dali v hospodě pěkných pár stovek, jak to funguje třeba na Islandu. To by byl panečku šrumec. Jsou to sice banální poznatky, ale ve víru řečí o prohibici je neuškodí zopakovat. Padli jsme dostatečně na držku?

Možná to zní někomu provokativně, ale je třeba to říci: Svým způsobem je dobře, že Česko zažilo metanolový otřes. Po letech nevšímání konečně naplno vidíme, zač je v branži výroby, zdanění a distribuce alkoholu rizika loket. Ozřejmilo se nám, za jakou cenu tolik vydělává byznys levných kořalek. A pro to, abychom si něco léta zanedbávaného uvědomili v plné síle, je vždy třeba nějaký otřes. Tím otřesem ovšem není prohibice, nýbrž fakt, že metanol stál životy dvaceti lidí.

Před pár lety to na adresu energetiky (a našeho nárokového vztahu k energii vůbec) lapidárně řekl energetický muž vlády Václav Bartuška: "Potřebujeme padnout na držku," svěřil se v deníku E15. "Evropa potřebuje týdenní blackout. Ne pětihodinový, týdenní. Aby maso pochodovalo z mrazáku. Protože týdenní výpadek proudu vám maže civilizaci."

Bartuška s malou nadsázkou tvrdí, že pořádný energetický blackout by nám rozsvítil v hlavách. Přiměl by nás pochopit tíži problému. Splní ten úkol v jiné branži kořalkový blackout? Padli jsme dostatečně na držku? To teprve uvidíme.

Záleží na tom, jak obava z metanolu rezonuje ve společnosti. Na rovinu řečeno – bojí se lidé více kořalečné prohibice, nebo toho, že riskují otravu, i když si lahev koupí v kamenném obchodě? Záleží ovšem i na tom, jak celý problém prezentují vláda i média. Stačí si připomenout předloňský výbuch islandské sopky Eyjafjöll a několikadenní evropský výpadek leteckých spojů.

V rozhovoru pro Lidové noviny tehdy Václav Cílek odpovídal na otázku, zda takový výpadek stačí, abychom si uvědomili míru rizika: "Nestačí, neboť funguje jistý psychologický mechanismus. Když vulkán začal soptit, ladění většiny zpráv bylo přehnaně katastrofické a sám jsem tomu zpočátku podlehl. Sotva vulkán polevil, ladění začíná být přehnaně optimistické. Kdykoliv skončí nějaký alarm, většina lidí se to rychle snaží bagatelizovat. To vidíme s klimatickými změnami i s vulkánem Eyjafjöll."

A takhle nějak to může být i s nynější "prohibicí". Co by radil Al Capone Dokud trvá strach z rizika metanolu, nikdo nebude kořalečnou prohibici bagatelizovat. Ta je logická už proto, že dosud neznáme přesný zdroj ohrožení. Víme ale, že ten zdroj není náhodný, vzniklý nedopatřením či chybou při výrobním procesu. To by "nákaza" zůstala lokální a nešířila by se po celém území republiky.

Jenže to má i druhou stránku. Pokud policie včas nevypátrá hlavní viníky a nepotlačí hrozbu metanolu, ve společnosti posílí názor, že prohibice je jediným nástrojem, který vláda dokázala uplatnit. Že jím de facto zakryla neschopnost úřadů.

Je v obecném zájmu, aby prohibice skončila co nejdříve. Přesněji řečeno: aby byly co nejdříve potlačeny příčiny, které ji vyvolaly. Když přestanou lidé umírat, poleví i obecný strach z kořalek pochybného původu. A to bude okamžik, kdy touha po nápoji přemůže obavu z rizika. Jakmile nastane, vládou nařízená prohibice začne působit kontraproduktivně – místo aby poptávku po kořalce utlumila, ji naopak povzbudí. A to je právě ten bod, o kterém by mohl vyprávět Al Capone.

LN, 17.9.2012