Demonstrace s názvem „Proč? Proto!“ jsem se nezúčastnil a vnímám jako důležité objasnit, proč. Podobné aktivity totiž vnímám jako legitimní, ale současně jako nesmírně nebezpečné. Před samotnou argumentací bych rád uvedl několik obecných poznámek. Předně nepatřím mezi voliče ani ministra financí, ani presidenta republiky, ani premiéra. Akce se zúčastnila řada lidí, z nichž mnohé znám a některé považuji za své nejlepší studenty či přátele. Kritika akce je tedy vedena vůči jejímu ideovému vymezení, nikoli vůči účastníkům samotným, kterých si jinak velice vážím.

Předně mi není jasný cíl demonstrace. Jestliže se podíváme na Facebook, můžeme se dočíst: „Jedná se o pokus na poslední chvíli dát najevo, že lidí, kteří nesouhlasí s oligarchickými manýry pana Babiše a slušným slovem nepojmenovatelným chováním pana Zemana, je opravdu hodně a že se právě teď utrhlo ucho pověstného džbánu. Konkrétní cíle akce se týkají pouze těchto pánů.“

Jenže právě zde se objevují problémy – demonstrace je nutně nátlaková aktivita. Lidé se srocují, protože demokratické prostředky byly vyčerpány. Je třeba učinit něco mimořádného. Proto jde o právo ústavní a je nesporně správné, že ho máme. V situaci, kdy Senát aklamuje, že je připraven podat na presidenta ústavní žalobu, pokud ministra neodvolá, ve chvíli, kdy president aklamuje, že dle svého soudu dodržuje Ústavu a bude se jí řídit v případě kompetenčního sporu, je demonstrace tohoto typu nesmírně nebezpečná věc.

Dává totiž najevo nedůvěru v instituce, které jsou pro fungování demokracie nezbytné. To je přitom třeba odlišit od roviny politického nesouhlasu, který by byl zřejmě oprávněný. V době, kdy se vede diskuse o výklad Ústavy, která byla všemi presidenty napínána a ohýbána (a je třeba říci, že rozdílem Václava Havla a Václava Klause v tomto ohledu nebyla úcta k ní nebo její respektování, ale zdvořilost a uhlazenost jednání), je demonstrace něčím, co vydává jasný vzkaz – „nevěříme v institucionární mechanismy“. Jsem přesvědčen, že pro fašismus a xenofobii nejsou nebezpečné nikoho nezajímající pochody neonacistů, disponující limitovanými počty a sporným intelektem, ale právě toto.

Jestliže jsou zde všechny problémy s uprchlíky, rozpadající se EU, nezaměstnaností atp. (záměrně jsem vybral ty problémy, které mohou být širší veřejností jako problémy skutečně vnímány jako palčivé, jakkoli jejich obecná závažnost je diskutabilní) a instituce selhávají, pak je nesporně legitimní vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tato úvaha je přitom zcela logická. Nedemonstrují zde holohlaví pánové, ale intelektuálové, studenti, umělci. Jsem přesvědčen, že jestli bychom si na něco měli dávat nesporně velký pozor, je, aby s otázkou personálie nebylo zpochybňováno také institucionární právo a důvěra v něj. Jsem toho názoru, že pokud někdo učinil něco pro šíření nacionalistických či fašistických nálad, jsou to právě účastníci této demonstrace.

Druhou věc, kterou vnímám jako problematickou, je, zda je demonstrace nástrojem dialogu. Pokud se podíváme na hesla na transparentech, poslechneme si projevy a pročteme Facebook, je jasné, že o žádný dialog nejde. Jde o to si zakřičet, jako na fotbale. Přitom témata, která kompetenční spor, ale také chování obou výše zmíněných politiků přinášejí, jsou na výsost zajímavá, vyžadují argumentaci, schopnost přemýšlet, navrhovat řešení. Vyžadují psaní a práci s médii. Místo toho je volena argumentace „Proč? Proto!“. Najednou jde o projev nejjednodušších myšlenkových pochodů, o chléb a hry, hledání nepřítele. Je to jednoduché, prosté jednobarevné. Jsem upřímně nepříjemně překvapený z toho, kolik mimořádně chytrých a hloubavých lidí se něčeho podobného účastní.

Je velký rozdíl mezi strukturovaným (a jistě plakátově zkratkovitým) Zadlovým: „Proč? Protože jste podváděl s dotacemi i daněmi. Protože zneužíváte stát pro své podnikání a lžete. Nevysvětlit jste žádný z problémů, které se k vaší osobě objevily. Ani levnou půjčku od Agrofertu, ani dluhopisy samotné. Ani z dotací postavené Čapí hnízdo, ani daňový únik přes Profeoost. Ani šikanu konkurentů, ani nákup firmy U Rytířů“, což je text plakátu,který chtěl podat jako inzerát do MF Dnes, ale kvůli finančním nákladům nevyšel. A zvoláním, které si vystačí samo, které nepotřebuje korekci, reflexi, které zná výsledek, které se neptá. Nejde přitom jen o zkratku názvu, ale také o kritickou reflexi toho, co se objevovalo na transparentech a zaznívalo z úst velké části řečníků. Jsem přesvědčen, že jedinou cestou demokracie je trpělivý dialog, který formát i myšlenkové struktury tohoto druhu neumožňují.

Za třetí je zde brněnská realizace s bavičem hrajícím Andreje Babiše. Věc mimořádně nechutná – povrchově směšná, ale bezostyšně dehonestující osobu. To není satira či kreslený vtip, to je dehonestace osoby, a to včetně narážek na jeho slovenský původ a jazyk. Něco, co by mělo být okamžitě odsouzeno, lidé měli odejít. Nikoli se smát. Chápu, že je to legrační, ale stejně legrační by mohl být kdokoli jiný, etnikum, kulturní menšina, ... Ta věc je závažná tím, že probíhá na demonstraci. Je nebezpečná, krutě nebezpečná. Odkaz na neslušné chování pana presidenta zde působí jako směšná marginalita. Není mi jasné, o čem zde můžeme vést diskusi, když nejsme schopni uznat osobu jako něco, co není prostředek pro dosažení cíle, ale vždy cílem sám o sobě, jak by zdůraznil Kant. Jsem si vědom toho, že politik musí snésti více, ale myslím, že zde se šlo daleko za hranu. Za hranu nikoli slušnosti, ale lidskosti.

Čtvrtým bodem je pak výběr řečníků a to, že se z celé akce stala předvolební taškařice. Jsem přesvědčen (a chci být přesvědčen), že za to organizátoři mohou jen málo, ale i s ohledem na načasování je tento aspekt zřejmý. O nápravu dvou hříšníků zde nejde. Nebo alespoň ne u netriviální části vystupujících. Prolíná se zde politický establishment se snahou populisticky „urvat co se dá“, s občanskou společností, která se k něčemu takovému nechá využít.

Pátým bodem je pak také politikum – co je cílem, jaký bude efekt? Česká společnost je citlivá na prohlášení, že všichni kradou, jsou to oligarchové (Jak se proti tomu chcete bránit? Jak je definován a kým?) atp. Jediným možným výsledkem je podpora osobností, kteří budou přicházet v novém mesiánském oblaku. Můžeme jen doufat, že nikoli fašistickém či národoveckém, jakkoli se subjektivně obávám, že ano.

Rozumím argumentům, že se lidé šli podívat, že ne se vším souhlasili. Že jsou znepokojeni prorůstáním státní moci s médii a ekonomických možností pana vicepremiéra. Formát, který ale zvolili, je mimořádně nešťastný. Jistě pohodlný, jednoduchý, nevyžadující vlastní nasazení, kritické myšlení, psaní, práci, lze ho odbýt za jedno odpoledne. Je to bezpečné, neboť za to žádný postih nehrozí a ty dva stejně nikdo v naší univerzitní bublině nemá rád.

S ohledem na výše napsané se ale těchto lidí bojím. Právě proto i s ohledem na to, že jsou mi jinak nesmírně blízcí. A je zřejmé, proč se domnívám, že účastnit se této akce nebyl šťastný nápad. S oběma politiky je legitimní nesouhlasit. Ale nelze z nich činit nelidské objekty, nevést s nimi dialog. A především kvůli nim zcela opustit demokratický způsob myšlení a chování, jakkoli je někdy k uzoufání pomalý. Nic lepšího nemáme. A nabízené alternativy jsou – dle mého soudu – zásadně horší.

Autor je vysokoškolský pedagog