Nedávno se mě jeden čtenář snažil přesvědčit o nesprávnosti mého pohledu na konflikt na Ukrajině. Jedna z jeho prvních vět začínala slovy: "Z internetu se dá hravě zjistit…" Jakmile jsem přečetl tato slova, hned jsem si řekl: "No právě…" Ano, z internetu se dá hravě doložit kdejaký názor, kdejaká informace.

Moje maminka pracovala po celou normalizaci pro agenturu Associated Press. Úkolem korespondentů bylo získávat z otevřených zdrojů ověřené informace. Jelikož jsem ji nějakou dobu zastupoval, pochopil jsem, na čem a jak šéf kanceláře Gene Kramer pracuje. Pečlivou analýzou drobných posunů v newspeaku komunistických papalášů se někdy dalo zjistit, co se asi děje v ÚV KSČ. Informací bylo pomálu a musely se rýžovat jako zlato.

Dnes máme opačný problém. Informací máme spoustu. Jenže zjistit, co je skutečnost, co je přání, co je názor a co je propaganda, není ani trochu jednoduché. Jiným čtenářem jsem byl nařčen, že šířím nepravdivé informace. Ohradil jsem se, že téměř žádné informace nešířím. Proč? Protože nechci šířit neověřené informace a u většiny informací nemám možnost si je ověřit. Za ověřenou informaci považuji kupříkladu to, že "zelení mužíčci" v neoznačených uniformách při obsazování Krymu byli skutečně příslušníci regulérní ruské armády. Proč tomu věřím? Proto, že to tvrdili lidé v Kyjevě? Nikoli – proto, že to potvrdil sám Vladimír Putin. Stejně tak věřím tomu, že povstalci na východě Ukrajiny sestřelili nejméně čtyři armádní vrtulníky. Proč tomu věřím? Protože to tvrdí Kyjev? Nikoli – protože to potvrdily i ruské zdroje. Z toho jsem usoudil, že povstalci na východě Ukrajiny nejsou vyzbrojeni pouhými vzduchovkami. Usvědčí mě někdo z omylu?

Jsem tedy velmi opatrný a o řadě věci si nemyslím nic, protože prostě nevím. Dovolím si ale pár poznámek k onomu internetovém "dokazování".

Internet umožňuje lidem, aby se shlukovali do komunit, v nichž se postupně "zahušťují" určité názory a postoje. Tito lidé si mezi sebou zpravidla vyměňují e-maily s odkazy na názory či (zpravidla jen domnělé) informace, které potvrzují názor, který již měli. Jako společnost jsme se přestali vztahovat k nějaké obecně známé normě. Lidé, kteří pěstují tuto fragmentovanou kulturu, zpravidla pohrdají mainstreamovými médii, protože se snaží něco "zatajit", nebo o něčem záměrně nepíší a svým "zatajováním" něco sledují. Někdy se to připisuje tomu, že média vlastní nějaký zlosyn či nějací zlosynové. Kolikrát mi někdo napsal, že MF Dnes nebo Lidovky uveřejnily něco (nebo neuveřejnily něco jiného) z toho důvodu, že mají německého vlastníka. Německý vlastník zarytě mlčel a nedávno se odporoučel. Ne proto, že by byl usvědčen z manipulace, které se patrně nikdy nedopouštěl, ale protože výnos z novin pro něj přestal být zajímavý.

Informace v celostátních denících jsou nesrovnatelně spolehlivější než naprostá většina toho, co běhá po internetu. Proto čerpám většinu informací z novin a časopisů.

Je poměrně hodně lidí, kteří se mě snaží přesvědčit tím, že mi pošlou nějaký odkaz, "link". Pokud je to člověk, od kterého mi chodí i hoaxy, pak ten odkaz ani neotevřu. Pokud někdo přeposílá hoaxy, je to důkazem toho, že nebyl ochoten věnovat ani padesát vteřin jednoduché ověřovací operaci spočívající v tom, že si otevře stránku Hoax.cz a pokusí se zjistit, zda soubor, který ho zaujal, není náhodou taky hoax. (Nezlobte se, ale na své bratry a sestry křesťany budu tvrdý: Přeposílání hoaxů je vážný hřích!)

Když už si nějaký link otevřu, podívám se, zda je pod ním někdo podepsán, případně se snažím jinak zjistit, odkud pochází. Pokud třeba od agentury ITAR-TASS, pak – Putinovi obdivovatelé nechť prominou – informace v linku obsažené nepovažuji za věrohodné. Rozumějte mi dobře: Netvrdím, že jsou nutně lživé. Jen o něco méně nevěrohodné jsou pro mě i různé české zdroje, abych nezůstal jen u těch zahraničních.

Stejnou měrou, jako co daný článek či dokument obsahuje, mě zajímá, kdo ho napsal a proč. Další otázku, kterou si kladu, je, zda jsou informace v článku či dokumentu nějak ověřitelné.

Lidé, kteří se – samozřejmě zcela dobrovolně a nevědomky – stali součástí nějakého toho názorového internetového ostrova, zpravidla vycházejí z přesvědčení, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nemají rádi EU, Putin je proti EU, proto mají rádi Putina. Levičáci zase nemají rádi křesťany, islamisté jsou proti křesťanům, proto levičáci podporují islamisty. Putin i islamisté toho dokáží využívat dokonale. Kritické myšlení dostává na frak - bohužel. Došlo to tak daleko, že mi někdo napsal, že jsem špatný křesťan, protože nevěřím Putinovi, a jiný člověk mě politoval, že jsem tak špatně informován o věcech, které se přece dají z internetu "hravě dokázat". Svatá prostoto!

Napsal jsem, že jsme se přestali vztahovat k nějaké obecně přijímané normě. Obyvatelé oněch názorových ostrovů, o nichž jsem psal, ovšem zpravidla nějakou normu mají. Takovou normou může být například odpor k Evropské unii. U jiného takového ostrova to donedávna byl odpor k Václavu Havlovi a "pravdoláskařům". Jiným takovým ostrovem jsou lidé bijící na poplach před juvenilní justicí. Rozumějte mi dobře – nejsem proti kritice EU, ostatně sám ji někdy provozuji. Nejsem proti kritice Václava Havla. A fungování juvenilní justice ve Skandinávii či Velké Británii považuji za skandální a opravdu strašlivé. Jenže z toho nevyplývá, že mohu nebo musím souhlasit každým, kdo kritizuje EU nebo Václava Havla, nebo že ten, kdo se mnou souhlasí v určité dílčí věci, je ve všem mým spojencem a kdo se mnou v něčem nesouhlasí, je mým nepřítelem.

Celkem rozumím tomu, proč tyto ostrovy vznikají. Náš svět je skutečně velmi složitý a je těžké se v něm vyznat. "Členství" v takovém ostrově poskytuje člověku pocit, že našel klíč – tedy že našel právě tu normu, kterou může všechno poměřit. Ukáže se, že je to iluze. Nový europoslanec Petr Mach za "svobodné" si naštěstí uvědomuje, že s Marií Le Penovou si asi moc rozumět nebude. Chápe to i Nigel Farage z britské euroskeptické strany UKIP. Ale o tom až příště.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce